Půjde o to nepromarnit národní energii na bohapusté fantazírování a libě znějící bludy

Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také komentátor Jefim Fištejn.

Demokracie není pevný stav, ale proces nepřetržitých změn, proto se o ní tak nesnadno mluví jako o nějaké solidní danosti. Demokracii v Evropě dnes ohrožuje skoro vše, co se tu odehrává: bezpečnostní a válečné nejistoty, ideologický střet, demografické změny, neřízená imigrace a relativizace základních hodnot. Bohužel zrovna Evropská unie není ten pravý orgán, který by mohl o stavu demokracie rozhodovat: jednak, jak sama uznává, má trvalý demokratický deficit, jednak trpí akutní potřebou hlubokého reformování, o němž se neví, jaký směr nabere – šéf Evropské komise navrhuje pět možných variant vývoje, dobrovolným seberozpuštěním počínaje a vznikem unitárního státu konče. Scénářem uprostřed je neměnit vůbec nic a u toho zatím zůstává.

V zásadě demokracie je zřízení, které umožňuje co největšímu podílu obyvatelstva účastnit se rozhodování o věcech veřejných. Ten podíl ale nikdy nebývá stoprocentní, vždy je tu něco, co účast na rozhodování omezuje. V antických dobách volební právo neplatilo pro otroky, ženy, cizince, v novějších časech – pro lidi bez domovského práva nebo pro ty, kdo nesplňovali majetkový či vzdělanostní cenzus. Ani dnes rozhodování není všeobecné, bez výjimek. Plné participaci vždy něco brání, a tak volební účast kolísá v širokém rozmezí. Povinná volební účast je z podstaty protimluv – k uskutečnění svého práva nelze nutit, jinak se z práva stává povinnost. Demokracie ve všech známých podobách – zastupitelská, účastnická, liberální a konzervativní – je funkčním kompromisem mezi nedosažitelným ideálem a zkušeností lidstva s alternativními zřízeními.

Proti klasickým podobám demokracie budou u nás na podzim stát alternativní projekty společenského uspořádání: autoritářský, manažerský a referendární neboli přímodemokratický. I přes veškeré viditelné slabiny a sníženou schopnost řešit tíživé problémy současnosti, situace klasické stranické demokracie v tomto zápase není zdaleka beznadějná. Jak řečeno, toto zřízení je vývojovým kompromisem, zatímco konkurenční projekty jsou navzájem prakticky neslučitelné a jejich politické reprezentace si okamžitě po volbách vjedou do vlasů, dostanou se do hlubokého klinče a budou se vzájemně blokovat. Přímá demokracie v principu ruší politickou soutěž, poněvadž se složité rozhodování o věcech veřejných v ní nahrazuje pouhým zjištěním zprůměrovaných názorů obyvatelstva. Snadný úkol zvládne každý úředník pomocí počítačového či telefonického dotazování. Je to pohodlné, neboť to státní zaměstnance zbavuje jakékoli odpovědnosti, ale ve výsledku je to mimořádně neefektivní způsob vládnutí. Zkušenost Švýcarska je právě proto tak ojedinělá, že nikoho dalšího nedokázala přesvědčit. Drastická většina referend končí zamítnutím navrhovaných změn anebo je zneplatňuje příliš nízká účast. Zájem voličů o politiku tento způsob rozhodování spíše hasí, než vzbuzuje: u nás a v širokém okolí čtyři z pěti referend končí, jako by se nekonaly. Je to přehlídka zmařených šanci a plýtvání společenskou energií. Rozhodovací procesy jsou přitom zpomalené, nevoleným úředníkům to dává příležitost nekontrolovatelně zneužívat služební postavení. Ve Švýcarsku tento typ demokracie může vůbec existovat jen potud, pokud je bezplatnou folklorní přílohou ke klasické stranické politice. Jedno je zřejmé: i jako doplněk bude přímá demokracie zcela neslučitelná s manažerskou. Představa, že lze „řídit stát jako firmu“ a přitom sladit takové řízení s přímou demokracií není z tohoto světa. Nemůže prospívat firma, v níž vrcholný management bude ke každému rozhodnutí svolávat celozávodní schůzi a zjišťovat průměrný názor osazenstva. V reálném životě bývá neúspěšný podnikový manažer okamžitě vlastníkem odvolán, leč jak vyvodit odpovědnost v situaci, kdy manažer a vlastník jsou jedna a tatáž osoba, která stát fakticky privatizovala? Je to záruka sociálního neklidu a brzkého rozvratu společnosti.

