Svět ruskýma očima 419

Reklama

Zavede EU sankce proti členským zemím EU?

Jelena Pustovojtova

9. září 2017

Brusel vrazil klín do evropské jednoty rozhodnutím soudu EU. Odmítl žalobu Maďarska a Slovenska ohledně přijímání migrantů. Od roku 1957, kdy byly odstraněny bariéry ve volném pohybu lidí, zboží, služeb a kapitálu, až do Lisabonské smlouvy  z roku 2007, která zahájila politickou diktaturu  bruselské byrokracie téměř v celé Evropě, láme EU odpor místních národních elit a mění se z nástroje hospodářského růstu v „evropské politbyro“ a přisvojuje si právo rozhodovat o osudech půl miliardy Evropanů.

Rušení národních hranic v Evropě není jen otázka kalkulace. Pokud musíte výměnou za bezcelní obchodování dodržovat i zahraniční a vnitřní politiku, právní normy a dokonce i pravidla bydlení, potom jsou všechny důvody nepovažovat se za nezávislý stát. Není žádný pocit národní hrdosti.

V roce 1957 založily Belgie, Západní Německo, Nizozemsko, Lucembursko, Francie a Itálie Evropské hospodářské společenství. Jejich hodnoty, životní úroveň a duchovní hodnoty byly téměř totožné, ale i tehdy už byly promýšleny přeshraniční zásahy do ekonomického potenciálu, ovšem nikoliv potlačení národní svrchovanosti.

Po rozpadu SSSR byly zataženy do EU země bývalého socialistického bloku. Za přístup ke společnému trhu musely přijmout nejen „pomoc “ ECB a MMF, ale také cíle, úkoly a ideologii zemí, které EU založily. Podřídit se jim. Maďarsko a Slovensko se podřídily v roce 2004. Rychle se ukázalo, že vláda EU je nadřazena vládám unijních států. Diktuje, způsobuje problémy a v této době je největším problémem migrace. Vše závisí na „komisařích“, kteří před dvěma léty rozhodli o rozmístění 160 tisíc migrantů z Itálie a Řecka. Hotovo to mělo být za pár týdnů, ale doposud bylo zvládnuto jen 30 tisíc nelegálních  migrantů, hlavně z Afriky. Proti byly hned zpočátku Francie, Velká Británie, Španělsko, ČR, pobaltské země, Polsko a Slovensko. Ovšem Juncker byl pro rozmístění a jeho rozhodnutí je nade vše ostatní.

Proti migračním kvótám se postavily země Visegrádské čtyřky. Podřídit se odmítly i Velká Británie a Dánsko. Rozhodně se vzepřely jen Maďarsko a Slovensko, běžencům uzavřely hranice a podaly žalobu k Soudnímu dvoru EU v Lucemburku s požadavkem změnit rozhodnutí Rady předsedů ministerstev vnitra zemí EU o kvótách běženců. Byly odmítnuty. Země, které svoji svrchovanost prodaly EU, nemohou podle tohoto verdiktu odporovat evropským byrokratům.

Proč Evropskou komisi a její hodnoty podpořily Německo, Itálie, Rakousko a Švédsko? Hlavní je Německo. Podle Deutsche Welle nemůže německá ekonomika přežít bez přílivu pracovníků z ciziny. Potřebuje kvalifikované lidi, které nemá. V nejbližších desetiletích se v Německu zřejmě sníží počet obyvatel v pracovně produktivním věku o 10,5 milionu. Ty mohou nahradit migranti.

Institut německé ekonomiky (IW) v Kolíně doporučuje vábit do Německa kvalifikované pracovní migranty, především do výroby, kde je deficit obzvláště velký. V posledních třech letech se počet cizinců v německém průmyslu zvýšil o 22,5 %, ve zdravotnictví o 35 %. Po Rumunech, Řecích a Rakušanech jsou dnes na čtvrtém místě Syřané, jedná se o 1500 diplomovaných pracovníků. Dnes v Německu každý dvacátý lékař pochází ze Sýrie.

