Úpadek českého altruismu: Jak jsme se dostali od „Habešáčků“ k „černé pakáži“?

V Tančícím domě v Praze je již několik měsíců otevřena výstava 13 komnat první republiky. Vedle ukázek dobových oděvů z ateliéru Hany Podolské nebo nábytku slavné operní pěvkyně Emy Destinové se v jedné z vitrín skrývá pozoruhodný exponát. Jedná se o „charitativní hračku“, která se v Československu objevovala v letech 1935–1936. Domácky se jí říkalo Habešáček. Panenky s tmavou pletí a turbanem na hlavě se v českých zemích prodávaly na pomoc habešským dětem zasaženým druhou italsko-etiopskou válkou.

Ještě před několika lety by se člověk nad historickým případem altruismu projeveného vůči dětem trpícím válkou nepodivil. Dnes se neubrání hořkému srovnání se současným rozpoložením většinové české společnosti, která projevy solidarity vůči trpícím často opovrhuje. Jak se z Čechů hltajících informace o exotické africké zemi stali zapšklí cynici volící Okamurovu xenofobní SPD? A proč si dnes čeští politici v zahraničních otázkách nemohou dovolit dát přednost etice před pragmatismem?

Rostoucí zájem o Afriku, její obyvatele, tradice a zvyklosti se v meziválečném období projevoval napříč českým tiskem. V době, kdy propukla druhá italsko-etiopská válka plnily informace o ní přední stránky všech novin. Na téma konfliktu kolovaly vtipy, psaly se divadelní hry, a ačkoliv se poměr k válce v různých periodicích lišil, dobové reportáže zachycené v časopisu Mladý svět napovídají, jak se k tématu vztahovali běžní občané.

Žáci pražské školy měli ve slohové práci do jednoho vyjádřit sympatie vůči Etiopanům. Jeden chlapec měl napsat: „Habešanů je mi líto, poněvadž mají jen kudly a oštěpy, kdežto Italové tanky a letadla. Kdybych byl bohatý, koupil bych Habešanům letadla, aby se mohli bránit.“ V převážně německém Šumperku to nebylo jiné. Učitel se dětí ptal, jestli jsou pro Habeš nebo pro Itálii. Sborové „Abessinien“ jej prý značně šokovalo. Postavička Habešáčka z výstavy o první republice tak do tohoto obecného sentimentu přesně zapadá.

Oficiální postoj Československa ke konfliktu ve vzdálené zemi byl však vzhledem k čím dál ošemetnější mezinárodně politické situaci diametrálně odlišný. Vztahy Itálie s Československem a Malou dohodou se v poslední době zlepšily a českoslovenští představitelé v čele s ministrem zahraničí Edvardem Benešem si nemohli dovolit postavit se na stranu Habeše, jakkoliv s ní mohli sympatizovat. Stejná logika byla aplikována o několik měsíců později vůči občanské válce ve Španělsku. Ve světle událostí, které měly zemi o dva roky později zničit, stejně jako se to stalo těm, kteří stáli v cestě ose Berlín–Řím před ní, se jednalo o pragmatický přístup.

Dost ale o historii. Na místě je zamyslet se, jak jsme se v době, kdy je naše země pevně ukotvena v západních strukturách a nemusí se tak obávat o svou budoucnost, dostali od „Habešáčků“ k „černé pakáži“, o níž Češi tak rádi polemizují v internetových diskusích.

V Etiopii dnes žije okolo sta milionů lidí. Ačkoliv se země v regionu východní Afriky řadí mezi dlouhodobě stabilnější, režim je světovými pozorovateli dlouhodobě označován za autoritářský. Šestnáct procent Etiopanů žije za méně než jeden dolar na den, téměř polovina dětí mladších pěti let je podvyživená. Životní podmínky ve městech jsou nesrovnatelně lepší než na venkově, přesto žije větší část obyvatel Addis Abeby ve slumech.

Etiopané dnes zemi opouštějí především kvůli potravinové nejistotě a nedostatku pracovních příležitostí. Migrují do Saúdské Arábie, Keni, Jemenu a Jihoafrické republiky. Ačkoliv se dlouhodobě neřadí k nejpočetnější skupině migrantů přicházejících do Evropy, v druhém čtvrtletí letošního roku se podle Eurostatu zdvojnásobil počet etiopských žádostí i zde.

Co se v naší čím dál blahobytnější společnosti stalo, že dnes v novinách nečteme, jak je dětem „líto Habešanů“ a že by jim třeba chtěli poslat jídlo nebo učebnice, a místo toho sledujeme video, na kterém tatínek instruuje holčičku, jak správně zmlátit Roma nebo migranta? Existují samozřejmě rodiny, které přispívají na charitu, adoptují na dálku nebo si o Vánocích navzájem dávají kozy, přesto je obecné ochabnutí české schopnosti cítit se slabšími čím dál patrnější. K potlačení této „blbé nálady“ by měli více přispívat politici. Zatím to sice nevypadá, že bychom se v blízké době museli sžívat s množstvím lidí odlišné kultury či náboženství, solidarita by nicméně měla být základním atributem zdravé společnosti, ať už je její složení jakékoliv.

Není zde článek celý?