Z dopisu pro TGM: Masaryku, nedovedete být prostým vojákem, leda komandantem…

V roce 2017 si připomínáme 80 let od úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka, muže, který je v našich dějinách aktuálně vnímán jednoznačně jako zakladatel moderní české státnosti, Prezident Osvoboditel a „tatíček“. Pozornosti se mu ve veřejném prostoru dostává ve dvou polohách – v jednoznačném obdivu a odkazech a jeho jedinečnosti – nebo bulvárním připomenutím „lidských“ stránek TGM. Jako by nic mezi tím. Nic vážně zpochybňujícího, nereálně k zamyšlení. Ostatně, role ikon a mýtů je prostě taková. Kdybychom se však přece jen zkusili (alespoň v krátkém zastavení) zamyslet nad politickým charakterem, či dokonce odkazem T. G. Masaryka, našli bychom změť rozporuplných obrazů, ze kterých se teoreticky jen velmi těžké skládá ona jednolitost ikony.

Politik „individuál“

Kdybychom se pokusili o velmi lapidární pohled na politickou aktivitu TGM před rokem 1914, jak bychom ho stručně charakterizovali? Individualitu. Osobnost. Člověka, který je z podstaty nasměrovaný do veřejného prostoru – sám se často charakterizoval jako „praktický filozof“, na druhé straně politik úspěšný jen relativně. Poprvé se ocitne v prostředí skutečně velké politiky v Říšské radě v roce 1891, aby vzápětí po dvou letech dobrovolně ukončil svůj mandát spojený s mladočeskou stranou. Právě tehdy mu píše jeho politický souputník Karel Kramář osobní dopis, ve kterém příkře charakterizuje TGM v tom smyslu, že on nedokáže být poslušným „vojákem“ žádné strany, leda jejím „komandantem“. V této charakteristice je čirým způsobem vystižen Masaryk jako politik – s velkou touhou ovlivňovat, ale neschopen každodenních kompromisů v roli „jednoho z mnoha“. Leda jako vůdce.

O mnoho desetiletí později Karlu Čapkovi líčil svůj politický život ve spojení s „Prozřetelností“ – toto přesvědčení o vlastní jedinečnosti vystihuje jeho roli v soukolí každodenní rakouské politiky. Muž, který založí vlastní stranu, která má nakonec jediného poslance – Masaryka, zároveň muž, který dokáže hýbat rakouskou politikou. Má vliv, aniž by měl výkonnou moc. Píše, vydává, diskutuje, kritizuje, interpeluje. Nenechává své oponenty v klidu. V roce 1910 je mu vydán k šedesátinám sborník, který má symbolicky uzavírat jeden bohatý život. Nikdo nemůže samozřejmě tušit, že za další čtyři roky se pro tohoto veřejně aktivního profesora otevře zcela jiná životní kapitola.

Hlavou proti zdi

Masaryk je v našich dějinách posledních dvou století zmiňován jako jeden z aktérů i hybatelů klíčových sporů. O české dějiny, o rukopisy, o pověru rituální vraždy. Vždy má jednu klíčovou vlastnost. Jde hlavou proti zdi. Má svou pravdu a hájí ji i za cenu osobních ústrků a problémů, včetně existenčních. V tomto momentě se odráží nejen jeho přesvědčení o pravdě, ale také jeho vnitřní (i vnější) přísnost. K sobě samému i ke svému okolí. Je to muž, který stojí za svým slovem. Když hovoří o kritickém myšlení, rozjede se do Polné, aby vyvracel pověru rituální vraždy. Když hovoří o národní hrdosti a rukopisech, otevřeně hájí princip pravdy oproti lžím o velké minulosti. Ale zároveň – vytvoří vlastní (a samozřejmě umělý) konstrukt českých dějin, který hájí stejně tak do krve. Neboť není historikem – je mužem veřejného prostoru a je přesvědčen o svém vidění světa a dějin.