Bez migrantů by bylo v německém průmyslu 74 tisíc volných míst, ve zdravotnictví přes 19 tisíc. Nejvíce diplomovaných specialistů v průmyslu je z Francie a Indie, následují Italové, Španělé, Rakušané, Číňané a Turci. Běženci ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Eritreje tvoří 4,4 % v málo kvalifikovaných pracích. Merkelová sbírá mezi migranty „smetanu“ a v Itálii a Řecku ponechává davy těch, kteří žádají evropskou sociální pomoc a bezplatné bydlení pro migranty.

Budapešť se chce proti rozhodnutí soudu EU odvolat, protože je „politicky motivované a nezodpovědné“. Ovšem bez levné pracovní síly se v Evropě neobejdou. V Maďarsku nechtějí žádné migranty a maďarský ministr zahraničí řekl: „Skutečná bitva právě začíná, do Maďarska se nepřistěhuje ani jeden člověk proti vůli maďarského lidu. Maďarsko neustále považuje rozhodnutí o povinném přemisťování migrantů za neodpovídající unijnímu právu, neboť takovým rozhodnutím nelze odebrat členským zemím právo na samostatné rozhodování o tom, koho na své území budou pouštět a koho ne.“

Slovensko se vyjádřilo ústy Roberta Fica: „Stále uvažujeme o řešení Evropského soudu. U něho se zformovalo jiné právní hodnocení. Náš postoj se nemění. Budeme i nadále pracovat na tom, aby se solidarita projevila jinak a ne přijímáním běženců, kteří u nás ani být nechtějí.“

Takže dalším aktem loučení evropských států s národní nezávislostí se mohou stát sankce EU proti členským zemím EU.

Převzato z Fondsk.ru

***

EU a migrační krize: tajné scénáře

Petr Iskenderov

13. září 2017

Macron a Merkelová byli hlavními účastníky na pařížském summitu týkajícím se migrace, který se konal koncem srpna. Dali najevo nechuť EU ke hledání efektivního a dlouhodobého řešení zásadního problému současné Evropy.

Na jedné straně jednacího stolu byly „lokomotivy evropské integrace“: Francie, Německo, Itálie, Španělsko a státy, které měly v minulosti v Africe kolonie, proti nim Čad, Niger a Libye. Čad má výhodu své zeměpisné polohy, Niger a Libye zásoby surovin. V Nigeru i Čadu operuje skupina Boko Haram, stojící z pohledu terorismu hned za IS.

Podle mezinárodních specializovaných institutů utíkají do Evropy lidé z uvedených zemí a také lidé z Eritreje, Mali, Gambie, Nigérie a Somálska, tyto země však na summitu nebyly. Počet nežádoucích návštěvníků Evropy mezi lednem a srpnem 2017 dosáhl 121 517 osob. Doputovali přes Středozemní moře hlavně do Itálie, Řecka, Španělska a na Kypr. V roce 2016 jich ve stejném období byl trojnásobek – 363 401. Evropské vůdce ani tak nezajímají kořeny migrace, ale trasy, na kterých je možno zadržet nežádoucí návštěvníky.

V Libyi, Nigeru a Čadu by EU ráda vybudovala centra pro migranty, kteří by teoreticky mohli získat azyl v Evropě na základě Ženevské konvence. Ostatní by neměli ani do center, ani dále do Evropy přístup. Plnění stanoveného režimu mají zajišťovat vojáci Mali, Mauretánie, Burkiny-Fasso, Nigeru, Čadu, Francie a Mise OSN pro podporu míru v Mali. Ohledně společného hlídkování se účastníci summitu dohodli, avšak ve věci vybudování a fungování vlastních center k dohodě nedošlo.

Centrem diskusí byl návrh prezidenta Francie na zřízení pracovišť francouzského Úřadu na ochranu běženců a lidí bez občanství (OFPRA) u center. Ve skutečnosti je to snaha Paříže zajistit si v Africe přítomnost svých služeb (včetně tajných). Jde o pokračování Sarkozyho projektu na vytvoření Středozemní unie vedené Francií.

