ČR 2017: Kyselé hrozny chudého příbuzného

Dnes už Češi vědí. Pokud nikdo nevymyslí opravdu geniální rozvojový program a neprotlačí ho přes odpor provozovatelů montoven, nikdy nebudou brát německé platy, ani za 50 let. – Ale podívejte, jak je v tom dojčlandu samý Turek a přistěhovalecký kriminálník. Copak jsme tohle někdy chtěli? Určitě ne! To jsme přece chtít nemohli.

Pokud někdo nepřijde s ještě méně pravděpodobným programem záchrany české kultury, bude se stávat čím dál perifernější, odfláknutější a „obšlahnutější“ záležitostí, jejíž údajné vrcholy získávají prezidentské medaile v počtech nepřímo úměrných vlastní originalitě a přínosu. O velikosti alespoň částečně srovnatelné s Paříží, o niž se čeští epigoni se střídavými úspěchy pokoušeli v meziválečném období, si dnešní ČR může už nechat zdát. – Ale viděli jste, kolik je v té Francii všelijakých Alžířanů? Tyhle čmoudy že jsme toužili dohnat? Vyloučeno.

Visegrád, radar v Brdech, Hedvábná stezka, pomníčky pošetilých pokusů dodat českému prostoru na mezinárodním významu, který i navzdory jim rapidně ztrácí. Jeden z deklarovaných geografických středů Evropy sice leží v ČR, ale skutečný střed naleznete v Bruselu. Postkoloniální Belgie už na bývalou velikost sice jen vzpomíná, nicméně evropské instituce jí přesto dodávají lesku centra, zatímco „jediný pravý“ střed, ležící dokonce ve „Střední Evropě“, zůstává snad turistickou destinací, leč rozhodují tam figu borovú. – Jenomže uvědomte si, kolik v té Bruseli mají marokánských teroristů a celé dny se bojí třeba jen vycházet do ulic nebo jet metrem. Tohle snad mělo být naším vzorem? Ani náhodou.

Kyselé hrozny chudého příbuzného, jehož fanfarónské programy westernizace skončily mnohem menšími úspěchy, než se zdá únosné, fungují spolehlivě. Kdysi kolovalo heslo „Zpátky do Evropy!“. Když to ale srovnám s tím výletem na Kokořín…

Ruku v ruce s relativním neúspěchem a opouštěním westernizačních aspirací v ekonomice jde i civilizační propad. Jeho výmluvnými symboly se stali politici ostentativně si hovící v malém českém rybníčku – včetně nemrtvého prezidenta mávajícího maketou útočné pušky s becherovkou místo zásobníku. Dosvědčuje ho politický diskurs plný genitálních a fekálních výrazů, při kterých se kdysi lidé červenali – a bylo nemyslitelné, že by jich použil někdo ve veřejné funkci. Jenomže když už jsme vidláky Evropy, najust si pořádně ulevíme… A všem to ukážeme. „Vyžeňte toho kameramana, nebo ho zabiju.“

Racionalizační manévr chudého příbuzného funguje velmi dobře. Triumf normalizačního kádru v posledních volbách mluví za vše – už ani na to, co si ve světě myslí o českém premiérovi, se přece voliči nebudou ohlížet. Udělají si to po svém, cizákům naschvál.

S kyselými hrozny se dá ovšem dělat leccos – jen z nich nakonec nelze vymáčknout nic, co by se po libovolné úpravě alespoň přibližně hodilo k požití…

Není zde článek celý?