Hlavní rozdíl. Proč se Rusko v roce 1993 nestalo Ukrajinou. Názor

Nyní léta po Euromajdanu, převratu a začátku války je stále jasnější, kolik společného mají události v letech 2013-2014 na Ukrajině s ruskými z podzimu 1993. roku. Přičemž podoba je možná v tom nejdůležitějším, v celkovém základu zapadlých společenských a politických tendencí.

Konflikt mezi Nejvyšším sovětem a prezidentem Borisem Jelcinem, který skončil rozstřílením parlamentu tanky, se stal jednou z nejtragičtější, nejkrvavější a zároveň určující události moderních dějin Ruska.

To nás nevědomky vede k otázce, proč se Rusku nehledě na tolik ponuré rozuzlení konfliktu, kdy Rusko balancovala na hraně občanské války, dokázalo udržet? A proč události na Ukrajině plynou úplně jinou cestou?

Zdálo by se, že jsou to dvě absolutně různé situace, ale i přesto ruská událost z roku 1993 a ukrajinská z roku 2014 mají skutečně hodně společného:

1. Hluboký rozklad politicky aktivní části společnosti na dvě soupeřící strany.

2. Období mezivládí, kdy kontrolu nad státním systémem nepatřila ani jedné politické síle a ručička vah mohla teoreticky ukázat na obě strany.

3. Přechod konfrontace do ozbrojené fáze s mnoha oběťmi.

4. Vítězství jedné ze stran a restartování státního, společenského a politického systému prostřednictvím voleb.

Kromě mnoha podob však existují i rozdíly. Největším rozdílem je to, že v Rusku byl rok 1993 obdobím sociální a ekonomické katastrofy, kdy obrovská část ruské společnosti doslova balancovala na pokraji přežití. Na Ukrajině rok 2014 byl při všech stávajících problémech a obtíží rokem sociální stability a hospodářského blahobytu obyvatelstva.

Jistě důležitým specifikem Ukrajiny bylo (a zůstává) to, že se tento ideologický a společenský rozpad do značné míry překrývá s geografickým. Zároveň v tom není třeba vidět nic jedinečného. V té době se mapa separatismu v Rusku také rozšiřovala a pro zemi byla velmi nebezpečná a důvody, proč se nakonec nerozjela, stále čekají na své pozorné a nestranné vědce.

A co dál?

Ačkoliv existuje ještě jedna nesmírně důležitá shoda mezi ruskou situací v roce 1993 a ukrajinskou v roce 2014. Spočívá v pasivitě velké části obyvatel, která sledovala situaci v přímém přenosu, včetně střílení tanků na parlament a vraždy lidí v oděském Domě odborových svazů, a poté jednoduše přiznala a přijala vítěze.

To, že dále se události v Rusku vyvíjely jinak (bez represí poražené strany a směrem k národnímu usmíření), tak to pro zemi musí být jen šťastná náhoda.

Přesně tak… Musí to být náhoda… Nebo ne?

25. května 2014, pár měsíců po ukončení Majdanu a přesně v okamžiku, kdy společenská a politická konfrontace v zemi začala přecházet do stavu občanské války, na Ukrajině proběhly prezidentské volby. V nich s jistotou v prvním kole vyhrál Petro Porošenko.

Volební účast byla něco málo přes 60 % (bez území Doněcké a Luhanské oblastí, na kterých volby neprobíhaly). V západních a centrálních oblastech byla účast na úrovni 67 %, na jihovýchodě se značně snížila a činila něco přes 50 %.

Nevysoká účast na jihovýchodě položila základy expertům, kteří začali mluvit, že je to forma protestu proti probíhajícím událostem. A skutečně to tak je. Hlavní otázka a základní problém spočívá v rozsahu tohoto protestu.

V roce 1993, dva měsíce po rozstřílení ruského parlamentu z tanků, v zemi proběhly parlamentní volby. Jejich výsledky nejlépe popisuje slavná věta. „Rusko, zpitomělo jsi!,“ která tehdy zazněla.

Volební účast v těchto volbách činila asi 55 %.

Ale hlavní bylo něco jiného: skoro 23 % hlasů voličů získala Liberálně-demokratická strana Ruska v čele s Vladimirem Volfovičem Žirinovským, který se stal triumfálním vítězem (pozn. v ruské společnosti považovaný za provokativního populistu, nikoliv za skutečného politika).

Tehdy tyto výsledky správně pochopili všichni, experti, politici i moc.

Ruská společnost je pasivní, zdálo by se, že lhostejná k bojům s použitím těžké techniky. V té době zabavená fyzickým přežitím vyjádřila svůj názor ohledně v zemi probíhajících událostí. Vyjádřila ji nejjednodušším, přímým, absolutně legálním a nejdemokratičtějším způsobem.

Prezidentské volby v roce 2014 ukázaly, že na Ukrajině prostě neexistuje ta kritická masa ve společnosti, která by vyjádřením svého názoru donutila orgány země, aby pocítily mráz na zádech.

Tato kritická masa se neobjevila ani v té chvíli, kdy země otevřeně začala padat do občanské války a účet obětí už se rozrůstal o desítky lidských životů. A proto by bylo naivní očekávat, že se tato kritická masa objeví v době, kdy orgány „pouze“ šroubují komunální tarify, likvidují celé vrstvy systémů sociální ochrany a ničí vzdělání v ruském jazyce.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce


Není zde článek celý?