Největším nepřítelem životního prostředí je dnes jednoznačně zemědělství

V čem je největší kámen úrazu? Ve zcela
protichůdných zájmech zemědělců (těch velkých a rozhodujících, tj.
takzvaného agroprůmyslu) a ochrany životního prostředí. Největším
nepřítelem životního prostředí dnes není průmysl: ten dnes funguje s
minimálním dopadem na okolí. Doba, kdy průmysl zamořoval vzduch
exkhalacemi, kontaminoval ve velkém půdu a pouštěl do vody agresivní
odpadní látky, je dávno pryč. Přírodě dnes neubližují ani osídlené
oblasti: často bezprostředně sousedí s chráněnými územími, přičemž
dokáže těsně vedle sebe prosperovat jak město, tak příroda. (Například v
katastru Prahy se nalézá 93 maloplošných chráněných území a 11
velkoplošných, tj. přírodních parků, a chráněná příroda v nich dokáže
prosperovat).

Největším nepřítelem životního prostředí je dnes
jednoznačně zemědělství. To české bych s trochou nadsázky překřtil na
„půdní těžařství“: domácí zemědělec pěstuje prvotní produkt (pšenice,
řepka, kukuřice) a ten dál prodá – dostane šest kaček za kilo. Jeho
prvotní produkt je i produktem finálním. Francouzský zemědělec, který má
obvykle k rostlinné výrobě i živočišnou, vypěstuje obilí, tím nakrmí
dobytek, ten podojí, výsledně vyprodukuje sýr, který prodává za 800 Kč
za kilo. Toto platí plošně: pak statistiky EU udávají, že v přepočtu na
hektar zemědělské půdy mají holandští zemědělci 20x (!!) vyšší finanční
výnos než čeští. Ne ovšem proto, že by měli z hektaru 20x vyšší výnos,
ale protože se sami dokáží dostat k finálnímu, vysoce zhodnocenému
produktu, který si navíc sami dokáží prodat.

Takto fungující
české zemědělství pak usiluje o jediné: o maximální hektarový výnos za
minimálních nákladů, aby vůbec profitoval. Toho ale dnes lze dosáhnout
jen metodami, které jsou k životnímu prostředí více než kruté. Lány musí
být obří a scelené, aby se daly obsloužit traktory s obrovským rozpětím
(ale i efektivitou). Výsledkem ale jsou obří celistvé oblasti takřka
sterilní půdy, které jsou překážkou pro nezbytnou migraci živočišných i
rostliných druhů. Velké plochy s monokulturou jsou rájem pro monofágní
škůdce; mozaika menších políček s různými plodinami jsou jim překážkou.
Chybějící přirozená ochrana před škůdci, která by se jinak nalézala
například v remízcích a mezích se pak musí dosypávat koňskými dávkami
pesticidů, neustále zvyšovanými tak, jak si škůdci postupně zvykají.
Jenomže pesticid neuznává hranici pole: postupně se šíří dál vzduchem,
půdou i vodou a zabíjí co mu přijde do cesty. Biologové dnes považují za
nesporné, že prudký úbytek a vymírání stovek živočišných druhů (motýli,
další hmyz, pak následně ptáci, plazi coby predátoři hmyzu) je dán
právě jedovatými látkami, které se hromadí v jejich tělech.

(Celé
české zemědělství takto nevypadá. Jsou tu malí farmáři, kteří usilují i o
finální produkt, jsou tu například u nás na Jižní Moravě vinohradníci,
kteří jsou současně i vinaři. Ale pořád jsou to kapky v moři).

Je
paradoxní, že fragment zachovalé přírody s cennými druhy se dnes dokáže
udržet více uprostřed Prahy než vedle pole. Toto veřejnost moc neví,
protože to taky není na první pohled vidět: postřik pole je neviditelný
zabiják.

Vytvořit společné ministerstvo zemědělství a životního
prostředí pak je jako vytvořit Ministerstvo vlků a oveček. Ano, i zde
lze úspěšně konstatovat, že se mají mnoho společného (obojí jsou
čtyřnozí savci) a že se jejich problematika překrývá (ovce je potravou
pro vlka a vlk zase žere ovce, tedy překryv je stoprocentní).

Důvod
pro existenci oddělených ministerstev spočívá nikoli v úspoře nebo
neúspoře peněz, ale v tom, že jde o resorty se specifickými cíli. Jeden
resort nemůže mít dva cíle, které jsou vzájemně v rozporu, pokud ovšem
se ministrem nestane schizofrenik. A je naprosto jasné, který z obou
oborů – zemědělství a ochrana přírody – je v souboji tou těžkou vahou.

Nenechejme si namluvit vulgární zjednodušení, že hlavní na řízení státu
je, aby bylo efektivní a šetřilo se na úřednících. To jsou úspory,
které pak všichni draze zaplatíme.

Není zde článek celý?