Prošívačky nebe. Nejvíce destruktivní domácí protiletadlové zbraně. Názor

Nehledě na agresívní expanzi raket s velkým dosahem, stará dobrá děla se zatím nechystají do zálohy – dosud zůstávají smrtelným nebezpečím pro nízko létající letadla a vrtulníky a také demoralizujícím faktorem pro živou sílu protivníka. RIA Novosti uvádí výběr nejprověřenějších a nejhroznějších protiletadlových děl.

Čtyři hlavně

Zřejmě nejznámější díky filmům a tisku je protiletadlové samohybné dělo ZSU-23-4 Šilka, vyrobené v 60. letech. Tato samohybná děla bojovala na Blízkém Východě, v Africe, ve Vietnamu, v Afghánistánu a dalších místech zeměkoule.

Spolehlivé dělo jako samopal Kalašnikov je vybaveno čtyřnásobnou 23-milimetrovou hlavní AZP-23 Amur, která při rychlosti 3400 výstřelů za minutu vypustí souvislý proud dělové salvy, která udělá řešeto ze všeho, co se jí dostane do cesty v okruhu 2,5 km.

Nehledě na to, že hlavním úkolem samohybného děla 23-4 je ochrana pozemních vojsk před nízko létajícími letadly, v mnoha konfliktech z něho efektivně stříleli na živou sílu, obrněné transportéry a automobily.

Například v Afghánistánu mudžáhedíni neměli letectvo, proto sovětská armáda většinou používala Šilku po zemi. Ze stroje vytahovali radiolektronický komplex ke střelbě na letadla a na uvolněné místo položili další munici 2000 nábojů, čímž zdvojnásobili základní počet.

Toto samohybné dělo bylo jedním z prvních domácí výroby, které dostalo radiolokační „zrak“ a přístroj pro výpočet balistiky nábojů. Nacházet a doprovázet nepřátelská letadla umožňuje palubní radiolokační stanice na vzdálenost až 18 km.

„Kapesní“ protiletadlová zbraň

Ničivé a nenáročné vlečné protiletadlové dělo ZU-23-2 je dalším vynikajícím vzorkem věčné domácí zbraně, která bylo vyvinuto v 60. letech a dosáhlo popularity v různých armádách světa. Dvě spojená děla 2A14 vydají 2000 výstřelů za minutu a umožní dostatečně efektivně zasahovat nízko letící letadla a vrtulníky na vzdálenost až 2,5 km.

Je mobilní a vhodné pro otáčení, šroubovité zvedáky mohou dosáhnout úrovně „nula“ a střílet třeba z úhlu 30 stupňů.

Díky nevelké váze může být „zuška“ tažena jakýmkoliv vojenským automobilem nebo převážena nákladním autem, přičemž zkušená jednotka ji dokáže sundat z kol a připravit k boji za 15 sekund. Díky jednoduchosti se dá opravit prakticky „na koleně“ — hlavně je možné vyměnit za 20 sekund.

Pět tisíc výstřelů za minutu

Poslední verze samohybného děla Tunguska-M1 je spojením děla a rakety v jednom (osm protiletadlových řízených raket) se společným radiolokačním komplexem. Dva samopaly 2A38M ráže 30 mm společně provedou 5000 výstřelů za minutu a dokáží doslova rozřezat letadlo na části.

Kromě toho díky stabilitě je dosaženo vysoké přesnosti míření zbraně a je možná střelba za jízdy. Rakety mohou spolehlivě zasáhnout letadla, vrtulníky, bezpilotní letadla a rakety s plochou dráhou letu na vzdálenost až 10 km.

Pokrýt Pancířem

Dalším stupněm vývoje Tungusky se stal protiletadlový raketo-dělový komplex krátkého doletu Pancíř S1, přijatý do výzbroje v roce 2008. Tento systém je poslední mezník obrany nejdůležitějších vojenských a občanských objektů. K jeho úkolům patří ničení vysoce přesných raket a letadel protivníka, kterým se podařilo proniknout zónami působení komplexů PVO dalekého dosahu.

Hlavní výzbrojí Pancíře S1 jsou dva spouštěče s dvanácti protiletadlovými řízenými raketami 57E6JE. Dokáží zničit vzdušné objekty na vzdálenost od 1,2 do 20 km ve výšce od 15 metrů do 15 kilometrů. Jejich zaměřování může být prováděno prakticky bez účasti člověka — komplex sám „zachytí“ cíl a operátor pouze zmáčkne tlačítko.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce


Není zde článek celý?