Americký sen po československu. Jak se zrodil oligarcha Babiš

Různé obory, velikosti majetků či „vztahy s veřejností“. Čeští a slovenští oligarchové bojují na různých polích a různými způsoby. Dnešní diverzita je však novodobým jevem. V minulosti se většina z nich zrodila ze stejného nebo podobného zázemí. Toto je první část ukázky z tištěné publikace HlídacíPes.org – Babiš. Vůdce pro 21. století.

Mnoho z dnešních miliardářů pochází ze stejných společenských a rodinných poměrů. Výjimkou není ani Andrej Babiš. Hodně z jeho dnešních známých bydlelo opodál jeho rodinného domku a nejeden byznysmen chodíval do stejné školy. V éře socialismu byly důležitými faktory známosti, občanská poslušnost a rodinné zázemí.

Rodina = základ socialismu

Andrej Babiš se v rámci struktur státní firmy propracoval k zastupování patnácti československých firem v Africe. Od roku 1985 až do pádu komunistické diktatury byl vyslán do Maroka.

Jak dokazuje kniha Z Bureše Babišem, kromě chytré hlavy a ambicióznosti mu však pomáhala také kariéra jeho rodičů. Sám na to nezapomíná. Kořeny socialistického prominenta se však příliš nechlubí.

Cestu v obchodní firmě, která byla jakousi školou kapitalismu v podmínkách reálného socialismu, mu dláždil jeho otec. Štefan Babiš pracoval pro firmu Československá keramika a stal se jedním ze zakladatelů zahraničního obchodu na Slovensku.

V rámci podniku zahraničního obchodu Strojexport byl Štefan Babiš vyslán do Etiopie, kde prodával mimo jiné československé zemědělské stroje. Během další kariéry byl přeložen do Paříže, kde Babišova rodina žila do roku 1961. Babiš starší byl zároveň jedním z vyjednavačů dohod mezinárodních celních poplatků.

Významnou roli pro Andrejův vývoj sehrála rodinná aféra, když v roce 1965 jeho otce vyloučili z Komunistické strany Slovenska a propustili z práce. Podle životopisu Andreje Babiše mu některý z kolegů záměrně ukradl stranickou legitimaci. Roli však zřejmě sehrála i emigrace bratra Štefana Babiše s rodinou.

Asi tři roky pak Babišova matka Adriana musela rodinu živit. Pracovala ve Výzkumném ústavu drůbežářského průmyslu. Zatímco u otce poznal Andrej Babiš, jak v zahraničí funguje byznys se zemědělskou technikou, u mámy se přiučil důležitým detailům chodu velkochovů drůbeže.

Otec Štefan Babiš se po rehabilitaci vztahů s komunisty v roce 1969 stal zástupcem tehdejšího Československa při obchodní organizaci GATT při stálé misi v Ženevě. Tam Andrej Babiš absolvoval gymnázium College Rousseau. Po návratu vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě.

Tenkrát v Maroku

Rodina během služeb v cizině neemigrovala, čímž si vysloužila perfektní kádrový posudek. Andrej Babiš proto mohl jít cestou vyšlapanou rodiči a začátkem osmdesátých let nastoupil do podniku zahraničního obchodu Petrimex.

Andrej Babiš tam kopíroval profesní cestu svého otce. Z referentské pozice postoupil v roce 1985 až na funkci zástupce agrochemické divize podniku v Maroku. Tam zastřešoval prodej československého sortimentu do Maroka a opačně.

S tímto obdobím je spojena jedna z největších kontroverzí, která Babiše málem připravila o politickou dráhu.

Pracovat v podniku, který mohl obchodovat se světem, znamenalo v minulém režimu nejen prestiž, zkušenosti a nadstandardní výhody, ale také kontakt s tajnými službami. Manažeři byli neustále monitorovaní StB. Své o tom ví i Andrej Babiš.

Do kontaktu s StB musel přijít, což nepopřel. Popřel ovšem svazky, které ho usvědčují z čilé spolupráce a nedokumentují ani náznak odporu Babiše vůči komunistickým „fízlům“.

