Petr Šabach kdysi napsal, že po smrti čeká, co se dozví. Pokud se to při obřadu stihne říci

V sobotu zemřel spisovatel Petr Šabach. Pokoušel jsem si matně vybavit, jestli jsem s ním někdy nedělal rozhovor, ale nedělal. Rozhovor jsme ale vedli neformálně poblíž redakce, pro kterou psal fejetony v dobách, kdy se ještě psaly a četly fejetony, a to v jedné hospodě, která už neexistuje. Ta redakce už vlastně taky svým způsobem neexistuje. Teď už tu není ani Petr Šabach.

Patřil ke spisovatelům, jehož knihy pronikly do obecného povědomí, mohlo by se ošklivým slovem říci „masového“ díky filmům, které z nich vycházely.

Nekrology by měly obsahovat něco o „životě a díle“. Abychom povinnosti učinili zadost, vložme povinný odstavec z české Wikipedie. Lze přeskočit a dočíst potom: „Tematika evokující společenskou i politickou situaci 50. let spolu se zaujetím každodenní realitou a periferností je typická pro Šabachovu prvotinu Jak potopit Austrálii (1986) i pro knihy následující (Hovno hoří, 1994, Babičky, 1998, aj.). Přechod od rámcující kompozice k celistvějšímu tvaru a od anekdotického vyprávění k vážněji postavenému problému představuje Zvláštní problém Františka S. (1996). Podle novely Šakalí léta vznikl 1993 filmový muzikál Šakalí léta (režie Jan Hřebejk). Stejně jako další filmové adaptace na motivy Šabachových knih: Pelíšky (1998), Pupendo (2003) a U mě dobrý (2008), naposled Ondřej Trojan na motivy stejnojmenné povídky natočit film Občanský průkaz (2010).“

Při tom hledání svého neexistujícího interview jsem ale narazil na Šabachův fejeton z roku 2002. Se smrtí to taky souvisí, jak se ještě uvidí. V textu spisovatel popisuje, jak zrovna, když sledoval v televizi béčkový film a věnoval tomu dvě hodiny života, v klíčové závěrečné scéně, kdy na sebe padouch mířící bouchačkou na detektiva naivně něco prozradí, projela kolem tramvaj a divák se nedozvěděl nic. Stejně jako když si jako zvukovou kulisu pustil politickou debatu v rozhlase a jeden z účastníků po záplavě frází od všech přítomných pravil: „Já vám to tedy řeknu bez obalu!“ Neřekl ale nic, protože do toho vstoupil moderátor: Ale na to si počkáme až po písničce…“ a pustil song Přijela pouť. Konec pořadu pak Šabach nestihl.

A teď tedy konečně k té smrti. Ve fejetonu se dále píše: „Panebože!“ naříkal jsem, dyť já se takhle nikdy nic nedovím!“ a celej rozrušenej jsem zalez do peřin. A jak jsem se tak převaloval v posteli, představoval jsem si, že jednou budu ležet v rakvi, ale to jen do tý doby, než všechno skončí v žáru, kterým bude moje duše muset projít, aby se mohla připojit k velkýmu kosmickýmu Něčemu. A možná, že uslyší hlas pána, ale já nemyslím toho nejvyššího s velkým P, ale toho pána, co pouští v krematoriu desky, jak si mumlá: Zase Zelený hájové… Tenhle tejden už popátý..!“ a taky možná zaslechnu smutečního řečníka, kterak se lidí v obřadní síni ptá: Z čeho se skládá ono velké mysterium zvané život? K čemu vlastně byla celá ta strastiplná pouť pozemským životem? Mnozí z vás se jistě ptají: A existuje odpověď na takovou otázku?“ „Konečně! zaraduje se moje duše. Takže se to nakonec přece jen dozvím!“ Jenže pak se se mnou rakev zachvěje a já se rozjedu. A to úplně poslední, co možná v životě uslyším, bude věta: Samozřejmě že taková odpověď existuje. Ale to si povíme až po písničce.“

Takže ten den je tady. Jestli se Petr Šabach dozví, z čeho se skládá „velké mystérium zvané život“, nám nebude moci říci. Pro jistotu ale něco z toho zkusil ještě za života odhadnout a napsal to předem ve svých knihách, protože jak známo, na řečníky není moc spoleh a třeba jsou hloupí nebo navedení a stejně nevědí nic.

Tak jednou si to spolu třeba řekneme sami, až přečkáme tu poslední povinnou písničku.

Není zde článek celý?