Československo jako poučná minulost

Československo
bylo stát, ve kterém jsem se narodil, a jako dítě jsem častěji
cestoval ze svého rodného Slezska na Slovensko než do Čech.
Nicméně v době, kdy jsem se narodil, to byl stát okupovaný
sovětskými vojsky. Jeho poválečná jednota a stabilita byla
zajišťována Sovětským svazem, který Čechoslovákům vnutil
svůj režim (již od roku 1945 zákazem činnosti pravé části
politického spektra). Slovákům tento stát neseděl nebo přímo
vadil už od jeho vzniku, Němci byli vyhnáni… a kdo ví, co si
vlastně mysleli Rusíni. Židy a Romy vyvraždili nacisté.

Krátce
po získání svobody v roce 1989 – což vlastně znamenalo
přestup z východní do západní sféry vlivu, neboť prostě
nikdy nebylo možné být jaksi sami o sobě, vytvářet nějaký
mocenský pól rovnocenný velmocem – se Československo rozpadlo,
zaniklo. Česká republika chápe sebe samu de facto jako nástupnický
stát Československa, proto máme dnes – na rozdíl od Slováků –
jeden z našich nejvýznamnějších státních svátků. Trochu
to ovšem zavání tím, že Československo bylo skutečně spíše
jen státem Čechů, kde se ti ostatní ocitli jaksi nechtě jen díky
okolnostem.

Jestli
dějiny Československa opravdu něco ilustrují velmi přesvědčivě,
pak je to obrovské historické štěstí, které nás potkalo
v poslední době, kdy patříme do EU a jsme tak svobodní, jak
jsme nebyli nikdy. Svoboda je totiž dána jak demokratickým
uspořádáním (což nejsou zdaleka jen svobodné volby, ale také
právní stát a ochrana lidských práv), tak zárukami, že toto
demokratické uspořádání je součástí širšího mocenského
bloku, který ho garantuje také na mezinárodní scéně.

Občas
slyším názor, že když se rozpadají státy, tak se ústavy
nemusí dodržovat… vzniká prostě právní vakuum. Ano, bývá
tomu tak, ale pak jsou v zásadě jen dvě možnosti: domluva,
nebo silové řešení. Kde padá ústava a není domluvy, tam
zůstává jen právo silnějšího. Rakousko-Uhersko skončilo
v důsledku světové války, Jugoslávie v důsledku
občanské války. Československo se rozpadlo na základě poměrně
cynické domluvy dvou politiků, kteří zjistili, že se jim bude
lépe vládnout samostatně. Přitom oba národy chtěly pospolu
pobývat v EU a dokonce se tehdy občas říkalo, že vstupem do
EU se naše federace zase jaksi obnoví. Kde ty doby jsou…

Není zde článek celý?