Eduard Englisch: O divokém odsunu jedné rýmařovské rodiny

Třináctého
července 1945 jsme byli vyhnáni ze svého domu na Lastenstraße
(Okružní ulici) 11.
Dědeček, matka, bratr a já jsme dostali návštěvu – Čecha
jménem Fuhrmann, bývalého účetního firmy Flemmich. Poslali nás
na půdu starého domu na Divadelní ulici. Stojí mezi zdravotní
pojišťovnou
a domem Katolického spolku
– přístřeší člověka nedůstojné. V noci ze 4. na 5.
srpna jsme nemohli spát, protože Češi v sousedním spolkovém
domě hlasitě zpívali a řvali. V 6 hodin nás zburcovalo
bušení na dveře. Venku stáli dva Češi v civilu. S pomocí
seznamu nám vysvětlili, že všichni čtyři musíme v 8 hodin
stát ve dveřích s příručními zavazadly, potravinami na
tři dny a oblečením na pět dnů. Kdo vkročí na chodník, bude
okamžitě zastřelen. Jakmile si odškrtli jména v seznamu,
odešli.

Náš
svět se zhroutil. Byli jsme pevně přesvědčeni, že nás pošlou
na Sibiř a seberou zbývající majetek, který nám nevzali
sovětští vojáci. Všechno jsme ve spěchu sbalili dohromady.
Bratr a já jsme se velmi teple oblékli. Přes běžné šaty ještě
lyžařské oblečení, čepice, rukavice a lyžařské boty.
Z domova jsme si taky vzali malý ruční vozík; byl to můj
vánoční dárek z roku 1941. Do něj jsem vždy posadil svého
tříletého bratra a táhl jsem jej přes město, abych ho nemusel
vodit. Do vozíku jsme naložili batoh, školní brašnu, dvě tašky
a Waltera. S jídlem na tři dny to vypadalo špatně: několik
starých brambor, tři sklenice marmelády, trochu mouky, cukru a
soli. Od jedné paní z domu, která sama měla kojence, dostala
moje maminka plechovku armádního pečiva, asi tři čtvrtě kila,
to mělo nám dětem na tři dny stačit. Matka si ještě oblékla
nejstarší oblečení, aby vypadala ošklivě, což ji ochránilo
před obtěžováním Rusů a Čechů.

V 8
hodin jsme stáli na chodbě připravení k odchodu, a stále se
nic nedělo, tak jsme se rozhlíželi po Divadelní ulici nahoru a
dolů – a uviděli, že na každé křižovatce stojí ozbrojený
Čech. Čekali jsme. V poledne hlídka odešla. Poté procházelo
několik lidí po Janovické ulici
směrem z města. Postupně jich bylo čím dál víc. Připojili
jsme se k zástupu. Cílem byl janovický zámek.

V přízemí
jsme našli prázdný pokoj, kde jsme se usadili. Nikdo nepromluvil
slova. Navzdory té spoustě lidí a přeplněné místnosti panovalo
naprosté ticho. Později odpoledne se k nám šeptem doneslo,
že by v Janušově mohla ještě pro Rýmařovany péct
Schoberova pekárna. Byl jsem vybrán, abych došel pro chleba. Musel
jsem se vyplížit ze střeženého zámku. S velkým strachem a
ještě větším štěstím jsem své rodině přinesl 1,5kilový
bochník chleba.

