O totalitě a vyjednávání, aneb má být francouzská čarodějnice v Česku upálena?

Vadí mi, že byť se píše rok 2017,
v diskuzi se opět smíchala jablka a hrušky, každý hlásá jen
svou pravdu a jinou nechce slyšet, a zastydlé černobílé vidění
z četných příspěvků přímo vyzařuje. V některých případech
je dokonce okázale vystavováno a stále ještě vydáváno za
jakousi univerzální morální hodnotu. S tím se musíme smířit,
právo na selektivní paměť a netoleranci patří mezi základní
lidská práva a svůj názor může v demokracii svobodně
vyjadřovat i ten, kdo žádný vlastní názor nemá. Diskuze proto
zase k ničemu nevede, nic nevyjasní, a jak už to bývá, vše
vyšumí do ztracena. Jen udatní bojovníci za již vybojovanou
pravdu si spokojeně zalebedí, jak tu drzou Francouzku pěkně
usadili.

Paní Blaive si však za svou vědeckou
erudici a poctivost, i za svou odvahu vstoupit bez brnění do české
jámy lvové, zaslouží poklonu a ne nadávky a peskování, byť se
všemi jejími názory a stylem argumentace souhlasit nemusím.

1. Totalita jako společenský
systém

Vadí mi matení pojmů a
přetrvávající nedorozumění kolem konceptu společenské
totality. Totalita je koncept systémový: je to specifický
komplexní model strukturování a ovládání celé společnosti,
který neexistuje nikdy jako abstraktní konstrukce ve vakuu, nýbrž
uplatňuje se vždy v určitém společenském prostředí a
historickém období. Praxe totality je ovšem zpravidla spojená s
diktaturou a násilím, některým politickým filosofům proto
totalita se státním násilím a zlovolným zacházením s
bezmocnými občany úplně splývá. Kromě toho neexistovala nikdy
žádná všeobecně uznávaná autoritativní definice totality,
která by zahrnovala všechny její historické varianty a mutace.
Madame Blaive sama upozorňuje, že se pojetí totality posouvalo a
rozmělňovalo v posledních 25 letech. Má naprostou pravdu v tom,
že koncept totality je dnes ideologicky tak zatížený, že
vypovídá více o postojích osoby, která ho používá a
prosazuje, než o společenské realitě, kterou má popisovat.
Propojení totality jako systému s ideologií, o kterou se opírá,
mělo už v historii více variant.

Na relativnost
konceptu totality upozornil francouzský politický filosof Raymond
Aron ve svých přednáškách na Sorbonně v letech 1957/58, kdy
praxe „moderní“ evropské totality byla už pestřejší a
zkušenosti větší, než když o totalitě psala Hannah Arendt.
Prezentoval pak své pojetí totality, pro které už měl k
dispozici zkušenosti nejhorších období stalinismu, definitivní
porážky nacismu a postupného upevňování totalit v lidových
demokraciích pod plnou kontrolou SSSR. Raymond Aron píše:

V
čem spočívá fenomén totalitarismu? Tento jev, jako všechny
společenské jevy, zavdává příčinu k četným definicím podle
stanoviska, které pozorovatel zaujímá. Myslím, že je tu pět
základních prvků:

1. Fenomén totalitarismu patří k
režimu, který poskytuje jedné straně monopol na politickou
činnost.

2. Monopolní strana je vedena nebo
vyzbrojena ideologií, které přikládá absolutní autoritu a která
se v důsledku toho stává oficiální státní pravdou.

3. K šíření této oficiální
pravdy si pak stát vyhrazuje dvojí monopol – monopol prostředků
násilí a monopol prostředků přesvědčování. Všechny
komunikační prostředky, rádio, televize, tisk, jsou řízeny
státem a těmi, kdo ho zastupují.

4. Většina ekonomických a
profesních aktivit je podřízena státu a stává se jistým
způsobem součástí státu samého. Protože stát je neoodělitelný
od své ideologie, je většina ekonomických a profesních aktivit
zabarvena oficiální pravdou.

5. Protože všechno je státní
činnost a protože každá činnost je podřízena ideologii, je
chyba, které se někdo dopustí v ekonomické nebo profesní
činnosti, současně chybou ideologickou. Odtud vyplývá nakonec
politizace, ideologické přehodnocení všech možných chyb
jednotlivců a jako závěr teror politický i ideologický.