Návrh Francie umístit do Libye, Nigeru, Čadu a později i do dalších zemí Černé Afriky speciální zastoupení nebyl formálně odmítnut. Vůdci afrických států přesto netajili své pochybnosti. Prezident Čadu to odmítl přímo s tím, že kontrolu nad tokem migrantů budou mít národní služby. Libye byla Macronově myšlence nakloněna více, Paříž by ji stanovila odpovědnou za realizaci projektu. Je tu však otázka schopnosti libyjské vlády v podmínkách rozkladu a dvojvládí v zemi.

Afričtí vůdci si uvědomují záludnost propočtů Macrona a jeho evropských kolegů. Na území EU (Itálie a Řecko) funguje devět přijímacích center z Afriky, a ta hltají peníze evropských plátců daní. Přemístění této infrastruktury do Afriky by Evropě ulehčilo. Nemusela by platit vracení migrantů do vlasti. Letos budou tyto výdaje 66,5 milionů EUR, v roce 2016 to bylo 34 milionů EUR a v roce 2015 11 milionů EUR. Například deportace jednoho migranta do Nigerie stojí až 9 tisíc EUR.

Macronova iniciativa se neomezuje jen na tři uvedené země. V jeho zorném poli je i Alžírsko, které podle francouzského parlamentu „odmítá jakékoliv akce na zvýšení bezpečnosti v otázce migrace a upřednostňuje ovlivňování podstatných příčin krize“.

Alžírsku se klade za vinu snaha „zapůsobit na základní příčiny krize“, to znamená neřídit se recepty EU, jejichž smysl vyjádřila agentura Erem News (SAE). „Alžírsko je proti snahám Evropy přeměnit je na tajné útočiště běženců. Velké země EU (Německo, Francie, Itálie) tlačí na alžírskou vládu, aby přijala hlavní proud nelegálních migrantů putujících na sever Středomoří“. Podle svědectví vedoucího alžírského červeného půlměsíce „se jeho země setkala s vážným nátlakem ze strany zemí EU a států jižního Středomoří. Snaží se donutit Alžírsko, aby vybudovalo na svém území tábory běženců, ale my takové nespravedlivé podmínky nemůžeme přijmout.“

Podstata problému spočívá právě v tom, že mechanismy navržené Evropany neřeší hlavní úkol – vytvořit takové podmínky, aby se miliony Afričanů nevalily do Evropy navzdory nebezpečí utonutí či ztráty života z rukou policie, zločinců, či teroristů. Takové podmínky jistě nelze vytvořit naráz. Ale vytlačování běženců do koncentračních táborů v Libyi, Nigeru a Čadu pod kontrolou francouzských tajných služeb vhodným řešením také není.

Že je možno zajistit i v Africe podmínky vhodné k životu, je vidět na příkladu Rwandy, která ještě před dvaceti lety ležela v ruinách, kdy při etnických masakrech přišlo o život kolem milionu lidí. Poté za posledních sedmnáct let vzrostl HDP země pětkrát a průměrná délka života se zvýšila o osmnáct let, na 66 let, což je na tropickou Afriku neuvěřitelné.  Na celém kontinentu je průměrná délka života 60 let. Je zde jedna zásadní věc. Prezident Rwandy Paul Kagame svoji zemi oživuje, aniž by se ohlížel na pokyny a náhledy francouzských, belgických a ostatních rádců, fondů a institucí. Pokládá řečnickou otázku: „Existuje demokracie bez slova ‘západní’ na začátku?“ Sám si odpovídá, že vidí ve Rwandě „principy demokratické společnosti, které odpovídají zájmům lidu“.

Západ se dívá na Afriku ještě očima z doby kolonialismu, jen jako na zdroj surovin a místo pro své vojenské základny. Proč by tedy k tomu nevyužil i migrační krizi? Dlouhodobé urovnání (cestou ovlivňování základních příčin) nepotřebuje Brusel, Paříž ani Berlín. Jednodušší a výhodnější je posilovat tam svoji přítomnost.

