Evropská kolej je pro Ukrajinu jako cesta do slepé uličky. Názor

Ukrajinské Centrum dopravních strategií informovalo o prohlášení ministra dopravy Volodymyra Omeljana, že vláda hodlá postavit mezi Oděsou a Kyjevem (a pak i po celé zemi) železnice podle evropských standardů, tedy o šířce, kterou mají v Evropě.

Omeljan předtím říkal, že se tyto rychlostní železnice mohou objevit na Ukrajině přibližně během pěti-deseti let. A již nejednou hlásil, že prvním směrem má být Kyjev-Oděsa a Kyjev-Varšava.

Jak se to dá komentovat?

Směšné není ani to, že podle nejskromnějších výpočtů může jeden kilometr železnice přijít potenciálního investora na dva a půl nebo tři miliony dolarů. Což znamená, že si nahrazení celé ukrajinské sítě vyžádá na 50 miliard dolarů. Pro dnešní Ukrajinu je to skutečně kosmická částka.

Nejde ani o to, že trať Oděsa-Kyjev, nespojená se žádnými evropskými železnicemi, bude vypadat na pozadí ostatní ukrajinské železniční sítě jako hnisavý apendix, který je třeba okamžitě odstranit. Tohle ministra infrastruktury Ukrajiny pana Omeljana vůbec neznepokojuje: za všechno má zaplatit evropský investor. Víc než to, na Ukrajině již poznají jméno tohoto investora: chytré ministerské mozky vymyslely, že to má být Francie. Samozřejmě, nikoli osobně, ale jako lobistka a ručitelka úvěrů evropských struktur.

Začali o tom mluvit již v květnu. Na ukrajinském ministerstvu infrastruktury přímo říkali, že Francie pomůže Ukrajině získat od EU úvěr „na rozvoj železniční infrastruktury a vytvoření nového vozového parku.“

Doslovně: „Francouzská strana zváží možnost expertně-konsultační pomoci a přispěje k získání prostředků Evropské unie v rámci technické podpory v realizaci projektu změny šířky kolejí na Ukrajině,“ pravilo se v tehdejší radostné zprávě ukrajinského ministerstva.

Dnes se jméno investora-koncesionáře uvádí opatrněji. Jakože „někde existuje“ a „projevuje potenciální zájem.“

Ve skutečnosti je tato situace zajímavá z trochu jiného hlediska.

V jarní zprávě ukrajinského ministerstva infrastruktury se mluvilo o zařazení ukrajinských železnic do koridorů TEN-T, což je potenciální Transevropská dopravní síť, jež má spojit 28 zemí EU a mít devět nákladních železničních koridorů.

Ohlášený cíl EU spočívá nejen v spojení evropských železničních koridorů, ale v zavedení stejných pravidel v dopravě, a sice: společný jízdní řád a společné zjednodušené tarify pro dopravce. Cíl je to v podstatě dobrý, a Ukrajina s její obrovskou dopravní sítí by tu byla velmi zajímavá, kdyby nebylo jednoho „ale.“

Dnes jsou ukrajinské železnice díky „výborným“ vztahům s RF prostě slepou uličkou. Přitom nemůže být Ukrajina, také s ohledem na rychle klesající hospodářství, sama o sobě zajímavá pro evropské dopravce. Ale jiní sousedé na Východě, jež by dokázali být partnery ukrajinských tranzitních dopravců, v nepříjemné vědě geografii neexistují.

Víc než to, Ruská federace dnes rozvíjí vlastní infrastrukturu, jak železniční (přes Bělorusko), tak přístavní na Baltském a Černomořském pobřeží, přičemž její dopravní logistika nemá zásadně na nikom záviset. Evropští partneři na to, mimochodem, reagují naprosto kladně: nikdo si totiž nepřeje riskovat dopravu přes nestabilní, jak z ekonomického, tak politického hlediska, zemi.

A když už evropský byznys ne moc „nahlas,“ ale dost citelně podporuje dokonce výstavbu plynových „severních“ a „tureckých“ proudů, pak i železniční dopravu jakbysmet.

A poněvadž se Ruská federace nedá objet dokonce z ryze zeměpisného hlediska, Ukrajina, bohužel, prostě nezapadá do této části projektu ekonomického pásu Hedvábné stezky.

Z toho jistého důvodu nezapadá také do koridoru Sever-Jih o délce víc než sedm tisíc kilometrů, který má jednou spojit Severní Evropu přes Petrohrad a ruské přístavy na Baltu s indickou Bombají. Přes Rusko, Ázerbájdžán a Írán.

Není to prostě „nic osobního, pouze byznys,“ je to všechno mnohem zanedbanější.

Jde prostě, s odpuštěním, o zeměpis.

Nedá se stát se mostem mezi Evropou a Asií, když se na východním břehu nachází zlá „agresorská země,“ v které na tebe nikdo dnes nečeká.

Zkrátka a dobře, ukrajinský ministr infrastruktury nemá moc variant na vybranou.

Buď navázat vztahy s Ruskem, což není v dnešním ukrajinském politickém formátu naprosto možné. Anebo se pokusit tuto Ruskou federaci jakýmsi způsobem dobýt. Nebo, nakonec, zapomenout nejen na „evropskou,“ ale také na obyčejnou železniční kolej a věnovat pozornost tradičním patriarchálním volům.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce


Není zde článek celý?