Schůzka ve vinárně U obuvníka

Archiv Ústavu paměti národa v Bratislavě eviduje Babišův svazek pod krycím jménem Bureš. Exministr financí České republiky a nejbohatší Slovák Andrej Babiš je ve svazku veden jako „Důvěrník“.

Pracovník podniku zahraničního obchodu pomáhal tajným policistům zejména s potvrzováním informací, které si zjistili z jiných zdrojů. Kromě informací z obchodních jednání šlo zejména o informace o povaze a soukromém životě obchodních partnerů, kolegů a těch, se kterými přišel pracovník během výkonu práce do styku.

Později navíc Babiš jako šéf celé divize podniku zahraničního obchodu vzbudil pozornost kontrarozvědky. Ta chtěla hlídat i jeho samotného a jeho vztahy s cizinci. Zkoumala třeba to, zda v cizině nepřichází do kontaktu s tajnými službami. O tom, že si tajní opakovaně proklepli také Babiše samotného, existují zmínky v dalších spisech vedených na jeho kolegy a nadřízené.

Podstatná část materiálů svazku Bureš však byla 4. prosince 1989, v době hromadných skartací, kterou procházely zejména citlivé svazky představitelů komunistické elity, zničena.

Podle existujícího zbytku svazku došlo jedenáctého listopadu 1982 v centru Bratislavy ve vinárně U obuvníka ke schůzce kapitána Rastislava Mátraye, poručíka Júlia Šumana a zástupce ředitele jednoho z odborů podniku zahraničního obchodu Petrimex Andreje Babiše. Z tajného dokumentu, pořízeného ze setkání, vyplývá, že z důvěrníka StB se měl stát agent.

Aktivní mladý kádr

Tento status je z hlediska nejpopulárnějšího politika v České republice pro jeho kariéru mnohem nebezpečnější. Zatímco roli důvěrníka by možná po dlouhém zvažování a přípravě stanoviska mohl přijmout, role agenta Babiše donutila zabojovat proti spojování jeho osoby s StB.

V životopisu i množství rozhovorů popírá, že by někdy agentem byl. V soudním procesu se slovenským Ústavem paměti národa argumentuje tím, že někdo tajné svazky vykonstruoval záměrně, aby jeho osobu poškodil.

„Bývalá StB patřila v rámci zemí bývalého východního bloku po sovětské KGB a východoněmecké Stasi mezi nejlepší. Měla špičkový personál, vybavení, organizační strukturu a důmyslný řídicí a kontrolní aparát. Je velmi těžko představitelné, že by tam byly fiktivně vytvořeny falešné dokumenty. Systém evidence svazků, spisů nebo záznamů byl pravidelně kontrolován, podléhal přesným a přísným pravidlům zpracování. I informace, které spisy obsahovaly, byly vícenásobně ověřovány přes více spolupracovníků. Komplexní hodnocení a zkoumání spisů naopak svědčí o jejich autenticitě a oprávněné evidenci přesto, že by mohly obsahovat i nepravdivou informaci. Podívejte se, pokud i vyšetřovací spis obsahuje nějakou výpověď, která je nepravdivá, neznamená to, že celý vyšetřovací spis, který je řádně veden a zaevidován, je falešný. Je to tedy velmi málo pravděpodobné i v případech, o nichž je řeč v souvislosti s evidencí bývalé StB,“ odmítá v knize Z Bureše Babišem Babišova tvrzení předseda správní rady slovenského Ústavu paměti národa Ondrej Krajňák.

Ze svazku Andreje Babiše je také zřejmé, že se angažoval v různých hnutích a byl členem Komunistické strany Československa, respektive Slovenska. „Je členem SSM od roku 1971, zastával různé svazácké funkce, byl také vedoucím odborového sdružení SSM/AIESEC, prostřednictvím kterého se zúčastnil zahraniční praxe ve Francii (1976 Machines Agricoles Lille, 1977 STEF Dijon a Kredietbank Brusel). Je členem společenských organizací. Podle dosavadních poznatků jmenovaný pracuje v těchto organizacích velmi aktivně. Od roku 1978 byl kandidátem na členství a od roku 1980 je členem Komunistické strany Československa,“ napsal v říjnu 1982 údajný Babišův řídící důstojník Július Šuman.