Když
se setmělo – v místnostech nebylo světlo – museli jsme
všichni nastoupit na zámecký dvůr. Tam jsme narazili na tetu
s jejím pětiletým synem Dieterem. Na nádvoří bylo zapojeno
osvětlení a přes tlampač rozhlášeno toto: „Všechny šperky –
prsteny, hodinky, cennosti a peníze nad obnos 100 říšských marek
na osobu budou odevzdány – při neuposlechnutí rozkazu následuje
okamžité zastřelení!“ Před hlavním vchodem byly rozestavěny
proutěné koše a plechové vany. Jediné hodinky, které jsme,
vlastně které dědeček ještě měl, byly na mé úpěnlivé
prosby odevzdány. Sám jsem je hodil do jednoho z přistavených
koryt. Přitom jsem zahlédl, jaké množství zlata a peněz už
v něm leží. Stáli jsme blízko hlavního vchodu, kde bylo
mnoho ozbrojených Čechů v civilu. Někdy prošli davem lidí
– za zdí zámku víckrát zazněly výstřely, jestli do vzduchu,
nebo někoho zasáhly, dodnes nevíme. Jeden Čech hovořící dobrou
němčinou mi připadal obzvlášť zlý (byl asi 1,72 m vysoký,
zrzavý, silné postavy a měl odulý, pihovatý obličej): přes
uniformu SA nosil opasek s taškou na munici, jakou měla
německá armáda. Ozbrojen byl karabinou (K 98). Doprovázel ho
německý ovčák na dlouhém vodítku. Ostatní Češi nosili jen
pistole a samopaly. S chvěním a mrazením uběhla hvězdnatá
noc. Až do půl osmé jsme ještě museli stát na nádvoří. Pak
byli Rýmařované v dlouhé řadě odvedeni na nádraží.

Zde
jsme byli nahnáni do přistavených otevřených vagónů na uhlí.
Dostali jsme se do posledního vozu. Byl opravdu malý, spojený
s kabinou brzdaře, které chybělo prosklení. Na zemi ležela
víc než centimetrová vrstva uhelného prachu. O tento stísněný
prostor se muselo podělit 34 lidí. Pro nás šest byly k dispozici
dva až tři metry čtvereční plochy. Všichni si nemohli v uhelném
prachu sednout, museli stát. Dveře byly zvenčí zavřeny na
závoru. Teprve teď jsem si všiml, že ve vagónu jsou jen staří
lidé, ženy s dětmi a zvlášť hodně kojenců. Nejdřív
nebylo nic k pití; teprve pak nám kdosi dovnitř postavil
kbelík s vodou. Všichni museli pít z vědra, protože
nikdo neměl šálek nebo plecháček. Naštěstí jedna paní měla
s sebou nočník. Miminka začala plakat, žádná matka nemohla
své dítě nakojit. Už byly potíže s dozorci. Vyhrožovali,
že děti vytáhnou ven, jestli nebude klid. Moje matka se proto
rozhodla otevřít krabičku keksů, kterou předchozího dne
dostala, a dala každé matce dva suchary pro jejich miminka. Matky
keksy rozžvýkaly doměkka a pak jimi krmily děti.

Když
nebyli poblíž žádní Češi, vyskočil jsem na vrch bočnice a
uviděl, že vlak je opravdu dlouhý, střežil ho doprovod v
množství malých skupinek. Sledoval jsem, jak se farář Loos baví
se dvěma českými knězi. Ale jestli to bylo o transportu, to
nevím. Kolem poledne se dal vlak do pohybu, poté se náš hlídač
usadil v kabině brzdaře. Nikdo neměl tušení, co s námi
bude. Mluvilo se jen o jediném: „Vezou nás na Sibiř!“ Ve
Valšově vyměnili lokomotivu a jelo se dál do Olomouce. Během
krátké přestávky nám jeden německý zajatec ještě doplnil
vodu do kbelíku. Jízda pokračovala na západ! Ulevilo se nám, že
ne na východ.

