Tradiční strany vs. Jánošíci. Volby budou výrazem našeho vztahu k minulosti života v totalitě

Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahajuje seriál nazvaný „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Jako první přinášíme text známého psychiatra a vysokoškolského Cyrila Höschla.

Podíváme-li se na volební účast a preference v evropských zemích během dvacátého století, spatříme v roce 1990 náhlý vzestup počtu potenciálních voličů zásluhou pádu totalitních režimů střední a východní Evropy a zároveň prudký nárůst proporce těch, kteří k volbám nejdou. Po druhé světové válce až do osmdesátých let chodilo v Evropě k volbám zhruba 80–85 % oprávněných voličů. Účast od těch dob soustavně klesá na dnešních nějakých 65 % i méně. Dělá to dojem, jako by náš kontinent v roce 1990 pojednou shledal, že je vybojováno a že o svobodu už není třeba nadále nějak zvlášť pečovat. K volbám přitom chodí více ti, kteří se narodili po válce, než jejich potomci a „mileniálové“, které „to nezajímá“.

Ruku v ruce s poklesem voličského zájmu se zvyšuje recyklace politických šíbrů propojených s velkým byznysem, jejichž „služba veřejnému zájmu“ se mnohdy rychle proměňuje ve službu zájmu pohříchu velice osobnímu. To se začalo projevovat paradoxně nejvíce v bývalém východním bloku, ačkoli právě tam by se dal očekávat hlad po léta odpíraných svobodných mechanismech vlády lidu, tedy demokracie.

Podle Daniele Caramani, profesora srovnávací politiky na univerzitě v Zurichu, je to asi takový paradox, jako kdyby ti, kdož po léta strádali hlady, dostali najednou spoustu jídla a místo všeho by ho naházeli do popelnice. Jedním z vysvětlení může být podle Caramaniho i určitá deziluze z toho, že významná proporce starých struktur přešla bez ztráty kytičky z bývalého režimu do nového a vládne a kumuluje majetek v neztenčené míře dál, proměnivše svou původní moc politickou v nynější moc ekonomickou. Dalším důvodem však může být opotřebení tradičních forem zastupitelské demokracie ruku v ruce s nástupem nových informačních technologií a sociálních sítí. Informace se šíří lavinovitě a postoje se dají vyjadřovat spíše spontánními nástroji přímé demokracie než osobní angažovaností v klasických stranických a parlamentních volbách. Vzpomeňme „klikajících véčkařů“, i když těm je (prozatím?) odzvoněno. Odklon od tradičních forem fungování demokracie, tj. politických stran a parlamentních voleb, je generačním problémem a souvisí s deziluzí z politiky, jež po zhroucení obrazu vnějšího nepřítele začala vyhnívat zevnitř. Tento proces jakési dekompozice zastupitelské demokracie je ve vyspělém světě poměrně uniformní a postihuje demokratické státy nejen napříč Evropou, ale zdá se, že i v Severní Americe.

To vše je třeba mít na mysli při úvahách nad očekáváními, jež visí ve vzduchu v souvislosti s letošními podzimními volbami u nás. Do jaké míry a v jakém smyslu budou obdobou voleb v Holandsku, Francii, Německu a Velké Británii?

Naše společnost do těchto voleb vchází v situaci, jež je v mnoha ohledech nová. Především je letos upozaděný „pravo-levý“ diskurs. Může to být i tím, že tradiční levicové i pravicové strany jsou oslabené a jimi uvolněný prostor zaplňuje nový populistický trend představovaný charismatickým lídrem, jenž se vůči politice vymezuje a staví dilema mimo původní linii. Už nejde o pravo-levo, ale o prohnilé a zkorumpované tradiční politiky na jedné straně (všici kradnú) a nové Jánošíky – osvoboditele, kteří přinesou prosperitu a blahobyt (ano, bude líp). Ve jménu tohoto „pokrokového“ postoje jsou schopni angažovat kohokoli, kdo je ochoten se zapojit, bez ohledu na svou politickou orientaci, neboť „hnutí“ není politická strana a ani žádnou orientaci, jež by byla některým voličům proti srsti, nemá. Nevíte, je-li levicové, či pravicové, liberální, či konzervativní, nacionální, či internacionální, pronáboženské, či protináboženské, individualistické, či kolektivistické, tržně orientované, či solidární – nikdo neví. Tak dilemata neznějí. Proto je přístupné každému, kdo na to má. Postoje lze dodatečně adjustovat ad hoc případ od případu. Dobré je zkrátka to, co slouží firmě, neb stát je třeba řídit jako firmu.

Tento posun je usnadňován i tím, že veřejnost si nechá snadno vnutit umělá témata, nad nimiž se rozvášňuje a jež s programy a idejemi politických stran nesouvisejí. Důležitý je „marketing“, „prezentace“, „charisma“ a ostrý slovník na adresu oponentů („ten jim to nandal“). Volby, pakliže vůbec (v pořádné a efektivní firmě se přece nevolí, ta šlape jako stroj, každý ví, co má dělat) spíše než politický diskurs připomínají „Česko volí superstar“ a kandidáti se také podle toho chovají.

