Československo, to je život po životě. Se s tím smiř

Slavíme vznik Československa, které má nedožité 99. narozeniny. Tato země má zvláštní talent slavit svátky, u kterých nás vždycky napadne nějaké „ale“. Máme vznik České republiky, který připadá na 1. leden, kdy se všichni vzpamatovávají ze silvestrovského hýření. Její vyhlášení připomínalo, jak kdosi konstatoval již den poté, spíše vernisáž v nějaké galerii. Je tu 8. květen, kdy jsme byli osvobozeni od nacistické okupace, ale celé roky jsme – stejně jako v SSSR – slavili 9. květen, aby bylo jasné, že jde o vítězství Rudé armády. Ta nás pak v roce 1968 osvobodila ještě jednou, tentokrát od nás samotných, abychom věděli, k čemu jsme měli být osvobozeni. Jana Husa slaví katolíci už o něco smířlivěji, než tomu bývalo dříve, což je zásluhou Jana Pavla II., Tomáše Halíka, kardinála Vlka a řady dalších lidí z oblasti historického a teologického bádání. Ultrakatolíci se s tím nesmířili dodnes a většině společnosti Hus nic neříká. Cyril a Metoděj nám přinesli Písmo, kterému většina národa nevěří, a písmo, ze kterého neznáme ani písmeno. Pracovali na půdě státního útvaru, který rovněž dávno neexistuje. O svatém Václavovi pravil momentální prezident už před lety, že to byl kolaborant. A pak tu máme Československo.

O Československu mnozí lidé soudí, že jeho vznik byl chyba, protože kdybychom tu měli nějaké federalizované Rakousko-Uhersko-Česko, nedošlo by k druhé světové válce, a navíc bychom měli panovníka a ušetřili bychom si mnoho prezidentských trapasů. Z doby mocnářství jsme zdědili zkušenosti s parlamentem, vyspělý průmysl a národní život v údajném žaláři národů kvetl. Dokonce jsme vlastně měli i moře a k němu bychom možná dnes cestovali rychlovlakem stejně rychle jako do Brna. Co by bylo, kdyby…

Na druhou stranu se Masaryk a Beneš a Štefánik nemohli chovat příliš jinak. Rakousko-Uhersko podnítilo válku, o které dodnes není jasné, jaký měla vlastně smysl, takže pomníčky po vesnicích a městech dodnes připomínají padlé za císaře. Oba Palackého výroky platí současně. Kdyby Rakousko nebylo, museli bychom si ho vymyslet, a byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm. Mocnářství poslalo na smrt zbytečně mnoho mladých mužů. Ti všichni mohli mít děti a vnuky a neměli. Pustilo nám to žilou. Masaryk v exilu zkoumal, co by bylo, kdyby Rakousko vyhrálo a zjistil, že by se vůči nám národnostně přitvrdilo a rozhodl se ho zrušit, což se mu podařilo.

Vyčítá se mu, že si vymyslel Československý národ. Ono mu nic jiného ani diplomaticky nezbývalo. Češi a Slováci ale jsou jakýsi konfederativní národ a Češi by si krásné Slovenky brali bez váhání a kdyby se imigrantské hordy v počtu jednoho milionu Slováků rozhodly přestěhovat do Čech, bylo by to každému jedno. Soužití s Němci jsme nezvládli a vina je na obou stranách. Jenže to nemá cenu psychoanalyzovat ve stylu, kdo koho nutil v dětství chodit na nočník a kdo na koho bral rákosku. Prakticky všichni ti rodiče a děti z oné doby už jsou mrtví. Důležité je, co budeme dělat teď.

Naše rozporuplné svátky mají jednu výhodu. Češi nejenom slaví, ale současně nad nimi musí vždycky znova myslet. K českému údělu, abychom ty maléry nějak vznešeně pojmenovali, patří nutnost pořád znova uvažovat, kam jsme to dopracovali a jak dál. Nic není předem dané, nic není samozřejmé, nic není vyhrané, nic není prohrané. Pořád jsme země dvojího lidu a nejen dvojího. Se s tím smiř, jak se stále znovu říká v komiksu Opráski.

Není zde článek celý?