Babiš na Sahaře

Bystrý pozorovatel George Orwell kdysi trefně poznamenal, že ten, kdo hladoví po moci, je puzen užívat řeči jako „kulometu v akci“. Usilovat o podíl na mocenském koláči je samozřejmě smyslem demokratických voleb, přičemž jejich kouzlo spočívá v tom, že se pravidelně opakují. Orwellovská slovní „kulometná palba“ ovšem neomylně prozradí toho, kdo touží po uchopení moci poněkud nezřízeně.

Takovou rétorickou kadencí oplývají například „stand-up-kazatel“ Tomio Okamura či všeznalý (sur)realista Petr Robejšek. Opravdový hlad po moci však vykazuje vrchní anonista Andrej Babiš, onen ufňukaný mesiáš, jehož hodlá z podivného soucitu (a fascinace mocí?) preferovat možná až třetina českých voličů. Mesiáš, který přece „nikdy nespí“, ale vlastně je v permanentním rauši. A v tomto rozpoložení systematicky brázdí republiku, aby ji konečně „spasil“ od otravných politických (demokratických) procedur. I kritičtí novináři píší o údajném Babišově charizmatu, i když pro mne je záhadou, v čem by měl spočívat. Snad v tom, že se Babiš občas neholí a hovoří k masám československy? A že rozdává „dobroty“ z rozmrazeného polotovaru?

Andrej Babiš, obmyšlený majitel holdingu Agrofert (aktuálně v hledáčku policie kvůli kauze Čapí hnízdo), by se rád stal předsedou vlády České republiky. I proto je nutné, abychom se jakožto občané a občanky více zajímali o to, s kým máme tu čest. Na sebe nám sice prozradil již mnohé, většinou jde však o nepodstatné věci nebo slátaniny jeho PR specialistů. Moudřejší snad budeme, až jednou vzniknou zevrubnější analýzy dějin tzv. Podniků zahraničního obchodu, s nimiž jsou spojeny jak kořeny babišovské rodinné ságy, tak údajný „podnikatelský úspěch“ Agrofertu. Snad ještě něco prozradí archivy slovenského Ústavu paměti národa, moskevský archiv RVHP (pro ty mladší: Rada vzájemné hospodářské pomoci = nástroj k prosazování sovětské vůle v ekonomikách satelitních zemí) je bohužel jen těžko (a selektivně) dostupný, navíc s řadou omezení.

Jakožto historik bych se však přimlouval, abychom se pokusili na pana Andreje aplikovat i metodu tzv. oral history, tj. abychom kladením otázek a interpretací odpovědí rekonstruovali historickou úlohu Andreje Babiše ve stranicko-byznysové sféře pozdního komunismu. Vždyť informace „z první ruky“ od očitého svědka, i když jistě zkreslené selektivní pamětí a autostylizací, by pro nás byly historickým pramenem nedozírné ceny. Bylo by především skvělé, pokud by se Andrej Babiš, potenciální český premiér, více rozmluvil o své „podnikatelské kariéře“ právě v posledních letech existence sovětsko-ruského impéria, klidně i ve stylu onoho příslovečného „kulometu“.

Určitě by nás totiž mělo v této zemi zajímat, jak se panu Andrejovi líbilo kdysi na Sahaře. Nelekejte se, nejde mi tu o nějaké jeho zážitky z adrenalinové dovolené kdesi v Africe, nýbrž o jinou pozoruhodnou epizodu z jeho života. Jestli byl pan Babiš někdy v saharské poušti, to sice nevím, ale v letech 1985 až 1991 působil jako delegát Podniku zahraničního obchodu (PZO) Petrimex v Maroku, důležité konstituční monarchii v západní Africe a někdejší francouzské kolonii. A tam kousek Sahary mají. Připomeňme si jen, že tzv. PZO měly v komunistickém Československu monopol na zahraniční obchod, navíc v rámci RVHP se poslušně podílely na naplňování sovětsko-ruské geopolitické strategie nejen v ekonomické oblasti, ale též v oblasti špionáže a politického nátlaku. Cílem aktivit Sovětského svazu a jeho satelitů v Africe byl zisk strategických nerostných surovin; a též podpora terorismu („osvobozeneckého boje“) v ambivalentním nacionálně-komunistickém hávu.

Babišovou výhodou bylo, že jakožto syn významného komunistického obchodního potentáta žil nějaký čas v Paříži a Ženevě, ovládal tudíž dobře francouzštinu, která je v Maroku jazykem politických, ekonomických a intelektuálních elit. Ve svém vlastním PR životopise, distribuovaném ve volebním roce 2013 v českých komerčních médiích (lze dosud dohledat na netu), nám Andrej Babiš ke svému marockému angažmá sděloval, že zde kupoval především fosfáty, a to od firmy, jejímž generálním ředitelem byl dosud žijící marocký „politický byznysmen“ Mohamed Karim Lamrání. Jde o pozoruhodného muže, dnes bezmála stoletého, který byl v letech 1971–1972, 1983–1986 a 1992–1994 marockým premiérem. Se sovětskými činovníky udržoval čilé kontakty a například roku 1971 jej v Maroku navštívil i soudruh Alexej Kosygin, předseda Rady ministrů SSSR čili sovětský premiér. Pan Andrej Babiš tudíž v Maroku jednal a obchodoval s nejmocnějším mužem této země.