Příští
stanice byly Pardubice a Kolín. Na trati jsme víckrát zastavili a
muži vylezli ze svých kabin, aby si protáhli nohy. Lokomotiva se
pak nepravidelně rozjížděla a zase brzdila. To pro nás bylo
pokaždé velmi obtížné, protože jsme lítali vagónem. Nebylo se
čeho zachytit. Doprovodný personál se tím bavil a hlasitě se
smál. Někdy odpoledne vlak pomalu projížděl pod mostem. Nad námi
stáli Češi a házeli na nás kameny a kusy dřeva. I strážný se
cítil ohrožen, proto několikrát střelil do vzduchu. V noci
byla většinou zastávka na otevřené trati. Jednou jsme zůstali
stát na nádraží a já jsem navzdory mizernému osvětlení
přečetl na tabuli nápis Praha I. Byli jsme v Praze. Po dvou
bezesných nocích jsme tedy této třetí přece jen trochu usnuli,
protože nás velmi vysílily žízeň, hlad a strach. Kam bude jízda
pokračovat, jsme ještě nevěděli.

Za
svítání se vlak zastavil. Otevřela se vrata vagonu a všichni
museli vystoupit. Zavazadla si vzít nesměli. My i všichni ostatní
jsme však popadli pár věcí, které nám ještě zůstaly.
S vědomím, že její vlastní děti též dva až tři dny
nedostaly nic k jídlu, a přece neumřely hlady, rozdělila
moje matka zbývající keksy všem mladým ženám s miminky.
Museli jsme se seřadit na silnici podél kolejí. Jakmile se trochu
rozjasnilo, rozeznal jsem v dálce velký most, vedoucí přes
řeku. Ukázalo se, že trať je slepá. Kopce byly Labské pískovce.
Byli jsme tedy v Děčíně. Český strážní oddíl nás
popoháněl směrem k německé hranici. Vyčerpaní a mlčky
jsme se vlekli po cestě. Jelikož jsme si poslední doušek vody
dali v Olomouci, byl náš největší problém žízeň. Stejně
se ale vedlo všem.

Po
nějaké době jsem na pravé straně cesty uviděl několik domů,
vzdálených 30 až 40 metrů. Před nimi bylo velké volné
prostranství. Z některých komínů stoupal kouř. Uvažoval
jsem: „Tady možná dostaneš trochu vody!“ Opustil jsem vozík a
běžel k domům. Jedno okno bylo otevřené a já jsem zavolal:
„Prosím vodu, máme velkou žízeň!“ Ještě jsem nedorazil
k domu, když jsem za sebou zaslechl psí štěkot a řev. Když
jsem se otočil, uviděl jsem toho Čecha s ovčákem, který mi
tak nepříjemně utkvěl už na janovickém zámku. Dohnal mě,
strhl karabinu z ramene a chtěl mě praštit pažbou. Náhle
ale pes na dlouhém vodítku zatáhl jiným směrem, než jeho pán
čekal, a ten klopýtl. Utíkal jsem zpátky, ukryl jsem se do
zástupu a až po nějaké době jsem našel naši skupinu.

Následující
hodiny až do odpoledne probíhaly jednotvárně – až na vedro a
obrovskou žízeň, neboť jsme už víc než den nic nepili. V
zástupu lidí panovalo naprosté mlčení. Pokud někdo promluvil,
tak jen šeptem. Táhl jsem malý vozík, v němž střídavě
seděl můj bratr a bratranec. Do kopce mi pomáhal můj 77letý
dědeček. S každým kilometrem, který jsme urazili, byla
kolona pomalejší, mnohé opouštěly síly, takže stěží
postupovali vpřed. Celou cestu jsem se rozhlížel, jestli někde
není kaluž vody nebo potok.