Jde hlavou proti zdi, má přitom po boku Charlottu – ženu ve své době obdivovanou, ale vlastně do hloubky lidmi nepoznanou. Ovlivnila a spoluurčovala Tomášovu životní pouť mnohem zásadněji, než dodnes lidé vnímají. Ona byla, mimo jiné, tím silným impulzem podporujícím Masarykovu cestu „proti zdi“. Tento princip pak dokonale naplnil v roce 1914, kdy odchází do exilu. Profesor, jediný poslanec své strany, haněný a tupený v mnoha aférách přesvědčuje západní politiky, že on reprezentuje český národ.  Solitér mluvící za všechny. Individualita předstírající souznění s celkem.

Nevěřící svatý

Masaryk byl bezesporu hluboce věřícím člověkem. Navíc – při svém puzení veřejně působit – právě mravnost, základy mezilidského porozumění a odkaz Ježíše Krista často zmiňuje. Ale – v konečném důsledku odmítne organizovanou strukturu katolické církve – on, dítě výrazně katolické jižní Moravy. V tomto odporu k církvi se neprojevuje pouze jeho racionalismus, důraz na vědu či odpor k propojení církve s mocí – za vším tím nejvýrazněji stojí stále to jediné – Masarykova individualita. Muž, vyzývající k lásce k bližnímu, k společenství, je zároveň muž samoty a osobní víry. Je to osobnost příkrého rozporu mezi veřejným přesvědčením a osobní vírou. I v tomto mu konvenovalo pojetí světa (i Boha) jeho unitářské a přísné ženy. Mimochodem, právě přísnost, náročnost a povinnost – to jsou hlavní vlastnosti, které provázejí celou Masarykovu osobnost i v rodinném životě. Vztahy v rodině jsou pak (mimo jiné) určeny také touto rodičovskou přísností vůči potomkům – a narážející pak na jejich povahy, o čemž svědčí nejvýrazněji osud Jana Masaryka.

Rozkročen přes věky

Jedna charakteristika Masarykova života a díla nám možná dlouhodobě uniká. Mimo jiné je to dáno i tím, že jeho vzdělání, schopnosti, dílo a osudy jsou tak široké a mimořádné, že si s nimi neporadil doposud žádný životopisec – novodobý barvotiskový obraz TGM z pera Zdeňka Mahlera za něj nepovažujme. Nejde přitom jen o rozsah pracovní, ale i časový. Vždyť na jedné straně se čtyřicetiletý TGM vyhraňuje proti vůdci mladočechů Grégrovi (kterého nazývá v korespondenci buvolem), na druhé straně píše po osmdesátce recenzi na Mein Kampf Adolfa Hitlera – a charakterizuje ho jako významný časový problém, který doba podceňuje.

Tato schopnost vnímat problémy aktuálního světa je ve světě mimořádná – natož ve světě politiky. Samozřejmě, osmdesátiletý prezident již nebyl s to vnímat a používat nemodernější výdobytky techniky, přesto dokázal na politické výzvy reagovat až překvapivě jasně a přesně. Nebyl přitom rozkročený pouze „přes věky“, jeho znalost světa byla jedním z předpokladů úspěšnosti zahraniční akce 1914–1918. Mluvil světovými jazyky, psal a přednášel v zahraničí, budoval si vědomě síť zahraničních kontaktů. Kolik podobných osobností (a politiků) jsme měli (a máme)? Schopnost vystoupit z uzavřenosti a malosti žabomyších domácích válek – i to byl přesah TGM ještě před rokem 1918.

Obraz

V roce 2017 si připomínáme 80 let od smrti TGM. Připomeneme si smrt symbolu, významné historické postavy a ikony českých dějin. Všechny tyto role však předpokládají jedno – zjednodušený plakát – obraz TGM. Jenomže za těmito rolemi je podle mého názoru mnohem barvitější a zajímavější život člověka – Tomáše G. Masaryka. Chceme-li poznat podstatu Masaryka, ptejme se především na jeho osudy a názory před rokem 1918 – obraz „tatíčka“ v bílém jezdeckém obleku nám totiž jeho skutečný charakter chtě nechtě zastře svou těžko zpochybnitelnou ikoničností role prvního prezidenta a zakladatele státu.

Michal Stehlík je český historik a slovakista, působící na Filozofické fakultě UK v Praze, kde byl v letech 2006 až 2014 děkanem. V květnu 2014 byl zvolen předsedou Rady Českého rozhlasu, na funkci rezignoval 25. listopadu 2015. Je náměstkem ředitele Národního muzea.

Není zde článek celý?