Rozumí se samo
sebou, že v definici totalitarismu je možno považovat za základní
buď monopol strany nebo ideologický teror. Fenomén je dokonalý,
když jsou všechny tyto prvky spojeny a plně uvedeny do praxe
.“

Totalita je totalitou proto, že
usiluje o ovládnutí a kontrolu všech oblastí a stránek života
společnosti (např. i sportu a využívání volného času),
nikoliv hlavně proto, že je nebo se lidem jeví jako krutá a
zločinná. Diktatura a násilí vůči občanům mohou existovat bez
úplné totality (např. při plném zachování soukromého
podnikatelského sektoru), nebo jen s částečnou totalitou (např.
kde jedno „státní“ náboženství je povinné pro všechny
občany a jiná víra se trestá).

Totalitní režim používá násilí
a teror různého druhu a v různé míře, pokud vidí, že se bez
nich neobejde, nebo že si tak své ovládání společnosti
podstatně usnadní. Fyzické násilí včetně vražd, věznění
nebo deportací „sofistikovaný“ totalitní režim
zpravidla zbytečně nezneužije, pokud si vystačí s tlakem
politickým, ideologickým nebo náboženským a hrubé fyzické
násilí považuje za zbytečné nebo dokonce za kontraproduktivní.
Hrubé násilí není samoúčel ani podstata systému, nýbrž
prostředek a nástroj pro dokonalé ovládání lidských komunit,
popřípadě pro preventivní zastrašování a likvidaci snah o únik
z chapadel totalitní chobotnice. V totalitní praxi se násilí
samozřejmě využívá na všech úrovních také pro vyřizování
nejrůznějších osobních účtů a pro ventilování nenávisti,
závisti, rasismu, komplexu méněcennosti, etcetera etcetera, tj.
kulturně-společenských „hodnot“ i v jiných
společenských systémech v praxi mezilidských vztahů hojně
přítomných.

K Aronovu „státnímu
monopolu prostředků násilí a prostředků přesvědčování“
je třeba doplnit s ním těsně spjatý monopol na státní/partajní
lež. Podstatu „totalitní lži“ dobře vystihl francouzský
politický filosof Jean-Jacques Courtine ve své krátké studii
„Pravdivé
lhaní“ (Le mentir vrai
),
kterou publikoval jako předmluvu k francouzskému vydání půvabného
dílka Jonathana Swifta z roku 1733 „
Umění
politické lži

(
L´art
du mensonge politique
).
Totalitní lež je nezastupitelnou standardní složkou a nástrojem
nastolení i udržování každé totality. Jde samozřejmě o lež
ve veřejném prostoru a ve vztahu mezi vládci a ovládanými.
Vládci si však musí lhát také sami sobě a mezi sebou – naivní
prosazování pravdy o systému je nesystémové a sebevražedné;
nerozvážná sebereflexe nebo dokonce veřejné sebemrskání oslabí
a nakonec rozloží totalitní moc zevnitř.

Ve věcech ideologie, politiky, moci a
propagandy je dovoleno lhát jen „straně a vládě“, která
rozhoduje s konečnou platností o tom, co bude považováno za
pravdu a co za lež. Obyčejný člověk si doma a mezi kamarády na
chatě může lhát nebo říkat pravdu jak chce, straně a státu je
však povinen říkat jen a jen pravdu. Není snad třeba dodávat,
že ve skutečnosti se monopol strany a vlády na totalitní lež v
české kotlině příliš neosvědčil a jeho efekt byl od původního
cíle velmi vzdálený. Kvalifikovaně lhát je totiž umění, které
totalitní mocipáni většinou nezvládají. Kvalita jejich lhaní
je ve srovnání s lhaním ve vyspělých demokraciích bídná.
Chybí jim zpětná vazba, proto si myslí, že jim projde úplně
všechno.

Moci zbavení avšak bystří ovládaní
(tedy ne úplně všichni, ale většina) se rychle naučí, jak za
oficiální lží vyčíst pravdu, a v nerovném styku s politickou i
státní mocí se naučí lhát tak, aby to těm nahoře znělo nejen
pravdivě, nýbrž i upřímně, a aby se jim to líbilo. Totalita
tak funguje též jako „lidová univerzita“ lhaní nejen
pro ovladatele, nýbrž i pro ovládané.

