Strategie "nemít strategii" se Američanům krutě nevyplácí

Americké intervence jsou doma nepopulární. Voliči a daňoví poplatníci pochybují, že má smysl posílat americké vojáky umírat za nejasné politické cíle v Afghánistánu nebo Iráku. Dosud zvolená reakce vycházela zavádějícím způsobem z libyjských zkušeností. Počítala, že k západním leteckým operacím se připojí „nějací“ místní spojenci na zemi – a je vyhráno.

Ovšem to co fungovalo proti nekompetentní Kaddáfího armádě už proti fanatikům „islámského státu“ příliš nefunguje. Islamisté neustále vylepšují svou taktiku – a pozemní síly, které proti nim v zastoupení Američanů bojují, se při bojích zblízka v městské zástavbě (Close Qarters Battle, CQB) dostávají do těžko řešitelných problémů. Nakonec zpravidla problém řeší americkým bombardováním. Když američtí „proxies“ nedisponují kvalitní pěchotou, dokonce ani masivní investice do iráckých obrněných jednotek nejsou řešením.

Jestliže „libyjský“ model po vojenské stránce ani zdaleka nepředstavuje adekvátní řešení, ještě horším se ve svých důsledcích stává v rovině politické. Američané lokálním partnerům musejí činit řadu ústupků, které je nakonec stojí mnohem více než kolik jimi získávají. Íránci, Rusové i Kurdové si připisují strategické zisky, zatímco USA si mnou ruce nad krátkodobými taktickými vítězstvími v bojích proti IS. A zisky místních spojenců zároveň často představují zásadní překážky vůči nalezení dlouhodobých politických řešení – která jediná by mohla konflikty opravdu ukončit.

Další vážné politické náklady vznikají kvůli taktice, kterou ani paralelně se slábnutím IS není možno opustit. Bez amerických náletů na městská centra, náletů způsobujících v konečném důsledku nevyhnutelně masivní „vedlejší škody“ minimálně na majetku, ale velmi často také na životech civilistů, se takové válčení neobejde. A bombardováním zbídačená, demoralizovaná sunnitská populace představuje to nejlepší podhoubí pro další, již třetí vtělení sunnitského náboženského extrémistu. Po al-Kájdě a IS přicházejí na řadu všelijaké rebrandované a lokalizované struktury popírající spojení s alkajdistickou centrálou, vystupující jako oddíly zřízené kvůli obraně sunnitského arabského obyvatelstva před persekucí ze strany jinověrců.

Obamův vynález „(doma) politicky nízkonákladové války“, který se opíral o letecké údery, široké použití ozbrojených „dronů“ a spoléhání na lokální ozbrojence v roli dočasných spojenců způsobuje v důsledku více škody než užitku – a jako náhražka za neexistující realistickou blízkovýchodní strategii se naprosto neosvědčil.

Není zde článek celý?