Svědci StBébovi

Obraz vzorného komunisty a tajného „práskače“ Babiš dlouho neřešil. Na obtíž začal být až v době, kdy se rozhodl vstoupit do politiky.

Kromě nevole veřejnosti, kterou podezření ze spolupráce s StB vyvolalo, hrozilo mocnému muži, že kvůli zákonné podmínce nebude moci usednout do jakékoliv vládní pozice.

Zjednal si proto jakousi výjimku, když využil proces v Bratislavě k odkladu prověrky podmíněné tím, že dokud mu soud v Bratislavě spolupráci neprokáže, platí presumpce neviny, tudíž s StB nespolupracoval.

Přitom svazky StB v archivech státu považuje Slovensko za relevantní a důvěryhodnou autoritu. Jakási presumpce jejich pravosti tedy měla podle mnohých právních názorů platit až do doby případného opačného verdiktu soudu.

Andrej Babiš podal žalobu vůči slovenskému Ústavu paměti národa v roce 2012. U okresního soudu Bratislava I se žalobou na ochranu osobnosti uspěl v roce 2014, ústav se ovšem obratem odvolal ke krajskému soudu v Bratislavě. Prohrál však opakovaně.

Další opravný pokus archivářů směroval na Nejvyšší soud Slovenské republiky, tam ovšem v únoru 2017 padl stejný verdikt jako na kraji. Ústav paměti národa se však nehodlá vzdát. O kauze má 12. října rozhodnout slovenský Ústavní soud v Košicích.

Ústavu vadí, že bratislavský verdikt stojí na výpovědích bývalých příslušníků StB, kteří Babiše podle spisů naverbovali. Kromě zainteresovanosti v případu a pochybné morální důvěryhodnosti svědků archiváři poukazují na fakt, že příslušníci StB vypovídali, i když nebyli zbaveni mlčenlivosti. Vzhledem k přísaze a hlubokému oddání jejich povolání tak mohl přinejmenším existovat vnitřní motiv svědků vypovídat lživě.

Verdikt očišťující Babišovo jméno je nicméně pravomocný. „Čekal jsem to, nic jsem nepodepsal, s StB jsem nespolupracoval. Byl to proces živený mými odpůrci,“ reagoval v tiskovém prohlášení Babiš.

Alespoň pro tuto chvíli Babiš udělal za komunistickou poskvrnou své minulosti tečku a může se věnovat hlavně živení legendy o své výjimečné kariéře. Ani v tomto ohledu však oligarchovy příběhy nepůsobí zcela důvěryhodně.

Postkomunistické eldorádo

Po návratu z Maroka, když se hroutil komunistický režim, se Andrej Babiš stal ředitelem obchodní skupiny s monopolem na dovoz surovin pro výrobu hnojiv v Československu. Sám Babiš dnes říká, že zvažoval zůstat v zahraničí a že jej návrat domů nijak nelákal.

Toto tvrzení však při pohledu na dění kolem sametové revoluce nedává smysl. Z kroků Babiše a jeho společníků bylo zřejmé, že dobře věděli, co se bude se státním bohatstvím v dalších letech dít.

Do té doby nevídané možnosti, kdy jedinec mohl nahromadit majetek i bez příslušnosti k socialistickým prominentním úřadům, daly možnost splnit sny řadě podnikavců.

Podpořilo je i rozhodnutí české, slovenské i federální vlády rozdat státní majetek soukromému kapitálu. Ten se měl postarat o co nejrychlejší transformaci v tržní ekonomiku. Jak však pozdější léta ukázala, nejeden klenot národního průmyslu skončil v rukou manažerů, kteří jej řídili i v dobách, na které chtěl v devadesátých letech každý zapomenout.

Zatímco jiní prakticky jen poznávali, co podnikání vlastně je, manažeři Petrimexu využívali obchodní kontakty a rozbíhali nové projekty. Nečekali na to, co s Petrimexem bude, ale začali podnikat na vlastní triko.

Ačkoli to nepřiznávají rádi, už před rokem 1993, kdy oficiálně vznikl Agrofert, založili několik nových podniků, mezi kterými si navzájem půjčovali na další a další obchodní projekty, týkající se obvykle nekonečného státního majetku, ztraceného v chaosu měnících se režimů.

Není zde článek celý?