Jiným univerzálním rysem totality,
úzce spjatým s totalitní lží, je systémová korupce, často
kombinovaná s vydíráním. Z finančního hlediska to ve srovnání
s dneškem byla jen korupce krejcarová, vždyt na cestě k blahobytu
a rovné spravedlnosti pro všechny bylo nejdříve třeba celou
společnost znovu řádně ochudit radikálním vyvlastněním
majitelů výrobních prostředků, vyhnáním z půdy, měnovou
reformou, zabavováním majetků, atd. (tedy už poměrně
standardizovanými, v české historii několikrát vyzkoušenými
metodami). Ani mocipáni nemají velké možnosti pro korumpování
penězi (finanční styk mezi státními podniky probíhá bezpeněžně
a spolehlivé daňové ráje ještě neexistují) a dostat se k
větším částkám v hotovosti není jednoduché. Lidská invence
však nemá hranic, najdou se účinné bezpeněžní alternativy, a
totalitní režimy jich využívají celou škálu.

Kdo nic nemá a má strach, že by i o
to nic mohl přijít, je pro totalitní mocenský systém občanem
ideálním. Velká většina občanů se dá snadno korumpovat
drobnými výhodami, sliby i lichocením. Občan potřebuje žít a
myslet na své děti. Proto musí také korumpovat mocné a jejich
pomocníky a musí si pro to hledat způsoby použitelné v daných
podmínkách. A najde si je. Lidská invence a kreativita se pod
totální kontrolu systému nedostane ani v té nejhorší totalitě
a často jsou totalitou nikoliv zdeptány, nýbrž spíše
stimulovány (což se pak vyplatí i v demokracii). Viz např.
princip „Kdo neokrádá stát, okrádá svou rodinu“ a
stovky „odstínů“ jeho praktického uplatňování v
lidově-demokratické ČSSR …. a bohužel i po Sametu.

2. Československá totalita
1948-1989

Chceme-li poctivě studovat minulost a
vyvozovat z toho něco smysluplného pro budoucnost, nestačí
nadávat, odsuzovat a opakovat do omrzení, že to byl režim
zločinný, že byl chvíli zločinný více a pak zase méně, a
hnát za to před soud bezmála stoleté dědky. Justiční vraždění
a věznění tisíců nevinných v padesátých letech je monstrózní
zločin a národní tragedie, pochopení povahy, zvláštností a
zejména dědictví (!) československého totalitního režimu však
nepomůže, pokud budeme státní teror padesátých let vydávat za
hlavní charakteristiku nebo dokonce za promyšlenou strategii
politického vedení po „vítězném“ únoru. Šlo tenkrát
spíše o mimořádně nešťastný souběh objektivních i
subjektivních vlivů a selhání, jehož brzy trpce litovali i jeho
iniciátoři. Náš první dělnický prezident ušel soudu jen
proto, že se mu podařilo včas se upít a umřít – už za pár
týdnů po svém kremelském učiteli.

Pro československou totalitu je ovšem
charakteristické, že na jejím počátku bylo její vedení
ideologicky vysoce dogmatické a akčně radikální, přitom málo
realistické a předvídavé. Snad proto se tak rychle a důsledně
postarali o maximální likvidaci nezávislého soukromého
podnikání, včetně vyvlastnění a zákazu činnosti i u těch
nejdrobnějších řemeslníčků, hokynářů a malorolníků,
včetně těch, kteří si i koně museli vypůjčovat od sedláka. A
to bez ohledu na zcela zbytečné obrovské ztráty a hospodářské
potíže, které tím přivodila nejen ovládanému národu, ale
konec konců i sama sobě.

Akademická a emocemi zbytečně
zabarvená je otázka, kdy vlastně v Československu totalita
vznikla, jestli ji na chvíli přerušilo Pražské jaro a jestli
trvala až do roku 1989. Chápeme-li totalitu jako systémový
koncept, tj. ovládání společnosti ve většině oblastí a složek
jejího života, jak říká Raymond Aron, nejde o přesné datum
nastolení té či oné složky ani o dokonalost a míru krutosti
systému. Kolektivizace v zemědělství nezačala hned v únoru 1948
a Pražské jaro se těžce rodilo jako dlouhodobý proces už od
maďarských událostí 1956. Do samé podstaty totality už díky
„bratrské pomoci“ zasáhnout nestačilo. Bylo pro ni však
smrtelně nebezpečné, proto Kreml jinou volbu než agresi a okupaci
neměl.

Žádná déle
trvající totalita není dlouhodobě statická. V Československu
totalitou bylo a zůstane celé historické období 1948-1989, ať si
o tom píše, kdo chce co chce. Mělo však své fáze, procházelo
proměnami, bylo více nebo méně snesitelné, a skončilo jak
skončilo – žádnou porážkou v boji pod nájezdy statečných, ale
vnitřním vyhnitím a degenerativním rozkladem – v této chvíli
opravdu díky „bratrské inspiraci a nepřímé pomoci“ z
Moskvy a z dalších spřátelených center, kde proces konečného
morálně-politického rozkladu proběhl dříve a rychleji. A to i
díky poraženému Pražskému jaru!

