Z doby, kdy se neblábolilo, makalo a Andrej byl v KSČ a informoval orgány

Bývaly časy, tak před čtyřiceti lety, kdy se žilo líp. Aspoň tak si to část našich spoluobčanů myslí. Hypotetický stroj času nemáme, ale připomínek tehdejší doby máme dost. Tak třeba noviny z dnešního dne před čtyřiceti lety.

Co si tak člověk mohl počíst, když se s plným zaujetím ponořil nedočkavě do stránek Rudého práva 27. září 1987? O čem diskutoval při pauze u soustruhu v národním podniku, v kanceláři nebo v ušmudlaném příměstském vlaku?

První strana přinášela to nejdůležitější, čím lidé žili. Hlavní zpráva dne: Do dalšího týdne podzimních prací. „Sklizeň brambor na Jižní Moravě ve druhé třetině. Ani na řepných polích není na co čekat. Rychle zabezpečit zbývající úrodu silážní kukuřice.“

Bylo to drama, ale dopadlo to nejspíš dobře, protože jsme pořád ještě všichni naživu. V boji byli zapojeni všichni. „Například v JZD Svornost v Brtnici pracují studentky střední zdravotnické školy v Brně.“  Tehdy se makalo všude, žádné chatování na mobilu pod lavicí, ale hezky svižně mezi brázdy a ke svačině přivezli točený salám.

Úvodník nesl titulek: Železničářská čest. „Při příležitosti letošního Dne železničářů byla poprvé některým pracovníkům udělena vyznamenání Za pracovní věrnost. Dostávají je lidé, kteří dlouhá léta slouží u železnice, slouží poctivě a svědomitě.“

Kdyby to náhodou někdo nevěděl, sdělovalo se, že doprava „nic nevyrábí, ale na výrobě všeho zboží se velice významně podílí“. Železničářům jejich práce „přirostla k srdci“ a „pomáhají také řešit nedostatky a obtíže, které někdy nastávají“. Když jsme se hned na začátku dozvěděli tuto informaci, bez které bychom nemohli v tomto vesmíru existovat, mohli jsme pokračovat.

Inspirující odkaz Velkého října. Iniciativně a obětavě. Do začátku října sice zbývaly ještě čtyři dny, ale tohle bylo samozřejmě aktuální pořád. „Rychlejší cesta k uhlí“ se dařila, neboť „hlavní podíl na dobrých výsledcích mají brigády socialistické práce a komplexní racionalizační brigády“. Takže v plynárně v Úžině byl překročen plán ve výrobě svítiplynu. Na to musel zahnívající Západ zmítající se v krizi koukat se sebezžírající závistí. Bez racionalizačních brigád slepě tápal a přešlapoval na místě.

Rubrika Z reportérova zápisníku v článku První tavič popisuje pracovní den jakéhosi muže jménem Zoltán (viz foto – první zprava), který opustil místo učitele slovenštiny a tělocviku, stal se tavičem a „propadl tomuto řemeslu úplně“. „Při vstupu do strany dostal osobní úkol úspěšně dokončit VUML“ a „závěrečnou zkoušku složil na výbornou“. To je dobře. VUML se člověku může vždycky hodit, zvláště v době dočasného návratu kapitalismu do naší země, aby jeden nebyl dezorientován a všechno si dovedl vědecky světonázorově rozebrat. To se mu hned uleví.

Pak se ještě dozvídáme, že Výzkum vesmíru musí sloužit lidstvu. V Praze se konal XXVIII. Kongres Mezinárodní astronautické federace a v ocelárnách v Košicích vytavili na počest kongresu 135 tun oceli. Otázka, jestli by tu ocel nevytavili, kdyby tu kongres nebyl, není na místě. Proč? Protože proto, jak se někdo může tak hloupě ptát.

V Rubrice Kultura čteme o návštěvě členů Národního divadla mezi havíři a hutníky. S divadelníky se rozloučil „něžný Ferko Jambor, havíř s velkýma rukama a obří silou,“ slovy: „My vám dáme světlo a teploučko – a vy nám dejte pěkné divadlo.“ Prostě idyla.

Nebylo všechno špatné. Havíři měli práci, byli něžní a měli velká srdce, másla byla hojnost, rum z darů naší země, voněl na každém rohu, místo tmářských tzv. Mariánských sloupů se stavěly tovární komíny, velkorypadla velkorýpala a Havlové a jim podobní snili v osamocení své temné sny o zvratu poměrů k válce a opětném nahnání dělnictva do brlohů a duchovní hájili mír a nesápali se po lesích, které patřily všem.

Ale tak nic není ztraceno. Jak říkal Karel Marx, pokud se dějiny opakují, tak jako fraška. Proč bychom se zase pořádně nezasmáli, ne? Jen chtít.

Není zde článek celý?