Praděd „Satana“. Co dala SSSR hlavní válečná kořist Druhé světové

Čtrnáctimetrové ocelové „vřeteno“ se řevem vyhazuje proud bledožlutého plamene, které zachvátilo odpalovací rampu. Trup baňaté rakety zachvívá, raketa se těžko odděluje od země, vznáší se do nebe a postupně nabírá rychlost. Za méně než 30 vteřin se změní hořící pochodeň ve svítící bod, a pak se ztratí z dohledu.

Legendární vedoucí OKB-1 (vývojové konstrukční kanceláře č. 1) Sergej Koroljov a náčelník polygonu Kapustin Jar generálmajor Vasilij Vozňuk popadli dech: start proběhl normálně. Přesně před 70 lety, 14. října 1947, vyzkoušel SSSR poprvé vlastní dálkovou balistickou raketu (RDD) vyvinutou na základě V-2. Zkušenosti získané tehdy sovětskými vědci a konstruktéry, umožnili pak poslat člověk do vesmíru a vytvořit mohutný raketový a jaderný štít, který i dnes chrání Rusko před jakoukoli vojenskou hrozbou. O dějinách vývoje dálkových balistických raket a o zvláštnostech těchto zbraní se dozvíte z příspěvku agentury RIA Novosti.

Lov na „Němce“

Sovětský raketový program znatelně popohnalo americké atomové bombardování japonských měst 6. a 9. srpna 1945. Sovětské vedení chápalo, že se může SSSR stát dalším cílem pro novou superzbraň, a proto zároveň s rozpracováním vlastního jaderného programu usilovně vyvíjelo prostředky na dopravu bojové nálože na území pravděpodobného nepřítele. Ke konci Druhé světové války byly jedinými „létajícími“ balistickými raketami ve světě německé V-2 (jiné označení — A-4). Třetí říše bombardovala jimi hlavní města evropských zemí protihitlerovské koalice. V té době byla tato zbraň složitá pro výrobu, nedostatečně přesná a v ničivém účinku zaostávala za hromadnými nálety bombardérů, které praktikovali na konci války Američané. Její perspektivnost však už byla očividná.

Jako první se V-2 pevně chytili Američané. Krátce před kapitulací Německa se vzdali americkým vojskům „otec“ německé raketové techniky Werner von Braun a jeho nejbližší spolupracovníci. Později právě tito lidé fakticky vytvořili americký kosmický program. Kromě toho se ocitlo v okupační zóně spojenců město Nordhausen s obrovským průmyslovým komplexem Mittelwerk, kde se vyráběla „zbraň odplaty“ (Vergeltungswaffe — takto říkal raketě Hitler). USA odevzdaly tato území Sovětskému svazu v létě 1945 výměnou za Západní Berlín, do té doby ale odvezli odtamtud jejich odborníci všechny hotové rakety a technickou dokumentaci, a vážně poškodili výrobní zařízení.

SSSR sbíral V-2 doslova po šroubečcích na celém území kontrolovaném sovětskými vojsky. Speciální skupina Výstřel v čele se Sergejem Koroljovem zahájila skutečný hon na výkresy, fotografie, součásti konstrukce a na odborníky, kteří pracovali v Mittelwerku. Práce zabrala nejeden měsíc, SSSR se ale podařilo sebrat dostatek informace a materiálů pro výrobu vlastní rakety. Její montáž probíhala v Nordhausenu, a také v podniku NII-88 v Podlipkách, který byl zřízen 16. května 1946 na základě dělostřeleckého závodu. O rok později nařídila Rada ministrů SSSR začít zařizování polygonu raketové techniky u osady Kapustin Jar v Astrachaňské oblasti. Do konce září byl zkušební polygon hotov, a 14. října přivezli tam první partii raket.

