O trpké pachuti českého kapitalismu v globálním kontextu

Z investigativních reportáží Saši Uhlové přímo čiší lítost,
bezvýchodnost a bezmoc, avšak
ohlasy veřejnosti vzbuzují naději, že by se životy statisíců prekarizovaných
bytostí alespoň trochu mohly změnit k lepšímu. Posun k lepšímu lze totiž spatřovat
v tom, že české sdělovací prostředky poznatky novinářky berou na vědomí,
byť jsou tyto znepokojující skutečnosti veřejným tajemstvím již roky. Je
přirozeně v zájmu churavějící české společnosti, aby se tyto informace
dostaly za brány izolované levicové obce do širokého povědomí, neboť jen
mobilizací zdola lze dosáhnout kýžené společenské změny, jak ostatně ukazuje
historie. Protože snad žádný monarcha či politik ještě nikdy neprosadil
razantní proměnu společenských poměrů jen tak z čiré rozšafnosti či
libovůle, nýbrž až po systematickém tlaku zdola. Otázkou ale zůstává, jak by
ona mobilizace mas měla vypadat, a to je námět na veřejnou diskusi. I proto je
v zájmu nás všech, aby byly podobné investigativní projekty finančně podporovány,
na ideologické různice nehledě.

O tom, že se
časy mění, svědčí ublížená, ale vcelku ojedinělá reakce několika českých
novinářů a jednoho politika na první reportáž Saši Uhlové – jmenovitě Pavla
Šafra, Petra Zídka, Johany Hovorkové a Daniela Kroupy. Tito pánové a dáma
zřejmě neunesli úspěch Uhlové s tématem, k němuž ze své slonovinové věže
vždy shlíželi s despektem. Avšak reakce diskutujících a pozitivní mediální
odezva signalizují, že těmto bdělým strážcům polistopadového diskurzu jednoduše
zvoní hrana.

A právě
v tomto ostentativním přehlížení závažných vad polistopadové společnosti hledejme
napajedlo frustrace, xenofobie, rasismu, bezmoci a vzteku obyčejných lidí, jimž
nikdo nenaslouchá. Není tedy příliš divu, že opomíjení a bezradní lidé hledají
zástupné problémy, příkladně v migrantech a uprchlících, a naslouchají
těm, kdo jim slibují blahobyt, poté co zatočí s těmito údajně cizorodými
elementy. Leč tato cesta, jak víme, vede do pekel.     

Pro paní
Kozlovou a další nespokojence je asi pramalou útěchou, že žijí v relativně
bohaté a stabilní zemi, když uvážíme globální kontext. Česká republika je ale
jen nepatrným kolečkem v soukolí globálního kapitalismu, a nelze proto
naše strázně vnímat izolovaně. Žijeme v době, kdy koncentrace kapitálu dosahuje extrémních poloh: osm nejbohatších osob vlastní
stejný majetek jako 50 procent nejchudších obyvatel planety, tedy 3,6 miliardy
lidí. Za rostoucí nerovností je podle
organizace Oxfam agresivní regulace
růstu mezd, daňové úniky a ždímání malých výrobců velkými korporacemi. Jedná se
o varovný trend, neboť ještě loni vlastnilo 62 nejbohatších osob týž majetek
jako polovina planety.

Jen málo se hovoří
o tom, že lidstvo čelí dvěma nejzávažnějším hrozbám, které mohou z planety
učinit nehostinnou a neobyvatelnou pustinu: globálnímu oteplování a jaderné válce. Hurikány,
extrémní sucha, povodně a dokonce i zemětřesení,
jež v současnosti sužují desítky miliónů lidí, jsou varovnými příznaky
změny klimatu způsobené lidskou činností. Přitom se souvislostem mezi
extrémními přírodními jevy a klimatickými změnami nevěnuje prvořadá mediální pozornost. Svět se navíc stal hříčkou v rukou
dvou nezodpovědných bláznů, kteří mají k dispozici jaderný kufřík. A
třebaže se nyní kojíme nadějí, že převládnou chladné hlavy a ke slovu se
nakonec dostane diplomacie, riziko jaderného konfliktu nad námi visí jako Damoklův meč.   
     

Společným
jmenovatelem extrémní příjmové nerovnosti, klimatických změn a jaderné
proliferace je kapitalismus nebo chcete-li eufemismus: Systém. A jestliže chceme
pochopit příčiny našich neduhů, jakož i kořeny globálních problémů, musíme o
nich vést zasvěcenou veřejnou debatu jako o spojitých nádobách a nikoliv jako o
izolovaných fenoménech.           

Není zde článek celý?