Okamurovy sliby: Zákaz islámu jako nesplnitelný populistický slib

Mnoho politický stran před volbami slibuje zákaz islámu nebo zákaz stavby mešit pro muslimy. Ze současných parlamentních stran je to SPD a SPO (je v senátu), tento cíl však slibují i jiné strany jako Rozumní, DSSS, Republikáni a další. Pojďme se nyní podívat, čistě bez hodnocení správnosti či nesprávnosti takového kroku, co všechno by se v našich zákonech muselo změnit, aby k tomu došlo.

1. Ústavu ČR

Česká republika by musela z Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavy, vypustit bod 15, který říká:

„Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.“

a také celý článek 16:

„(1) Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám, nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.
(2) Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.
(3) Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách.
(4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“

K změně Ústavy je třeba kvalifikovaná většina. Tato většina je (podle platných ústavních norem) nutná při přijímání nejdůležitějších právních předpisů, kde nestačí pouhá nadpoloviční většina všech hlasů respektive mandátů. Kvalifikovaná většina se užívá zejména při přijímání ústavy, změnách ústavy, přijímání nových ústavních zákonů apod. V praxi to pak znamená, že v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR je třeba 60 procent z 200 hlasů, tedy nejméně 120 poslaneckých mandátů, a v Senátu Parlamentu ČR 60 procent z přítomných senátorů, aby bylo možno vytvářet či měnit ústavní zákony, přičemž komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů.

Je tedy zřejmé, že ani samotné vítězství ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky by nestačilo k změně ústavy. Senát ve věcech ústavních nelze přehlasovat, a tak by bylo nutné mít i dvoutřetinovou většinu v senátu.

2. Česká republika by musela zrušit podpis v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zkráceně v Evropské úmluvě o lidských právech.

Československo bylo roku 1992 vůbec prvním státem střední a východní Evropy, který se stal stranou Úmluvy (úmluva byla ratifikována 18. března 1992 a publikována pod č. 209/1992 Sb.)

Článek 9 – Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, říká:

„1. Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.
2. Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

3. Česká republika by musela zrušit ratifikaci Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech

Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech byl přijat Valným shromážděním OSN dne 16. prosince 1966 v New Yorku jako součást mezinárodní úmluvy o lidských právech. V platnost vstoupil v lednu roku 1976. Smluvní strany, které tento pak přijaly, se zavázaly usilovat o dodržování a rozvoj práv, které se v tomto paktu nacházejí.

Pro Československou socialistickou republiku pakt vstoupil v platnost dne 23. března 1976 a v plném znění byl zveřejněn ve sbírce zákonů pod č. 120/1976 Sb. Zveřejněním se stal pakt obecně závazným a všem dostupným.

Článek 20 v bodě 2 říká:

„Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem.“

4. Česká republika by musela změnit zákon č. 3/2002 Sb.. Ten, kromě základní deklarace o náboženské svobodě, která je podobná těm předchozím, i určuje podmínky registrace církevních organizací. A právě Ústředí muslimských obcí v České republice nebo například Muslimská obec v Praze jsou registrovány jako církevní organizace.

Závěr

Je tedy naprosto jasné, že ani vítězstvím v jedněch volbách k „zákazu“ islámu dojít nejde. ČR by musela také musela zrušit podpis u řady mezinárodních smluv. Tyto strany tedy slibují nesplnitelné.

Psáno pro web Manipulátoři.cz.

Není zde článek celý?