Václav Hubinger: Může u nás demokracie zemřít?

Doba předvolební bývá zlatým obdobím šarlatánů a mágů marketingu, schopných prodávat i vodu z kaluže jako vzácný výtažek z kořene ženšen. Za komunistů nebylo k mání nic jiného, jen ta kalná voda vydávaná za všehoj. V demokratickém prostředí se na trhu objevují i jiné produkty s údajně léčivými účinky, ale mají to v konkurenci podvodníků těžké. Nemuselo by to tak být, kdyby všichni, kdo mají aspoň špetku rozumu v hlavě, tuto špetku používali. Nemusí pořád, stačí aspoň občas.

Volby jsou v první řadě emoce, třebaže straničtí vůdcové přesvědčují potenciální voliče, že volit toho, kdo k nim právě mluví, je rozumné, protože… A předloží řadu nudných tezí, jež mají jejich pravdu dosvědčit. Volič už je ale neposlouchá, protože si všiml, že řečník má umazané boty, že dámě nesedí sukně nebo že pánovi z kalhot čouhá podolek košile. Také si možná pamatuje od minulých voleb, že tenhle ptáček zpíval stejnou písničku a kde nic, tu nic, případně že zpíval písničku jinou, a kde nic, tu nic. To je ta lepší varianta, protože volič poslouchá, přemýšlí a rozhoduje se podle toho. Tak to chodí v demokracii a můžeme si nanejvýš postesknout, že voliči „nečtou program“.

Tak u nás probíhaly všechny volby v posledních asi dvaceti pěti letech. S různými výkyvy a občasnými excesy, ale demokraticky a s výsledkem, který nebylo vždycky snadné předvídat. Poražení vždycky skuhrali a vítězové se vždycky radovali, a v příštích volbách jim to voliči hezky sečetli. Letos to prý bude jinak, dokonce to může dopadnout tak, že demokracie v naší zemi skončí a nastane jakási orwellovská realita autocenzury a sebeútlaku pod dohledem všemocného oligarchy. Demokracie bude mrtvá a bude to tak navždy.

Defétismus je první krok k záhubě. Připustit, že se něco takového může stát, znamená, že se o to někdo docela jistě pokusí a že jistě najde pomocníky. Takže zaprvé, nic takového nemůže nastat! Ne že by nemohlo dojít k návratu totality, ale muselo by to být v jiné situaci a s jinými lidmi. Ten, o kterém se říká, že by takový systém u nás mohl chtít zavést, toho vůbec není schopen. Nikoli z dobroty srdce, ale z omezenosti a ze zvyku všechno házet na druhé, především zodpovědnost. Nepochybně by ale dokázal směřovat k jakémusi perestrojkovému typu husákovského absolutismu. Všichni by měli co jíst, všichni by měli kde bydlet, ale nikdo by mu do toho nesměl kecat. Protože by hodně lidí bylo s takovým stavem srozuměno, byl by to pro ty ostatní konec demokracie, jak ji znají nebo jak o ní snili.

Kam vede defétismus v kombinaci s touhou po funkcích a po zápisu do internetových encyklopedií, to nám předvedl sociálnědemokratický pan premiér a jeho lidovecký vicepremiér. Přesvědčeni, že lepšího volebního výsledku už nikdy nedosáhnou, přistoupili na kontrakt s vůdcem amébovitého útvaru, plného kariéristů, bývalých členů jiných politických stran a zaměstnanců jednoho zemědělského a chemického holdingu. Za své poraženectví platí vysokou cenu a my s nimi. Rozdávají peníze, které neumějí vydělat, a snaží se nakoupit za ně hlasy lidí, kteří se jim nejspíš neodvděčí. To je také demokracie, ale v provedení uvedených principálů to může být demokracie v posledním tažení.

Demokracie není věc a není to živá bytost. Dokonce se ani nedá říci, že buď je, nebo není, protože může existovat i v podobě izolovaných jevů. Zažil jsem dokonce zcela svobodnou a demokratickou volbu za komunistů na vojně. Týkala se nepodstatné prkotiny, ale byla to demokracie v praxi.

Letos v říjnu se nám může stát, že v bitce o životně důležitou věc, o demokratický charakter státu a politického života v něm, voliči podlehnou mámení šarlatánů a zvolí chybně. Drobečky demokracie zůstanou rozptýlené a neúčinné, a někdo pak možná řekne, že demokracie u nás zemřela. Zemřít nemůže. Není člověk, a jak nás někteří přesvědčují, může tedy nanejvýš chcípnout. Tím, že ji v sobě chcípnout necháme.

Není zde článek celý?