Retro: Budoucnost sociální demokracie v měnící se české společnosti II

Já budu v řadě těch bodů komplementární s tím, co říkal Jiří Pehe. Sociální demokracie minimálně od druhé světové války vycházela ze symbiózy mezi sociálním státem a středními vrstvami. Pravici se podařil husarský kousek, pravice postavila střední vrstvy proti sociálnímu státu. Tím přivedla sociální demokracii do dost nepříjemné situace.

Pravicová politika v zásadě sleduje dvě priority, vzhledem k středním vrstvám, chtějí z nich udělat posledního sponzora sociálního státu, aniž by samotné sociální vrstvy mohly nějak čerpat z toho, co sociální stát poskytuje. A ten druhý bod – vzhledem k těm horním naopak umožňují, aby krok za krokem ti nejbohatší, to znamená velké firmy, velké koncerny, a hlavní ty nejvyšší příjmové skupiny, přestávaly dodržovat svůj podíl na financování sociálního státu a přitom jim ale umožňuje z toho sociálního státu těžit, tím, že jim chce umožnit privatizovat jeho zatím ještě veřejné funkce.

Takže já se domnívám, že základním cílem pravicových reforem není ani tak oddlužit republiku, ale přenést to zadlužení od státu – kde se na tom podílely i firmy a nejbohatší příjmové kategorie, na těch proudech do pokladny – přenést to zadlužení na samotné domácnosti, především na domácnosti středních vrstev. Tedy přimět domácnosti k tomu, aby ony začaly platit ty segmenty veřejného sektoru, kde jsou sami klienty. Studenti, zaměstnanci, pacienti, budoucí důchodci. Dluhy státu nemají být anulovány, ony mají být přeneseny na hlavy domácností středních vrstev. Což je velice nebezpečné, protože střední vrstvy jsou oporou demokracie, ale to pouze v případě, že se jim daří jakž takž dobře.

Sociální demokracie by nějak měla opět – doufám, že se nebudete zlobit, že vám neřeknu řešení – sociální demokracie by měla opět navázat na spojenectví mezi středními vrstvami a sociálním státem, ale podle mého názoru jakékoliv řešení nutně předpokládá udělat dvě věci: Střední vrstvy nesmějí být posledním sponzorem sociálního státu. To znamená, že je nutné opět zavést progresivní daň, aby platili i ti ostatní v plné míře. A zadruhé je třeba výrazně omezit to, co vyprazdňuje pokladnu státu, tedy korupci.

A domnívám se, že dnes je nejvyšší část přejít v obou těchto bodech do protiofenzivy. Protože když to hodně zjednodušíme, tak v podstatě pravice postupuje ve dvou fázích. Nejprve se v devadesátých letech zprivatizovaly velké majetky často neprůhledným způsobem a lidi to ponechalo, upřímně řečeno, docela chladnými, protože koneckonců nikdo neměl pocit, že by se jednalo o jeho majetek. Ale v té druhé fázi už přešla pravice k něčemu jinému, privatizací už se tady bohatnout nedá, tedy ona bude stále okatěji nakukovat do peněženek zaměstnanců, bude se jim v nich hrabat a bude se pokoušet z nich vzít maximum.

V této situaci by se sociální demokracie měla jasně vyhranit jako strana ohrožených středních vrstev. Protože mezi ty ohrožené střední vrstvy patří i skupiny obyvatel, které běžně považujeme – sociologicky řečeno – spíše už za vrstvy nižší. Česká republika je v evropském kontextu zemí chudých středních vrstev. My jsme letos dělali výzkumy v Ostravě a zjistili jsme, že nejspecifičtější je to, že naše střední vrstvy sice existují, ale jsou vyloženě chudé. Tyto chudé střední vrstvy mají podle toho pravicového scénáře jednak sponzorovat zbytky sociálního státu a mají ze své kapsy jednak hradit ziskové příležitosti pro ty, kteří si zprivatizují služby veřejného sektoru.

V této situaci se domnívám to téma korupce získává velice ostrý význam. Totiž, pravice se to snaží všemožně zakrýt, ale boj proti korupci je v zásadě bojem za rehabilitaci veřejného sektoru. Co je korupce? Korupce je podnikání se svěřeným úřadem, z ekonomického hlediska je to nejefektivnější forma podnikání, protože korupční úředník si může maximalizovat své soukromé zisky a na veřejnost rozkládá náklady za fungování té své firmy. To znamená, že korupce je vlastně velice účinná, velice rychlá a v našich podmínkách navíc velice bezpečná forma privatizace. Je to způsob, jak přesunovat veřejné prostředky do soukromých rukou. Myslím si, že je třeba lidem ukazovat, že privatizace veřejného sektoru, o kterou pravice usiluje, je vlastně určitou formou organizované a legalizované korupce. Protože stát sám má dohlížet na to – tady se nejedná pouze o Bezděkovu penzijní reformu – stát sám má dohlížet na to, aby lidé měli povinnost skládat se soukromníkům na jejich zisky. Pokud nebude nastolena rovnováha mezi soukromým a veřejným, tak není možno nijak zásadně korupci čelit. A já se domnívám, že pravice přímo ze své povahy nemůže bojovat proti korupci mimo jiné proto, že neuznává potřebu nastolit rovnováhu mezi soukromým a veřejným.