Také se mi zdá, že pro plné
vykreslení barvitého obrazu československé totality a pochopení
jejích zvláštností bude ještě třeba docenit a poctivě
analyzovat vliv našich staletých tradic, společenské kultury, a
hlavně vynikajících průmyslových a soukromo-podnikatelských
zkušeností a dovedností. Plně se projevilo, že komunistická
vláda byla v ČSSR nastolena v průmyslově vyspělé zemi
se západoevropskou kulturou a podnikatelskými tradicemi sahajícími
do devatenáctého století, a se zkušenostmi ze staletých bojů o
přežití národa v různých epochách temna. Tyto tradice a
zkušenosti český národ „vlastnil“ na počátku totality
a velkou většinou i komunistickou totalitu přežily, byť od ní
dostaly mnoho záludných ran. Ty rány bolely hodně, protože
nepřicházely jen od jasně identifikovaného vnějšího nepřítele.
Žádná však nebyla smrtelná!

Širší i hlubší pohled na
totalitní praxi je však nutný i proto, že ve všech svých
fázích, i v období nejhoršího politicko-ideologického teroru,
se totalitní systém musí postarat i o každodenní správu věcí
veřejných a uspokojování základních lidských potřeb. Bez toho
by se společnost rozpadla. Jde o běžné fungování všech
institucí a oborových systémů, jako je zdravotnictví, hygiena,
péče o matku a dítě, školství, zásobování potravinami a
spotřebními předměty, doprava, sociální péče, ochrana občanů
proti drobné kriminalitě, atd. atd. V tomto ohledu československá
totalita neselhala a zachovala si poměrně zdravý rozum. V Kremlem
inspirovaném úsilí o vybudování Kornaiovy „ekonomie
nedostatku“ proto nedosáhla nikdy takových úspěchů jako
„Sovětský svaz náš vzor“, naštěstí nedosažitelný a
nikdy nedosažený.

3. Vyjednávání jako nástroj
totalitní praxe

Nechápu, proč to Madame Blaive od
certifikovaných majitelů historické pravdy tak schytala za názor,
že se v československé totalitě vyjednávalo. Vždyt´ to nebylo
žádné hodnocení ani ospravedlňování, ale jen opožděné
veřejné konstatování všeobecně známého faktu. Možná, že
Madame Blaive měla hned upřesnit, co se zpravidla „vyjednáváním“
ve společenských strukturách rozumí a jak tento termín používá
ona. Možná, že měly být použity hodnotově méně zatížené
termíny „jednání“ nebo „dohadování“ nebo
dokonce „interakce“, s určitým vysvětlením pro
nevzdělané. I termín „společenská smlouva“ je v této
citlivé souvislosti poněkud neobratný. Bylo by bývalo lepší
počítat s tím, že pražští bojovníci za pravdu nečetli stovky
stránek, které o „společenské smlouvě“ napsal
Jean-Jacques Rousseau už před 250 lety, a že tohoto termínu hned
zneužijí a Madame Blaive rázně umravní, což se také stalo.

Co se týče
vyjednávání a všeho dalšího, co se mu podobá nebo se jen jinak
nazývá, to se praktikuje v praxi denního života totalitního
systému běžně a hojně v nejrůznějších situačních
kontextech, jako ostatně ve všech společenských systémech.
Specifické pro totalitu je, že v systémově důležitých otázkách
nejedná rovný s rovným, a že se vždy musí počítat s působením
faktorů jako je riziko, nejistota, strach, manipulace, trest, msta,
lež, nátlak, obava o budoucnost vlastní i svých dětí a podobné.
To však nemění nic na skutečnosti, že jde o vyjednávání svého
druhu nebo podobný druh interakce mezi lidmi. A vyjednává se
všude, na všech úrovních a ve všech situacích, i ve státních
a partajních institucích a uvnitř kolektivů ovládaných!

Zdá-li se někomu termín
„vyjednávání“ nebo „jednání“ nepřesný nebo
neúplný, může si ho doplnit a přidat si k němu ještě
dohadování, domlouvání, přesvědčování, přemlouvání,
přimlouvání, ale také nařizování, poroučení, předepisování,
doprošování, varování, chlácholení, uklidňování,
lichocení, vymlouvání, atd.atd. Samozřejmě i šikanování,
vydírání, vyhrožování, podvádění, špiclování, donášení,
udávání, i všudypřítomné a vše překlenující lhaní.