Nezanedbatelný vliv na proměnu politické scény má též krize klasických médií, jež natolik prolnula s politickými zájmy, že už svou nezávislost ani nepředstírají. Lidé se obracejí spíše k internetu, jenž je však nízkoprahově zaplevelen konspiračními teoriemi, nesmysly a pomluvami, jež mají v očích méně kritických konzumentů stejnou váhu jako validní a ověřené informace, což ztěžuje předvídatelnost formování postojů k politickým otázkám. Přes to je pro tradiční média internet snadnou konkurencí, neboť média přestala dbát na vyváženost a pravdomluvnost a stala se aktivistickými: v Německu a Švédsku cenzurují zprávy o kriminalitě imigrantů, v Americe se silně aktivizovala proti Trumpovi a podpořila Hillary a v Británii se postavila proti Brexitu. K tomu přidejme vlnu mediálních hysterií v USA, pomýlené průzkumy, „neznámé motivy“ (!) teroristů či publikované hoaxy o islamofobních útocích na muslimky – samé prohrané bitvy. Naproti tomu v alternativních médiích a na sociálních sítích je snadné tyto manipulace odhalit, zkritizovat a zveřejnit. Tím se vytváří prostředí, v němž důvěra většiny někdejších konzumentů v tradiční média je na rekordně nízké úrovni a hledají si své „echo chambers“, tedy alternativy, jež sdílejí pohled publika a nenabízejí mu jinou perspektivu, než kterou už beztak zaujímá.

Evropská unie je jako sice mnohými kýžený a vymodlený, nicméně pseudostátní útvar slabá, akce neschopná a zdá se býti unavená z předstírání demokratických procesů, jež dosud kamuflovaly vzdálenost bruselských byrokratů od elektorátu jednotlivých členských zemí. To se projevuje selháváním při řešení globálních otázek, jako je přistěhovalecká vlna, a nediplomaticky podrážděnou reakcí na Brexit, na Polsko a na neposlušnost Visegrádské čtyřky, místo důvěryhodného úsilí o rychlou reformaci. Dá se tedy očekávat, že EU bude spíše přitahovat otěže a nová vláda České republiky jí v tom bude buď soupeřem, nebo partnerem, záleží na duševní matérii, z níž bude uhnětena. I o tom budou naše říjnové volby.

Na lokální úrovni se podle výsledku voleb uvidí, jestli lidem vadí nebo nevadí politiky vlastněná média, omezování svobody podnikání a soukromí salámovou metodou, či výměna státní svrchovanosti za evropské dotace.

Ukáže se, do jaké míry česká a moravská veřejnost tento vývoj nahlíží či mu naopak podléhá, zda postupné oklešťování občanských svobod toleruje či se mu vzepře.

Volby přicházejí v době, kdy se svět značně geopoliticky i kulturně polarizuje, takže i česká vláda se chtě nechtě bude muset účastnit nadcházejících bitev jak uvnitř EU, tak i neutuchající kompetice mezi západem a východem. Naše geopolitické umístění mezi Siegfriedem a Vasilem nám nikdo neodpáře a paměť je krátká. Výsledek voleb u nás bude tedy spíše než pravo-levou preferenci odrážet názorovou polarizaci publika podle demarkačních linií evropanství – izolacionismus, prozápadní či provýchodní orientace, přijímání či odmítání islámské invaze apod. Toto si mnozí uchazeči o mandáty uvědomují a s předstihem tato témata ve snaze udržet pozornost oživují.

Tento vývoj mezitím odnáší občanská svoboda. Stupňují se snahy tento nejcennější atribut liberální demokracie oktrojovat všude a ze všech stran, zatím pomocí „ušlechtilých myšlenek“ a byrokracie překračující všechny myslitelné meze. Svoboda slova je zužována v aktivistických médiích s využitím „politické korektnosti“ a přecitlivělosti fanatických rozmazlenců, kteří zavedli termíny jako „mikroagrese“ a jakoukoli odchylku od jediného správného názoru označují za projev rasismu, fašismu a ultrapravičáctví, což jsou všechno univerzální nadávky pro každého, kdo nejde s námi, neboť „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Tento vývoj zachvacuje celý postmoderní svět a je snad nejviditelnější v USA, kde už nastoupili obrazoborci a kácejí sochy na náměstích, nikoli nepodobni Talibánu. Částečně živelná cenzura i autocenzura se stále citelněji uplatňuje i na internetu (Google, YouTube, Facebook) a na západních vysokých školách. Podnikání je čím dál méně svobodné a čím dál více spoutané byrokracií, regulacemi, kvótami, dotacemi, kontrolním hlášením, ekologickými a jinými aktivisty, rostoucí daňovou zátěží a omezujícími předpisy. Částečně i vinou islámských teroristů je oproti osmdesátým létům celosvětově omezena svoboda pohybu a soukromí. Toto vše vede k tomu, že svobody na západě kvapem ubývá a na východě (Rusko, Čína, arabský svět) jí nikdy nebylo a nebude dosaženo.

Naše volby tedy budou ukazatelem životnosti otevřené společnosti u nás, náznakem osudu klasického pravo-levého stranického systému, výrazem generačního rozdílu v chápání světa, impulsem k posunu zahraničněpolitické orientace naší země na ose západ – východ a v neposlední řadě výrazem našeho vztahu k vlastní minulosti života v totalitě. To vše mějme na paměti, až se budeme rozhodovat, zda k volbám jít (určitě ano!) a koho volit. Odpověď na tuto poslední otázku je vlastně odpovědí na všechny předchozí v této úvaze.

Není zde článek celý?