Svoboda s pachutí trvalé nejistoty

Paní Kozlová často píše šéfredaktorovi Čulíkovi i mně. Z duše nenávidí Karla Dolejšího, my jsme podle ní pouze šašouři, kteří pečou s pražskou kavárnou. V očích paní Kozlové, která věrně opakuje populistickou rétoriku Miloše Zemana, je pražská kavárna zdrojem všeho zla na světě. Paní Kozlová je ve svých odsudcích krajně nekritická, subjektivní, z hlediska interpretace dějin zoufale selektivní a izolovaná na svůj vlastní prožitek. 

Její poslední souhrnný text je přesně takový. Komunisté nebyli zlí, leccos připustili, byl pořádek, nakoupit se dalo, dokonce k moři za levné peníze se mohlo jet. Pro paní Kozlovou tento svět představoval určitou jistotu a vzhledem k tomu, že v něm prožila mládí a většinu produktivního života, je pochopitelné, že k němu má sentimentální vztah. 

Nejde o tom, že si paní Kozlová nepřipouští ekonomický krach plánovaných ekonomik, jejichž funkčnost se v reálném světě ukázala jako nemožná, ať už z hlediska rozvoje, invence, efektivity práce, vztahu k tzv. „společnému vlastnictví“, zneužívanému ve skutečnosti určitou privilegovanou vrstvou. Nejde ani o to, že paní Kozlová nechápe problém přirozené sociální stratifikace a to, že násilné rovnostářství destruuje společnost a je dlouhodobě neudržitelné, aniž by do šlo ke konfliktu nebo transformaci. Nejde ani o to, že si paní Kozlová plete vymahatelnost práva s problematikou lidských práv a že nerozumí faktu, že v totalitě je vždy nižší kriminalita, protože represivní systém je nastaven na vyšší a brutálnější tresty a tedy určitou část zločinnosti vytlačuje. 

Problém je jinde. Je třeba číst mezi řádky textu paní Kozlové. Tam se dá dozvědět hodně. Paní Kozlová reprezentuje generaci lidí, kteří, odříznuti od jakýchkoliv privilegií, neměli možnost profitovat na společenské transformaci. Celý její život se odehrával v úplně jiném prostředí, za úplně jiných společenských a ekonomických podmínek, v prostředí určovaném odlišnými normami, jež vedly k jinému způsobu uvažování a pochopitelně k jinému světonázoru. Pro paní Kozlovou, ať už se to může zdát jakkoliv absurdní, přinesl listopad a počínající transformace zvýšení rizika: rizika z toho, že nebude schopna se akomodovat ve světě, který je normativně a hodnotově odlišný a k němuž jí nikdo nedal žádný návod k použití.

Generace paní Kozlové se z velké části považuje za oběti systému. Nikdo je nepřipravil na to, že uvolnění totality s prvky omezeného konzumu pro uklidnění mas bude vlastně v prvé řadě znamenat enormní nárůst nejistoty, kterou zažije každý, kdo přichází z vysoce restriktivního prostředí, kde je vše organizováno a kde je naplňování určitých norem důsledně – pod hrozbou přísného trestu – vyžadováno. Jde o syndrom vězně, který po dekádách strávených v přísně kontrolovaném prostředí najednou nabude „svobodu“. Svoboda ale pro něj znamená v prvé řadě nejistotu a strach. 

V takovém případě by mělo pochopitelně dojít ke kompenzaci, k tomu, aby stres nezpůsobil paralýzu, neschopnost a neochotu opustit normativně vytvořenou ulitu. Jenže transformace probíhala – a v tom má paní Kozlová částečně pravdu – predátorským způsobem. K moci se – přirozeně – dostávali lidé, kteří byli většinou z předchozí éry vybaveni potřebným sociálním kapitálem, jenž měli najednou možnost monetizovat. Vnitřní rozpad společenské identity a vyprázdnění pojmu veřejný zájem vedlo k extenzi vpravdě socialistického hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Dnes tomu po zkušenosti z posledních 27 let říkáme tunelování. 

Z pohledu paní Kozlové je to vcelku jednoduché sčítání pro a proti. Pozitivní přínos společenské transformace nula, což velmi upřímně popisuje ve svém textu. Negativní dopady jsou z jejího subjektivního pohledu naopak velmi vysoké, enormní nárůst rizik a nejistot ve světě, který pro ni znamená zejména nedostatek záruk a s ohledem na věk také nemožnost nějakého restartu. Slovo svoboda je pro ni synonymem pro „zmocnit se“. Ztratilo pro ni význam stejně, jako ztratil veřejný zájem význam v totalitě, kde všechno bylo „veřejné“. K tragédii celé věci ji ale lidé afiliovaní s pražskou kavárnou rádi přesvědčují o tom, že musí bojovat v prvé řadě za svobodu, a pokud tak nečiní, je třeba ji „přemluvit“, „převolit“, zkrátka eliminovat. Jde o lidi, kteří většinou měli příležitost ze společenské transformace profitovat a činí tak s poněkud ignorantskou nadřazeností. Nechápou, že pro paní Kozlovou má slovo svoboda a všechny jeho atributy zcela jinou konotaci.

V pražských kavárnách vládne rozpačitost a bezmoc nad tím, že společnost jedná a volí na protest, z čehož plyne řada politických reziduí, na něž společenstvo intelektuálních elit se srdnatostí gaučových hrdinů střílí ze zákrytu svou žužu munici. Pražští intelektuálové, chtějí-li skutečně udělat víc než jen rozpačitě přešlapovat nad skutečností, by nejprve museli pochopit, co vlastně paní Kozlové vadí a proč je tak znechucená z toho, kam se vývoj ubírá. Museli by jí přiznat důstojnost a právo na protest. Důvod je zřejmý. 

Není zde článek celý?