Český prezident pod palbou aneb Bouře ve sklenici vody

Když český prezident vystoupí před mezinárodním publikem, lze většinou s napětím
očekávat, že se dopustí nějakého faux pas, což setrvale poškozuje pověst České
republiky. Jestliže Miloš Zeman ve svém projevu v Radě Evropy poukázal na neefektivnost
protiruských sankcí a označil anexi Krymu za „fait accompli“, můžeme mu po
právu vytknout, že prezentoval postoje, jež se diametrálně liší od oficiálního
stanoviska české vlády. Ano, potud je kritika hlavy státu zcela oprávněná a
koneckonců není to poprvé, kdy k tomu došlo. Podle mého soudu je však záhodno
v klidu a bez zjitřených emocí analyzovat klíčové Zemanovy teze, jež
jednoduše reflektují syrovou realitu.   

Přijde-li
na přetřes účinnost či spíše neúčinnost protiruských sankcí, není důvod, proč
bychom Zemanovi nemohli dát za pravdu. Kupříkladu studie amerického think-tanku Foreign Policy Research Institute, jehož výzkumníky nelze ani v nejmenším
podezírat z nadbíhání Kremlu, dochází k závěru, že sankce uvalené na
Ruskou federaci nejsou příliš efektivní, neboť jejich implementaci bezděčně
oslabilo úspěšné šíření myšlenek otevřeného trhu. A třebaže se názory expertů
v tomto ohledu různí, o výrazných slabinách či přímo škodách způsobených sankční politikou vůči
Rusku se hovoří zcela otevřeně.

Český
prezident naopak preferuje „komunikaci mezi lidmi na všech úrovních“, zasazuje
se o prohloubení podnikatelských aktivit mezi Evropskou unií a Ruskem a
podporuje mezinárodní výměnu studentů, protože jen tak lze „změnit politiku
zemí, které chápeme jako nedemokratické nebo polodemokratické“. Navíc sankce a
blokády podle Zemana psychologicky zvyšují popularitu ostrakizovaných politiků,
což názorně dokazuje vysoká domácí popularita Vladimira Putina. Český prezident
soudí, že Rada Evropy by měla posilovat dobré vztahy mezi zeměmi a pokud chceme
změnit chování té které země, je třeba akcentovat dialog prostřednictvím
workshopů, seminářů a konferencí. Jen tak můžeme překlenout propast mezi
Evropskou unií a Ruskem.

A pokud
sankční politika EU vůči Rusku nikam nevede, nezbývá nám, než se nad Zemanovými
návrhy zamyslet, jakkoliv se mnohým z nás mohou zdát idealistické.          

Český
prezident však vyvolal vlnu pobouření svým výrokem o anexi Krymu a rovněž
návrhem kompenzace „ve prospěch Ukrajiny, například ve finanční podobě či
prostřednictvím ropy a zemního plynu“. Není žádným velkým tajemstvím, že celé
řadě českých politiků a novinářů je Zemanův vstřícný postoj k Rusku solí
v očích. Ruský zábor Krymu je porušením mezinárodního práva a většina zemí
tento kontroverzní krok odmítá, nicméně místy až hysterická palba tuzemské politické
a novinářské scény na hlavu státu by byla na místě, kdyby střelba téže razance
platila i pro Zemanovu neúnavnou podporu izraelské kolonizační politiky – notabene
když prezident v Radě Evropy zdůraznil svou neochvějnou podporu Izraele
v odpovědi na otázku z pléna.

Leč
Izrael se na rozdíl od Ruska těší pověsti plně demokratického státu,
a proto jsme vůči jeho opresivní politice na Blízkém východě shovívaví. Přitom
je třeba, abychom na své spojence, kteří represi cynicky halí do demokratického
hávu a vzletných idejí, uplatňovali přísnější metr než na země, kde panuje autoritářský nebo
diktátorský režim. Nic takového se ale neděje. Naopak česká politická
reprezentace včetně Hradu za vydatné podpory žurnalistické obce Izrael
chápe jako stát, který ve velice obtížných podmínkách hájí vznešené
demokratické principy. Odsuzujeme-li ruskou anexi Krymu, je třeba jedním dechem
také odsoudit anexi východního Jeruzaléma a Golanských výšin a další ilegální
aktivity Tel Avivu, příkladně plánovanou expulzi 150 tisíců Palestinců, jinak budou naše morální imperativy jen mlácením prázdné
slámy. 

Není zde článek celý?