Volby budou další ublíženecké klání. Potřebujeme kritický rozum

Internetový deník FORUM 24 v pondělí 4. září zahájil sérii diskusních článků nazvanou „O čem rozhoduje česká společnost v parlamentních volbách 2017?“. Tuto otázku jsme položili mnoha osobnostem českého veřejného života. Odpověděl nám také bývalý ministr vnitra Jan Ruml.

Každé volby vždy byly, jsou a budou důležité, těmto připisujeme až mystický význam, jako kdyby opravdu teď šlo o všechno. Máme obavy o liberální demokracii, o naši orientaci v zahraničí, o hodnoty, kterými jsou svoboda, lidská důstojnost, právo a spravedlnost. Oprávněně? Patrně ano, ovšem s tím opatrným dovětkem, že jde-li o všechno, ledacos je také povoleno.

Nabídnu trochu odlišný pohled, abychom se z toho nezbláznili. Pamatuji si na první svobodné volby, které byli vlastně plebiscitem o návratu svobody a demokracie do této země, druhé v roce 1992, kdy ve volné soutěži vznikly politické strany, třetí v roce 1996, v nichž politická opozice začala útočit na dosud úspěšnou vládní koalici. Pamatuji si po zkráceném období na čtvrté v roce 1998, zakončené opoziční smlouvou mezi ODS a ČSSD. Ta dala prostor k dohodám, které mimo jiné vedly rozsáhlé korupci. Vždy jsme tvrdili, že volby budou klíčové, procházejíce se po tenkém ledě polistopadové svobody.

Všechny tíhy své minulosti jsme si nesli s sebou, když vysoká očekávání po revoluci se ukázala být marná právě kvůli tomu, že jsme si nesli v batozích staré křivdy, zdánlivé zrady, aniž bychom se podívali do zrcadla sami na sebe. Jsme ochotni zajít až k Bílé hoře s mýty o násilné rekatolizaci, k národnímu obrození, kdy se údajně formovala naše identita, až k mnichovské zradě a k důsledkům atentátu na Heydricha, který se zrodil v Anglii. A k „opětovné“ nečinnosti demokratických zemí v roce 1948 a 1968. Za nic z toho jsme nemohli sami, naše země ve svírajících kleštích velmocí si sama v sobě utvrzovala svou nedůvěru k okolnímu světu. To je i ve stručnosti i příběh vztahu k Evropské unii. Po odchodu elit s evropanstvím spojených a nástupu jiných elit, které se nakonec proti evropskému projektu postavily, a začaly společnost řídit kampaněmi, přestali jsme věřit našemu začlenění do evropských struktur, v nichž geneticky opět cítíme ono možné selhání ekonomické, politické a bezpečnostní. Čeští politici začali hovořit o národních zájmech, nikdy nehovořili o společných cílech. Toho skvěle využívají populisté všeho druhu, jimiž se naše země jenom hemží.

A tak všechny už následující volby, byly volbami bez hlubších idejí, třtina ve větru krátkodobých cílů a malých očekávání, když ta velká zklamala. Usadili jsme se spokojeni sami se sebou, nazvali politiku svinstvem a zlodějnou.

Do toho všeho vstoupili mocní oligarchové, kteří silným vlivem začali hájit své podnikatelské a osobní zájmy. Nikdo, ani už občanská společnost, nehájí zájmy veřejné, jako by tato oblast zůstala tabuizována do skrytých teorii neuskutečnitelných přání a snů. A pouhých klišé a banalit. Je tomu doopravdy tak? Myslím si, že ne, jsme ovšem dnes odsouzeni rozhodovat se v takových „ malých“ dějinách a volbách do té doby, než se objeví sebevědomí hrdé společnosti s dlouhodobou neotřelou vizí evropských rozměrů, základních hodnot, jež jsme snad kdysi sdíleli. Jde o to znovu získat rozpačité voliče.

Jsme zemí demokratickou, byť namnoze jde spíše o demokracii formální, nicméně přesto fungující tak, aby se neděly příliš překvapivé věci. Demokracie, je-li alespoň krapet demokratů, zná způsoby, jak se dohodnout.  To se projevuje tím, že zatím nikdo nezískal takovou většinu, aby se nemusel dohodnout v současném volebním systému ještě s někým jiným. Přežili jsme dvakrát Klause a možná budeme muset přežít stejně dlouho Zemana.

Tím chci říci, že tato země bude muset zřejmě přežít v nějaké koaliční vládě i Babiše. Ovšem netvrdím, že za mlčení opozice a hlavně za mlčení či lhostejnosti obyvatelstva. Babiš svým uvažováním představuje ohrožení demokracie a její postupné vyprazdňování, a tím přinese méně svobody a také oslabení náklonosti k právnímu státu. Pokusí se obcházet demokratické mechanismy různými pozoruhodnými nápady a regulovat život lidí tam, kde to pro něj bude výhodné. Pocítí to zejména malí a střední podnikatelé, bude zaměřen na daňová hlášení a různorodou buzeraci těch, s nimiž si to bude chtít rozdat. A bude zvesela čerpat dotace jak velké, tak i ty malé, protože miliardy sestávají z milionů. V zahraničně politické oblasti se chopí pragmatického kurzu, ovšem při vědomí, že bez EU to nepůjde.

Nemyslím, že tyto volby jsou až tak kruciální, nakonec étos revoluce je již dávno vyvanul a lidé mají jiné starosti. Ale přizpůsobí se jako vždycky, i kdyby povrchní ekonomická konjuktura skončila. Myslím si však, že zejména mladí lidé se zajisté budou těžko loučit s nabytou svobodou. To možná představuje jistou naději. Pokud někdo způsobí, že lidé začnou svobodu zásadním způsobem ztrácet, ne že bychom ji už nyní v drobném neztráceli, najdou jistě adekvátní odpověď. Svými vlastními komunikačními prostředky, sociálními sítěmi a jinými slovy než například Charta 77 vyjádří svou občanskou nespokojenost a neposlušnost.

Jiná věc je, kdo se rozhodne s Babišem vládnout. Úroveň některých současných politických představitelů a jejich stran či hnutí je žalostně nízká, populistická a oportunistická, že se uchylují k dobám, kdy jedna politická strana vyhlásila, že nepůjde do vlády s nikým, kdo se například nepřihlásí k tržnímu hospodářství bez přívlastků a pak orámovala Českou republiku černým pozadím.  Teď jde o Evropskou unii a NATO. Směs národovectví a lhostejnosti vaří dost odpudivý koktejl. Jistě v programech demokratických stran se mnohé holedbají tím či oním, otázkou ovšem zůstává, nakolik to myslí vážně a co jsou schopny po volbách uskutečnit.

Myslím si tudíž, že letošní volby, jak nás různí lídři přesvědčují, nemohou býti těmi zvlášť mimořádnými. To má jenom vzbudit zájem voličů. Bude to nejspíš další ublíženecké klání. Aby mohli lidé odpovědně volit, k tomu by potřebovali vlastní kritický rozum s vědomím, že takhle by to nemuselo pokračovat dál. Ale zde nabídka se jeví jako nedostatečná, jde jako v našem fotbale o podprůměr. Takže, podle mne, budeme muset ještě počkat. Nepůjde však o čekání na Godota. Cítím, že existuje část společnosti, jíž to není jedno.

Není zde článek celý?