Převzato z Fondsk.ru

***

16. září 2017

Bývalý prezident USA Obama oznámil 14. září, že zorganizuje v Chicagu světový summit, na který přijede 100 vůdců z celého světa. Představuje svůj Obama Foundation Summit jako období epochálních změn. Vypadá to velmi zvláštně, protože události podobného druhu, to jest setkání se světovými vůdci tváří v tvář, jsou výsadou prezidenta USA ve funkci. Nebo se Obama rozhodl pokračovat v prezidentství?

V USA je všeobecně přijatá tradice: s nástupem nového šéfa Bílého domu odchází předchozí prezident ze zahraniční politiky, aby nepřekážel v započetí práce nově zvolenému prezidentovi. Avšak Obama se nechystá odejít a dokonce si koupil soukromou vilu několik minut cesty od Bílého domu. Snaží se otřást popularitou Trumpa. Otevřeně ohlašuje svůj plán „shromáždit stovku lídrů celého světa“, čímž snižuje Trumpovu autoritu před veřejností ve světě.

Amerika dosud neviděla tak neslýchanou neúctu k úřadujícímu prezidentovi, kdy Obama tímto krokem v podstatě předvádí své naprosté pohrdání vůlí amerického lidu, neboť lidem byl do funkce vybrán Trump.

Převzato z X-true.info

***

Ilja Novickij

16. září 2017

Rozhodnutí Vladimira Putina uvést na Donbas mírový kontingent OSN donutí Kyjev zahájit dialog s lidovými republikami, jinak se Porošenko předvede jako agresor, který si přeje krveprolití. Nedávno o tom hovořil americký analytik Weitz, ředitel Centra vojensko-politické analýzy na Hudsonském institutu. Prohlášení Weitze o „geniální pasti“ Putina znamenalo pro Porošenka evidentní ponaučení před jeho návštěvou ve Valném shromáždění OSN. Právě tam se chystá představit vlastní návrh k vyslání mírové mise na jihovýchod Ukrajiny a ten posoudit 21. září s Trumpem.

Jenomže Moskva Ukrajinu předešla, neboť v Radě bezpečnosti OSN předložila rezoluci o mírové misi již 5. září, když Putin kladně ohodnotil tuto iniciativu Kyjeva na summitu BRICS v Číně. Nakonec musela ukrajinská delegace souhlasit s účastí na přípravě definitivního textu předloženého Ruskem a ne Porošenkem.

Ruský text navrhuje vytvořit misi OSN výhradně pro ochranu pracovníků OBSE a na linii rozhraničení stran v „šedé zóně“ po stažení ozbrojených sil a těžké techniky. Přitom Putin ukázal další ochotu jít Ukrajině vstříc, když v jednání s Merkelovou souhlasil s rozšířením dislokace mírových sil k doprovodu po trasách mise OBSE.

Myšlenku o umístění mírové mise OSN na Donbas nejprve přinesla Ukrajina počátkem roku 2015. Opakovaně se k tomu vraceli vždy po selhání jednání v Minsku nebo při ostřelování kolon OBSE. Když Porošenko ohlásil novou koncepci na Valném shromáždění OSN, musela Moskva proces zrychlit, aby se vyhnula americkému projektu s pomocí OSN zavést kontrolu nad celým Donbasem i nad hranicí s Ruskem.

Moskvě se tímto způsobem podařilo převzít iniciativu od Ukrajiny a oživit hluchý Minský proces. Nyní bude Porošenkův návrh v OSN považován za doplnění ruského návrhu. Ačkoliv se konečný projekt rezoluce o mírové misi bude ještě dopracovávat, partneři Ukrajiny se již snažili vynikající iniciativu Moskvy torpédovat. Hlavně britský ministr zahraničních věcí pro záležitosti Evropy Alan Duncan prohlásil, že Rusko chce takto zmrazit konflikt na Donbase. Strach Kyjeva prohrát nastávající diplomatickou bitvu s Ruskem odhalil ministr zahraničních věcí Ukrajiny Klimkin, který se postavil proti účasti Rusů v mírové misi OSN.

Převzato z Politikus.ru

Není zde článek celý?