Jak Rusko dosáhlo cílů perestrojky navzdory snahám jejích vůdců. Názor

Ekonomika Ruska se překvapivě dostala právě do takového stavu, o němž nám tak krásně vyprávěli řečníci neblahé paměti perestrojky.

Jejich vyprávění o budoucím rozkvětu naší země, které se stalo ve smělých devadesátých letech důvodem k mnoha hořkým vtipům, se nečekaně splnilo.
Posuďte sami.

Rusko vyrábí a vyváží už nejen potraviny, ledničky, pračky a automobily, ale i oděvy, a to ne jen tak někam, ale do Číny. Částečně díky rozvoji domácí produkce se podařilo prudce snížit růst cen — inflace se snížila na ještě nedávno neuvěřitelné tři procenta ročně.

Naopak HDP Ruska opět začal růst. Zatím skromně, pouze dvě procenta ročně, ale radost dělá už to, že je to růst a ne pokles a ne přešlapování na místě. Předpovědi, týkající se růstu ruské ekonomiky, jsou také pozitivní, přičemž s optimismem se na budoucnost Ruska dívají nejen ruští ministři, ale i mezinárodní ratingové agentury.

Turistika vzkvétá. Odborníci už třetí rok po sobě nazývají Sankt Petěrburg nejlepším turistickým městem Evropy: podle jejich názoru severní metropole Ruska předhání Řím a další tradiční směry svou bezpečností, infrastrukturou a rozvinutou hotelovou sítí.

V roce 2016 Sankt Petěrburg navštívilo sedm milionů turistů — to je více než obyvatel města. Rusko začíná být skutečně moderní, přičemž stejný zájem o tuto zemi projevují jak Evropané a Američané, tak i Číňané.

Ve světovém ratingu konkurenceschopnosti je Rusko hodnoceno stále výše a výše. Loni WEF posunul Rusko o pět příček výše a upozornil v první řadě na značné zlepšení celkové makroekonomické situace.

A nakonec, budovaný mrakodrap petrohradského Lachta-centra se stal nejvyšší budovu v Evropě a odsunul moskevskou věž Federace Východ na druhé místo. Teď se v Rusku nacházejí hned čtyři nejvyšší evropské budovy, nejbližším konkurentem je londýnský The Sard, který skončil na pátém místě.

… A pamatujete si, jak se v Rusku před 25-30 lety dívali se zatajeným dechem na vše zahraniční? Tehdy se mnoha lidem zdálo, že Rusko beznadějně zaostává za Západem ve všech směrech a že je to jeho věčný osud — dohánět a snažit se obsadit alespoň předposlední místo.

Ale paradoxem je to, že hesla ideologů perestrojky se změnila v reálný život až poté, kdy naše vláda se jimi přestala řídit. Rusku radili, aby se ve všem podřizovalo Západu — začali jsme provádět samostatnou politiku. Požadovali, aby stála v čele země nějaká prozápadní postava — my jsme vybrali proruskou. Radili nám, abychom změnili závody na výrobu tanků na výrobu kuchyňských pánví — a my jsme dál vyráběli tanky.

V devadesátých letech, když se kamarád Bill usmíval na kamaráda Borise, živili jsme se pouze těstovinami a s hrůzou se dívali na reportáže „600 sekund“. Teď, když američtí politici nejvyššího stupně svorně nazývají Rusko „nepřítelem číslo jedna“, máme se podstatně lépe. Ze strany to může vypadat, že přátelství se Západem nám přináší pouze neštěstí.

Nicméně se domnívám, že problém nespočívá ve vztazích Ruska s těmi nebo jinými státy. Mnohem důležitější je to, co se děje uvnitř našich vlastních hranic.

Druhá polovina osmdesátých a celá devadesátá léta byla obdobím nekonečných reforem: silný vítr změn vyfukoval ze země veškerou půdu, na níž mohlo vyrůst něco nového. Po roce 2000 do Ruska přišla relativní stabilita a společně s ní změny k lepšímu, kterých si nemohou nevšimnout ani nejortodoxnější skeptici.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce


Není zde článek celý?