Maroko bylo jakýmsi zlobivým sovětským klientem. Od vyhlášení samostatnosti roku 1956/1957 sázelo Marocké království mimo jiné i na sovětskou kartu. V roce 1973 vznikly se sovětskou vojenskou podporou guerrillové oddíly Polisario, skládající se převážně z marockých studentů, které bojovaly nejprve proti španělskému koloniálním panství nad tzv. Západní Saharou, přičemž po jejím rozdělení mezi Maroko a Mauritánii pokračovaly v partyzánském boji i proti těmto zemím. Konflikt oddílů Polisario s Marokem trval až do roku 1991, přičemž Sovětský svaz se po celá osmdesátá léta 20. století snažil o plnohodnotné obnovení vztahů s Marokem, aby tento klíčový africký stát zůstal součástí sovětského geopolitického orbitu. A k tomu sloužilo i rozvíjení obchodně-politických vazeb prostřednictvím sovětských satelitů, například Československa a jeho tzv. PZO.

Znovu tedy? Co dělal Andrej Babiš v Maroku? Sám k tomu ve svém „životopise“ poznamenal: „Prodával jsem řezivo, pneumatiky, pračky, kancelářské potřeby, ale hlavně jsem nakupoval fosfáty.“ A také se od něj dozvídáme, že si měsíčně ušetřil 300 USD, takže otázka, za co později koupil Agrofert, byla již dávno férově vysvětlena, ačkoliv některé „novinářské hyeny“ to dosud odmítají pochopit.

Takže Babiš a fosfáty. Žádné jiné marocké dobrodružství? Každopádně z citovaného „vlastního životopisu“ ještě vyplývá, že se mu tam velice líbilo: „V Maroku jsem byl i v době sametové revoluce a ani jsme pořádně nevěděli, co se dělo u nás doma. Chtěl jsem v této zemi zůstat natrvalo. Můj mandát se chýlil ke konci a já jsem dostal lukrativní nabídku pracovat pro jednu bohatou marockou rodinu. Ale na žádost svého bývalého šéfa, který mi kdysi pomohl a byl jakýmsi mým ochráncem, jsem se vrátil do Československa.“

Pokud pomineme onu lákavou představu, že Slovák Andrej Babiš dnes mohl být významným marockým obchodníkem, a nikoliv českým oligarchou toužícím po moci, připomeňme si alespoň, kdo byl onen „šéf“ a „ochránce“, který jej zlákal k návratu do popřevratového Československa. Nebyl to totiž nikdo jiný než Anton Rakický, někdejší ředitel PZO Chemapol (Petrimex) a Babišův osudový guru, jinak též „bonviván“, kariérní komunista, přítel mnoha agilních pracovníků StB a podle české wikipedie „uznávaný hráč na bendžo“.

Zcela vážně bychom se měli pana Andreje Babiše ptát, jestli kromě francouzštiny používal v Maroku i ruštinu, rodný jazyk zde hojně operujících „hospodářských odborníků“ z KGB, resp. GRU. Anton Rakický nám k tomu dobrovolně jistě nic neřekne, v nejlepším případě spustí nějakou tu svou „jazzovou variaci“. Cenným informačním zdrojem mohl být vlivný lobbista Peter Kovarčík, jinak též přítel Václava Klause sen., jenž se s Andrejem Babišem potkal právě v Maroku a v minulosti naznačoval, že počátky babišovského impéria nejsou zrovna „košer“. Jenže ten před více než dvěma lety jakousi podivnou náhodou uklouzl ve své vlastní koupelně, což jej stálo život.

Co tedy dělal Andrej Babiš v Maroku? Vlastně o tom nevíme vůbec nic, a právě proto bychom se měli pana „vrchního anonisty“ neustále ptát, ba dokonce úpěnlivě žadonit, aby si zavzpomínal na staré časy a přidal k dobré náladě nějakou historku o svých tehdejších (nynějších?) přátelích. Vždyť není žádným tajemstvím, že ruštinu ovládá mnohem lépe než současný prezident republiky Miloš Zeman. A právě v tomto kontextu zní poněkud děsivě i aktuální anonistické heslo doprovázející volební plakáty tandemu Babiš–Stropnický: „Nenecháme se zastavit. Změnu dotáhneme.“ Jakou změnu? Jaké by měly být její parametry? A kam hodláte Česko „dotáhnout“? To poselství přece zní jako výhrůžka! A je stejně hrozivé, či dokonce hrozivější než strašidelné motto paralelně probíhající Zemanovy prezidentské kampaně: „Zeman znovu.“

Vyšlo na blogu na webu Aktuálně.cz.

Není zde článek celý?