Autoritářský režim je stejně tak neslučitelný s oběma výše jmenovanými, poněvadž nesnáší jakékoli omezení své všemocnosti – ať už ze strany námezdních manažerů, nebo ze strany občanů neustále volaných k volebním urnám. Obdivovatele pevné mocenské hierarchie (nebo v ruském provedení – vertikály moci) odůvodňují údajnou kromobyčejnou účinnost takových režimů jejich schopností ničím neomezeného operativního rozhodování. Tuto myšlenku nedávno ozvučil Miloš Zeman, když prohlásil, že autoritativní režimy lépe vyhovují dlouhodobým společenským projektům než demokratické, podléhající častým výměnám vlád. Inženýr Zeman se mýlí. Prozrazuje spíše, o čem sní, když náhodou bdí. Je to argument v současnosti velmi frekventovaný, leč zní přesvědčivě jen lidem s podměrečným intelektem. Velkolepé stavby a úchvatná veledíla vznikala v minulosti za všech společenských zřízení, aniž by dokazovala jejich přednost před ostatními. Koloseum nesvědčí o účinnosti otrokářství a Versailles nebo Petrodvorec nedokládají nadřazenost absolutismu. Navíc diktátoři všeho druhu inklinují k nebezpečnému megalomanskému blouznění, od stavby babylonské věže až po obrácení toku sibiřských řek. Mezi tvůrčím počinem a společenským řádem není žádná přímá úměra. Mezi vyhlášením amerického vesmírného programu Apollo a přistáním člověka na Měsíci uplynulo pouhých osm let a ani vražda Kennedyho započaté dílo nezhatila. Při vší své politické dlouhověkosti autoritáři všech zemí nedokázali nic podobného za další půlstoletí. Stačí se podívat na mapu technologického průkopnictví, abychom zjistili, že zdrcující většina realizovaných vynálezů připadá na demokratický svět, byť hrubě nedokonalý. Za plnokrevné diktatury v Číně budovali vysoké pece na každém dvorku, leč země jako celek upadala. Rusko jakbysmet: i přes víření propagandistických bubnů, jak že je země na vzestupné dráze, počet světově významných objevů a technologických zázraků je tam zanedbatelný. V této kategorii vedou spíše země jako Indie a Izrael, které se demokracie drží zuby nehty.

Základní premisa o jakési globální porážce demokracie západního střihu je totiž vedle jak ta jedle. Prvním důvodem, proč se žádné fiasko západního způsobu vládnutí nekoná, je prostý fakt, že sám sebe nikdy neoznačil za vítěze na věčné časy. V dějinách lidstva od okamžiku vzniku států nikdy nebyla doba, kdy by nějaký model světového uspořádání bezvýhradně dominoval nad ostatními. Lidstvo nikdy nemělo jen jeden ideologický nebo technologický mustr. Druhý důvod, proč je příliš brzo mluvit o prohře tradiční demokracie, je rovněž nabíledni: stačí si uvědomit její ekonomické a sociální výdobytky, které nejsou s to zničit ani spojené síly dnešních vyšinutých barbarů, severokorejskými kočkožrouty počínaje, přes bolívarské blouznivce typu autobusáka Madura a islamofašisty konče.

Je nesnadné popřít úspěchy tradiční demokracie, ať již liberální, nebo konzervativní. Podle údajů z roku 2016 žebříček světových ekonomik s nejvyšším HDP vypadá takto: USA, Čína, Japonsko, Německo, Velká Británie, Francie, Indie, Itálie, Brazílie a Kanada. Z politického hlediska v této desítce je jen jedna nedemokratická země – Čína. Z ekonomického hlediska všech deset je součástí globalizovaného volnotržního světa. Právě volný trh a svobodný obchod zajišťují stabilní růst světového hospodářství. Za posledních dvacet let světová ekonomika nerostla jen jedenkrát, v krizovém roce 2009, kdy souhrnný HDP poklesl o 0,8 %. Ve všech dalších letech světové hospodářství rostlo ročně v průměru o 3 %.

Kdo chce, může, jak chce, nadávat na nedokonalost světa. Pravdou je, že politická komponenta světového řádu je nesrovnatelně problematičtější než ekonomická. Krizových jevů jsou přehršle. I přesto, pokud platí, že ještě nikdy jsme nežili v průměru tak dlouho jako nyní, nevraždili se navzájem tak málo jako v posledních desetiletích, nezvládali tak úspěšně epidemie všelijakých nemocí, pak to musíme přičíst k dobru demokratickému uspořádání společnosti. Při všech potížích, trampotách a omylech je toto zřízení lepší než pokusy nahradit ho podivnými geopolitickými konstrukcemi odvozenými od středověkých představ o světě nebo bludařením o něžném doteku pevné ruky, o státu jako firmě nebo Leninovou myšlenkou o tom, že „každá kuchařka může řídit stát“. Ve volbách půjde o to aspoň nepromarnit národní energii na bohapusté fantazírování a libě znějící bludy.

Není zde článek celý?