O realitě totalitního „vyjednávání“
bych mohl vyprávět hodiny na příkladě mně poměrně dobře
známé praxe plánovitého řízení a kontroly organizací i
lidských kolektivů v zestátněné podnikové sféře ovládané
centrální mocí. V nařízeních a brožůrkách byla situace
jednoduchá – direktivně řízené státní podniky a jejich
pracovní kolektivy dostávaly a s nadšením plnily úkoly v souladu
s celostátním víceletým plánem (pětiletka), zpřesňovaným v
plánech ročních i kratších. Dokonce si samy vstřícným
plánováním své úkoly zvyšovaly. Skutečnost však hrála tisíci
barvami. Jednalo se o mnohém. Jednání a dohadování bylo
důležitou složkou ovládání podnikových kolektivů, které se
mohly snadno bouřit a odmítat plnit nereálné úkoly plánu, ale
také přispět k podpoře a oslavě režimu. Nesnadnou úlohu v tom
měla podniková vedení a dokonce i partajní organizace, odbory a
jiné „převodové páky“ lidově-demokratické totality.
„Strana a vláda“ od nich požadovala absolutní poslušnost
a loajalitu v plnění příkazů a řízení podnikových kolektivů.
Seděli však na dvou židlích a museli se vyrovnávat s
permanentním systémově zakotveným konfliktem zájmů – byli a
cítili se být také součástí podnikového kolektivu, byli i
finančně zainteresovaní na výsledcích podniku a záleželo jim
na tom, aby v podniku byl klid a snesitelné pracovní ovzduší. A
byly v tom i vztahy kamarádské, příbuzenské, sousedské a jiné
zájmové.

I nově partají do podniku dosazený
a na náročnou funkci nedostatečně připravený ředitel-dělnický
kádr, pokud nebyl úplný debil (což naštěstí často nebyl),
rychle poznal, kdo mu nejlépe v jeho nelehké úloze pomůže a
poradí, s kým má jak jednat a koho se musí zastat, byť to byla
osoba politicky non grata. Proto o takové osobě politické
vrchnosti napsal, že je to sice starý buržoasní kádr, kterému
se dosud nedá úplně důvěřovat, který však neškodí, zlepšuje
se a snaží se kolektivu pomáhat, maloburžoasních přežitků se
s pomocí kolektivu a odborové organizace pomalu zbavuje a pro
podnik je užitečný.

Jaké závěry si z
toho všeho dělám? Je evidentní, že otázky „vyjednávání“,
„nátlaku“, „teroru“, „tolerování“,
„dobrovolné podpory“ i „kompromisů“ v
totalitním režimu ČSSR potřebují mnohem solidnější vědeckou
analýzu i syntézu, než jaké se jim dosud dostalo. A velmi opatrné
a citlivé zobecňování, jinak veřejné mínění závěrečné
soudy stejně odvrhne, i kdyby mu je vnucoval parlament.

Při vší úctě k úplnosti,
objektivnosti a celkové „kvalitě“ archivů zkoumaných
ÚSTR mám také vážné pochybnosti o hlavní vědecké metodě, na
níž je ústav postaven. Opravdu si někdo stále ještě myslí, že
se nedávná a dosud bolestivá historie dá vědecky prozkoumat a
odpovědně zhodnotit na podkladě partajních a estébáckých
archivů, nota bene už několikrát vykuchaných? Proč je tato
metoda stále tak zdůrazňována jako hlavní východisko, byť jsou
její slabiny tak flagrantně průhledné? Kde je kombinování a
konfrontování dalších metod a zdrojů informací, včetně těch,
které byly jen v hlavách lidí a do žádného archivu se
nedostaly?

Kolik věrohodných, totalitní
reality z vlastní zkušenosti znalých a odborně erudovaných
svědků bylo po roce 1989 interviewováno? Jen tak na zkoušku jsem
zavolal svého starého přítele, čestného, věrohodného (jednu
dobu byl i poradcem Václava Havla) a dosud svěží mysli. Vím, že
o fungování totality (včetně vyjednávání a historických
přeměn) toho ví z bohaté vlastní zkušenosti hodně, co se v
archivech nenajde, nebo jen neúplně a zkresleně. Řekl mi, že se
nikdy nikdo o jeho osobní zkušenosti nezajímal. A když jsem se
zeptal, co jeho přátelé a známí, odpověď byla stejná. Uvádím
bez komentáře …A stejně je už pozdě, velká většina
věrohodné živé paměti už vymřela …

Není zde článek celý?