Proč jsou volební hesla tak slaboduchá? Protože to funguje

Rozhořčovat se nad předvolebními billboardy je marná práce. Že jsou na první pohled hloupé, se říká celé roky. Budí samozřejmě dojem, že si je buď vymysleli někteří politici sami a dopadlo to podle toho, nebo že je vymyslela za těžké peníze nějaká agentura, která zaměstnala kreativce, co právě absolvovali základku, nebo někoho, kdo předtím dělal kampaň na nový prací prášek, co funguje zázračně „i bez namáčení“ a prádlo bude úžasně „zářivé“.

Jenže když někdo něco dělá roky a nehodlá jinak, zřejmě to funguje. Mechanismus je stejný jako u reklam na cokoliv. Nejde o informaci, ale o to, aby se vlezlo člověku do jeho neracionální vrstvy nevědomí a tam obraz produktu působil.

Paroubkova ČSSD také úspěšně v krajských volbách vytáhla třicetikorunový poplatek u lékaře, který neměl s krajskými volbami nic společného. Jindy se zas vytáhlo, že má něco společného Topolánek se světovou ekonomickou krizí, což skutečně nemá. Jindy Balbínova poetická strana naznačovala, že Kalousek má něco společného se smrtí tří parašutistů, což prokazatelně nemá. Ale to byla ještě rajská zahrada aspoň pokusu o nějaké tvrzení proti tomu, co se jinak děje.

Základní sdělení by se dalo shrnout do tezí: 1. jsme s vámi, 2. kandidát je sympaťák, 3. potřeme zlo představované nepřítelem.

Jak se píše v jedné příručce o aplikované psychologii: „Formování veřejného mínění je založeno na lidských instinktech. Není formováno na základě intelektuálního uvažování nebo morálních standardů. Je spíše ovlivněno nevědomými touhami a komplikovanými a zamotanými myšlenkami. Je tomu tak proto, že inteligentní lídr převrací veřejné mínění pomocí jednoduchých dovedností. K instinktům a motivacím navíc přistupuje další prvek a to je napodobování. Když někteří lidé vidí jiné lidi, že mají na nějaký specifický problém, tak dělají to samé, protože jsou přesvědčeni, že na tom musí být něco pravdy, když ti lidé mají stejný názor Tímto způsobem se mínění může stát veřejným míněním, pokud je to mínění většiny.“

Prostě když se odvoláte na názor dostatečně velké skupiny lidí, přesvědčíte snáze další. Když se navíc zaštítíte názorem veřejně známé osoby, ať už je to chirurg, sportovec, nebo herec, posílíte dojem, že na tom něco bude. Pan profesor a doktor tomu přece rozumí, a dokonce si myslí to, co my, takže se tak sami, pokud si to myslíme taky, dostáváme na úroveň doktorů a profesorů. Někdy ani nemusí jít o názor. Stačí využít toho, že se lídr s nějakými osobnostmi „zná“ a trochu se tak sluní v jejich lesku. Co na tom, že hokejista není ekonom a odborník na mezinárodní vztahy. To přece nikdo netvrdí, že. Ale lídr má sympatické kamarády, takže je taky sympatický. Když tohle vezmeme v úvahu, je jasné, proč abstraktní výkřiky nakonec většinou stačí.

Vděčným tématem je debata o tom, jestli podobné názory o manipulovatelnosti lidu nehlásají elitáři, kteří jsou od lidu odtrženi, protože „nikdy nepracovali“, nebo je někdo za to „platí“. Pak se nadhodí známá věta, míněná ironicky, že je tedy třeba „vyměnit lid“.

Vyměnit lid většinou nelze, lze ho jen předefinovat tím, že některé lidi zbavíme volebního práva, což se ale v demokraciích týká mála osob a většinou na základě věku a právní způsobilosti. Všeobecné volební právo se snaží vyhnout problémům, jaké by přinesla další kritéria, třeba povolit volební účast těm, kdo platí daně nebo mají určitý stupeň vzdělání nebo aspoň minimum znalostí. Popřípadě zavést nějaké trestné body, když občan nezplodil dost dětí a dobré body mu za plodnost přidat. V praxi se objeví potíže, protože demokracie jako proces rozhodování se netýká jen těch, kdo platí, ale i těch, o kterých je rozhodováno, takže by do toho snad také měli mluvit. Vzhledem k tomu, že šílené názory mohou mít i vzdělanci a velmi plodní lidé, bylo by lepší pro zjednodušení života takové myšlenky opustit.

Je třeba si uvědomit, že podstata volebních kampaní se nikdy nezmění, stejně jako se nezmění podstata reklamních kampaní vnucujících nové mobily a přípravky na přilepení zubní protézy vynalezené moderními alchymisty. Diskutovat můžeme jen o vyložené lživosti a míře estetiky. Věcná debata se může dít v médiích, pokud bude dobře moderovaná a účastníci se s trochou štěstí dostaví. Může probíhat tam, kde je politik na nějakém mítinku vystaven konkrétním a předem necenzurovaným dotazům. Aby tohle fungovalo, musí tady existovat ona vysmívaná společnost. Ta ještě není zaručena tím, že nějaké demokracie fungují dlouho. Rakousko-Uhersko mělo tradici parlamentu a stejně mnozí lidé jásali v roce 1914 nad tím, že vypukla válka. Lidi gramotné od dob Marie Terezie nenapadlo, že by mohla být světová. Další pak volili Hitlera, aby zatočil s prohnilou Výmarskou republikou a podporovali mnichovskou dohodu, aby byl udržen světový mír, a jiní podpořili komunisty, aby nastala sociální spravedlnost. Jsou schopni volit Víta Bártu a Babiše, aby se zatočilo s korupcí, a Okamuru, aby potřel islám a zlevnil pivo.

Politici ze své podstaty odpovídají na přání lidu a někdo musí být skutečně státník, aby šel proti takovému tlaku a dokázal ovlivnit i ta přání. Bez „drobné práce politické“ (ale nikoli s drobným úsilím) se ale nestane nic.

Není zde článek celý?