Odpoledne
jsem zahlédl na hromadě štěrku na krajnici ležet tváří k zemi
řádovou sestru. Sukni měla vyhrnutou ke kolenům a chyběla jí
pokrývka hlavy. Ještě škubala nohou. Pustil jsem vozík, běžel
k ní a chtěl jí pomoci. Vtom jsem uviděl, že má na hlavě
širokou krvavou ránu. Lebku měla od klenby pod uši rozbitou. Krev
tekla trhaně ven a byl vidět mozek. Sklonil jsem se níž a chtěl
jí stisknout hlavu, abych zastavil krvácení. V tom okamžiku
mnou trhla moje matka a zakřičela na mě, že mě Češi taky
ubijí, jestli hned nepůjdu dál. Přikázala mi, ať si hledím jen
cesty a dávám pozor, abych s vozíkem neuvízl ve výmolech.
Poslechl jsem ji na slovo. Po letech jsem s matkou o této
události několikrát mluvil. Chtěl jsem od ní vědět, jestli tu
vraždu viděla a kolik mrtvých bylo podél krajnice až k hranicím.
Odpověď mi pokaždé zůstala dlužná. Velmi dlouho pak plakala a
na celé hodiny se zahalila mlčením. Podle mě mohl být strůjcem
té vraždy jedině ten Čech, který se už v noci na
janovickém zámku choval jako zběsilý a ráno chtěl zbít i mě.
Tato vražda zůstala mou noční můrou. To nelze nikdy zapomenout!

Později
odpoledne jsme dorazili k provizorní závoře a několika
domům. Byl to zřejmě přechod Hřensko – Schmilka. Zde nás Češi
předali sovětské armádě. Další drancování a osobní
prohlídky. Matka, teta a dědeček šli ke kontrole skoro bez
zavazadel. My tři děti jsme měli s vozíkem jít na břeh
Labe a počkat na ně. Viděl jsem, že jsme se dostali z konce
kolony daleko dopředu. Hledal jsem spolužáky, sousedy a známé.
Byli ale v tak bídném stavu, že byli sotva k poznání.
Dvě osoby jsem přece jen poznal. Stavitele Schuberta, nosil oblek a
volný tmavý kabát. Na vycházkové holi za sebou táhl kufr. Tím
druhým byl můj třídní učitel z měšťanky, pan Schober.
Na každé ruce nesl dítě. Jeho žena tlačila kočárek a
vedla jedno dítě za ruku. Ten nejstarší už šel sám. Zavazadla
jim úplně chyběla. Zachránili „jen“ svých pět dětí. Při
hraniční kontrole u nás nenašli nic užitečného. Jiní byli
jaksepatří obráni.

Po
setmění jsme se přívozem přeplavili přes Labe, kde už byl
přistaven osobní vlak, jenž nás měl odvézt do Drážďan.
V noci jsme za prudkého deště dorazili na zcela zdemolované
nádraží a museli jsme vystoupit. Toto byla zatím konečná
stanice našeho vyhnanství. Všichni jsme se hned vrhli na dešťovou
vodu, která padala na trosky: Po tak dlouhé době byla první
tekutinou, pro nás ze všeho nejdůležitější. Neměli jsme jen
vyprahlá ústa. Po nějaké době jsme začali zase mluvit a
plakat.

Na
přeplněném nástupišti byli převážně muži hovořící cizí
řečí.
My děti jsme ulehly. Vyčerpáním a námahou jsme hned usnuly.
Matka, teta a dědeček střežili naše věci. Když jsme se
vzbudili, bylo po dešti. Každý dostal malý kousek chleba a na
matčin příkaz jsme ho my děti velmi pomalu a dlouho kousaly,
protože jsme měly prázdné žaludky. Šel jsem pak sehnat něco
k jídlu. Červený kříž rozdával červeně zbarvený čaj,
nedal se pít. Pak jsem našel na toaletě fungující vodovodní
kohoutek. Šli jsme se tam napít všichni. Ale pokaždé jen po
dvou. Ostatní dávali pozor na zavazadla. Při průzkumu nejbližšího
okolí jsem stále hledal něco k jídlu, chtěl jsem jít i
žebrat. Byly vidět jen trosky a spálené stromy a zahrady, ale nic
aspoň trochu zeleného. Široko daleko žádný člověk; všude
ticho jako v hrobě. Drážďany v sousedství nádraží byly
městem duchů. Tady jsme nemohli zůstat.

Není zde článek celý?