Německé extremistické strany jsou na rozdíl od českých stále ještě stranami

2. Hodně se diskutují paralely mezi AfD a Okamurou a podobně. Myslím, že nesprávně a to z následujícího důvodu: i když má německá scéna svoje krajní strany (Linke a AfD), platí, že všechny strany, které byly zvoleny do Bundestagu, jsou demokratické – tedy mají systém vnitřní stranické demokracie. Ani jedna z těchto stran není politickým podnikem, firmou převlečenou za stranu, subjektem, kde žádná pravidla vnitřní demokracie zdola nejsou, kde existuje pouze „majitel“ a jeho najatí zaměstnanci, třebas i velmi kvalitní; kde majitel rozhoduje jedním svým slovem o tom, koho ze svých lidí vyhodí ze strany, úplně stejně jako když majitel firmy dá svému zaměstnanci výpověď na hodinu.

Taková strana by v Německu totiž neuspěla, nedostala by ani stín procenta. To je hlavní rozdíl mezi německou a českou demokracií.

3. „Jen“ 33% pro CDU/CSU je velmi jednoduše výsledkem politické únavy. Strana, která je příliš dlouho u moci, postupně ztrácí přízeň bez ohledu na výsledky své práce. Toto se v dějinách demokracie opakuje znovu a dokola, často i dobrý lídr neuspěl, protože voliči chtěli změnu, ve smyslu „změnu pro změnu“. Člověk vlastně žije nadějí, a naděje znamená změnu, nikoli opakování již známého.

4. 20% pro SPD je zajímavý fenomén, kde se dle mého názoru opět projevuje známá marketingová poučka, že když máte volit mezi dvěma v podstatě nerozeznatelnými produkty, jdete ke kováři a ne ke kováříčkovi, jdete k tomu silnějšímu, většímu, známějšímu. Obě strany spolu spolu osm let z posledních dvanácti, SPD byla vždy tím menším koaličním partnerem, neměla od r. 2005 kancléře, a Merkelová samozřejmě velmi dovedná v tom, jak stáhnout pozornost na sebe. Mutti to prostě umí. SPD tam pak vypadají jako nezajímaví a povinní dodavatelé hlasů. Malý test: každý zná jméno Angela Merkel. Ale kdo dokáže z hlavy vyjmenovat tři poslední místopředsedy vlády za SPD, dostane ode mě pochvalu, která nic neznamená. Vyluštění je na konci postu.

5. I německé volby ale potvrdily trend postupného rozpadu tradičních pravo-levých, křesťansko-sociálních uspořádání v západní Evropě a jejich nahrazování… vlastně ničím. Starý svět byl zbořen a nový dosud není postaven, praví klasik. V pravolevém paradigmatu se neukazuje, že by jedni či druzí měli jasný recept na lepší svět. Jejich agendy se sbližují a občas se prohodí: „levicový“ kancléř Schroeder prosadil silnou, pravicovou deregulaci pracovního trhu, z čehož Německo těží dodnes, „pravicová“ Angela Merkelová pak „levičácky“ uzavírá jadernou energetiku, a tak dále. Politická scéna se tím tříští na malé, jednotlivě slabé síly – přesně to vidíme i u nás nebo na Slovensku. Velké strany pak musí uzavírat tři- i vícečlenné koalice, tím se vlastně ještě více pro voliče politika znečitelňuje. Vykonávaná politika je totiž výsledkem koaličního kompromisu, kde každý prosadí jen kousek svého, takže volič kohokoli je zákonitě nespokojen. Opouštěné pravolevé paradigma částečně nahrazují nové dělicí linie, typu mladí-staří, vzdělaní-méně vzdělaní, vesnice-město, východ-západ, „digital chasm“ a podobně. Jsou ale dost nepřesné (už taky proto že je jich tolik a různě se prolínají) a celé je to dost v mlze.

6. Hodně se hovoří o AfD – co jsou vlastně zač. Příliš neobstojí to, že je to strana postavená na odporu proti imigramtům, již také proto, že v západním Německu, kde je imigrantů hodně, získala dvakrát méně než ve východním, kde nejsou skoro žádní. Spíše její struny rezonují rétorikou, voličstvem a ostatně i úspěchem Donalda Trumpa: „tradiční“ hodnoty, proti těm městským novotám, proti alternativním životním stylům, proti mainstreamovým médiím a „politické korektnosti“, dříve bylo lépe neboli Mache Deutschland wieder stark. Imigranti jsou pro ně – ostatně stejně jako pro Trumpa – nikoli problémem per se, ale účinnou plácačkou na politické oponenty.

(Tajenka k č 4: Munterfering, Steinmeier, Gabriel).

Není zde článek celý?