Přijmout, poděkovat, zvládnout a nekecat do toho. Odešla křehká múza Květa Fialová

Smrt si Květa Fialová představovala jako přestupní stanici do dalšího světa. Ačkoliv byla pokřtěná, vyznávala buddhismus, ke kterému ji přivedla její matka. „V Rusku přišla k buddhismu a už jej celý život neopustila. Řídila se zásadou: Přijmout, poděkovat, zvládnout a nekecat do toho. Poznala jsem, že je to krásná cesta, a teď mám jejího Buddhu doma já.“ Dnes ráno ve stanici Praha, kde prožila většinu svého života, herečka po dlouhé nemoci vystoupila a zamířila dál.

Byla matkou jediné dcery Zuzany a celý její život byl tak trochu oslavou ženství a jeho síly. Diváci ji po léta, kdy působila v divadle Rokoko a ABC, znali jako éterickou bytost s podmanivým pohledem a výjimečným hereckým nadáním. Životní moudra trousila Květa Fialová jen tak mimochodem, na potkání. Věřila v provázanost všeho, co se člověku děje. S láskou přijímala krásy života, smysl a poučení ale spatřovala i ve všem negativním, co ji v životě potkalo.

Narodila se v roce 1929 ve Veľkých Dravcích na Slovensku. Její otec byl legionář, matka výtvarnice a sochařka. Na začátku druhé světové války byla rodina vyhnána zpátky do Čech. V Borohrádku na Karlovarsku Květu Fialovou v šestnácti letech zasáhla událost, která herečku ovlivnila na zbytek života. V květnu 1945 ji zde znásilnili dva vojáci Rudé armády, kteří byli před jejíma očima za tento čin také zastřeleni.

O mužích se později v životě v nadsázce vyjadřovala jako o poddruhu. Život sice prožila ve šťastném manželství s režisérem Pavlem Hášou, před projevy fyzické lásky však dávala přednost duchovní náklonosti. Ráda neměla také politiku a sport. Jakoukoliv konfrontaci tak obecně považovala za nežádoucí a zbytečnou. „Musíme žít tak, aby tam nebyla žádná dogmata, žádný ismus, jenom láska.“

Po skončení války zůstala Květa Fialová v Československu sama. Otec zemřel a matka odešla do Ruska, kde zůstala žít na vesnici. Poprvé si zahrála v divadle v Českém Těšíně už v roce 1946. Ve stejném roce byla přijata na brněnskou konzervatoř. V 50. letech prošla angažmá v Čechách i na Slovensku, aby se v roce 1958 doslova vnutila Janu Werichovi, který ji po zkoušce řekl: „Už vás potřebuju odvčera.“

V 60. letech přišla jedna z nejslavnějších rolí Fialové v Limonádovém Joeovi aneb Koňské opeře. Ačkoliv se herečka s postavou barové zpěvačky Tornado Lou absolutně neztotožňovala a prohlásila, že ji šla hrát jako „westernová panna“, diváci si ji jako vyzývavou uhrančivou krásku zapamatovali. Zazářila také v Partii krásného dragouna nebo v komedii Adéla ještě nevečeřela. V pozdějších letech se našla především v rolích záhadných a výstředních dam. V divadle ABC, Rokoku a v Divadle U Valšů hostovala do vysokého věku.

V posledních letech života ji trápily problémy se srdcem a Alzheimerova choroba. Jen těžko si však Květu Fialovou, podobně jako třeba Ljubu Skořepovou, která zemřela loni, umíme představit zlomenou či pokořenou životem. To by odporovalo praktikování štěstí, které označovala za svou životní filozofii. Zanechala za sebou nejen otisk umělecký, ale co je snad ještě důležitější také otisk bytostně lidský.

Není zde článek celý?