Dětské nemoci

Raketa byla na tekuté palivo, byla jednostupňová a dosahovala délky 14,3 metrů, diametr 1,65 metru, vážila 12,7 tuny. Konstrukce sestávala ze čtyř elementů: bojové části s tunou amatolu (výbušná směs), řídicí části a aparaturou se stlačeným dusíkem pro zvýšení tlaku na palivo v nádrži, samotné palivové části s ethanolem a stlačeným kyslíkem a ocasní části s motorem. Celkově měla jedna raketa okolo 30 tisíc detailů. Konstrukce této zbraně byla podle měřítek prostředku minulého století velmi pokročilá a složitá.

První start rakety s dlouhým dosahem se odehrál 18. října 1947 v 10:47 moskevského času. Raketa vystoupala do výšky 86 kilometrů a rozpadla se při vstupu do hustých zón atmosféry. Dosáhla zemského povrchu ve vzdálenosti 274 kilometrů od místa startu, dopadla 30 kilometrů od cíle. Přesnost byla prohlášena za uspokojující — sériové německé rakety V (fau) byly také až na výjimky nepřesné, což se částečně kompenzovalo silou jejich bojové nálože.

Za říjen a listopad 1947 bylo vypuštěno 11 raket s dlouhým doletem, z toho pět startů bylo úspěšných. Vypočítaná vzdálenost byla 250 kilometrů. Rakety však překonávaly vzdálenost 260-275 kilometrů při horizontálním odklonění 5 kilometrů. K ostrým zkouškám byli v první fázi přibíráni němečtí specialisté. Příčinami havárií během letových zkoušek bylo vyhasnutí motoru, chyba v systému řízení, netěsnost palivových nádrží a špatná konstrukční řešení. SSSR se učil ze svých chyb a neustále zdokonaloval konstrukci těchto svých zbraní s velkým dostřelem. Díky přímému rozvoji německých raket s velkým dostřelem se na začátku 50. let objevily čistě sovětské rakety R-1 a R-2. 21. června 1956 byl sovětský arzenál rozšířen o nové rakety R-5M — první sovětskou balistickou raketu s jadernou náloží.

Vzdálený potomek

Nejmladším potomkem v rodině raket s dlouhým doletem je perspektivní ruská mezikontinentální balistická raketa RS-28 Sarmat (podle kódu NATO — Satana 2), kterou vyvíjí Státní raketové centrum Makějeva. Jedná se o šachtovou raketu, jež bude přijata do výzbroje nejdříve v roce 2020. Většina charakteristik tohoto nového nosiče je utajena. Ovšem to, co je známo, umožňuje ukázat, jak velký skok byl v posledních 70 letech proveden.

Dolet Sarmatu je 12-15 tisíc kilometrů, což této raketě umožňuje dosáhnout do jakéhokoli bodu na západní polokouli. Na rozdíl od předchozí generace — rakety R-36M Vojvoda — nese RS-28 menší bojovou hlavici: pět tun proti devíti. Sarmat ovšem značně překonává své předchůdce ve schopnosti proniknout skrze protiraketovou obranu protivníka. Ponese okolo 10 bojových hlavic s individuálním navedením o výkonu 750 kilotun každá. Na cíle poletí hlavice hypersonickou rychlostí. Zneškodnit tyto bojové čisti nebude snadné: v závislosti na situaci budou moci manévrovat jako okřídlené či hypersonické rakety.

„Sarmat je velmi silný, což mu umožňuje létat přes severní a jižní poloosy a překonávat přitom jakoukoli protiraketovou obranu. Je to velmi seriózní zbraň, bojí se jí. Práce na vytvoření Sarmatu probíhají podle plánu, letové zkoušky nové rakety jsou naplánovány do konce roku 2017,“ řekl dříve žurnalistům náměstek ministra obrany Ruska Jurij Borisov.

Podle informací řady médií byly první rakety přivezeny do kosmodromu Pleseck ještě v září. To znamená, že zkoušky mohou začít velmi brzy.


Není zde článek celý?