Všichni víme, že totalita znamená narušení této rovnováhy. Z 20. století jsou známy ty formy totality, kdy se veřejné pokusilo spolknout celou soukromou oblast. To nám dnes rozhodně nehrozí, hrozí nám opačný extrém, že soukromé se bude snažit spolknout celou oblast veřejnost. Korupce je významným krokem právě na této cestě. Kdybych se na závěr vrátil ke středním vrstvám, ony jsou dnes objektem velice silné manipulace. Jsou přesvědčovány, že za všechny dnešní problémy mohou jednou etnické minority, jednou nezaměstnaní, jednou zaměstnanci veřejného sektoru. Pravice už za tři měsíce stihla do role škůdců postavit právě tak bezdomovce jako policisty, právě tak nezaměstnané Romy jako úředníky Úřadu práce, právě tak lékaře jako školníky. Pravice se snaží těžit z toho, že poštve každého proti každému a že ten finanční deficit doplní ještě v deficit důvěry ve společnosti. V takové situaci potom dovede celou společnost ovládat nepatrné procento lidí, jestliže se dobře znají a jestli jsou jejich zájmy úzce provázány.

Myslím si, že sociální demokracie by v tomto rozeštvávání neměla pravici napodobovat, protože ji – marná sláva – nikdy nedožene, pravice jde na to profesionálně. Sociální demokracie by se měla snažit hledat, co je společné všem částem těch krajně roztříštěných středních vrstev a domnívám se, že všechny tyto segmenty jsou ohroženy právě tím, že patří k posledním, kdo ještě plní státní kasu, a také tím, že až korupce, která tu kasu vyprázdní, otevře cestu korupci legalizované, po útlumu veřejného sektoru, tak na to opět doplatí především chudé střední vrstvy. Abych to zakončil nějak optimisticky, já jsem bytostný optimista, myslím si, že pokud bude sociální demokracie trpělivě tyto souvislosti lidem vysvětlovat, tak to nakonec pochopí i vysokoškolsky vzdělaní voliči.

Já budu v řadě těch bodů komplementární s tím, co říkal Jiří Pehe. Sociální demokracie minimálně od druhé světové války vycházela ze symbiózy mezi sociálním státem a středními vrstvami. Pravici se podařil husarský kousek, pravice postavila střední vrstvy proti sociálnímu státu. Tím přivedla sociální demokracii do dost nepříjemné situace.

Pravicová politika v zásadě sleduje dvě priority, vzhledem k středním vrstvám, chtějí z nich udělat posledního sponzora sociálního státu, aniž by samotné sociální vrstvy mohly nějak čerpat z toho, co sociální stát poskytuje. A ten druhý bod – vzhledem k těm horním naopak umožňují, aby krok za krokem ti nejbohatší, to znamená velké firmy, velké koncerny, a hlavní ty nejvyšší příjmové skupiny, přestávaly dodržovat svůj podíl na financování sociálního státu a přitom jim ale umožňuje z toho sociálního státu těžit, tím, že jim chce umožnit privatizovat jeho zatím ještě veřejné funkce.

Takže já se domnívám, že základním cílem pravicových reforem není ani tak oddlužit republiku, ale přenést to zadlužení od státu – kde se na tom podílely i firmy a nejbohatší příjmové kategorie, na těch proudech do pokladny – přenést to zadlužení na samotné domácnosti, především na domácnosti středních vrstev. Tedy přimět domácnosti k tomu, aby ony začaly platit ty segmenty veřejného sektoru, kde jsou sami klienty. Studenti, zaměstnanci, pacienti, budoucí důchodci. Dluhy státu nemají být anulovány, ony mají být přeneseny na hlavy domácností středních vrstev. Což je velice nebezpečné, protože střední vrstvy jsou oporou demokracie, ale to pouze v případě, že se jim daří jakž takž dobře.

Sociální demokracie by nějak měla opět – doufám, že se nebudete zlobit, že vám neřeknu řešení – sociální demokracie by měla opět navázat na spojenectví mezi středními vrstvami a sociálním státem, ale podle mého názoru jakékoliv řešení nutně předpokládá udělat dvě věci: Střední vrstvy nesmějí být posledním sponzorem sociálního státu. To znamená, že je nutné opět zavést progresivní daň, aby platili i ti ostatní v plné míře. A zadruhé je třeba výrazně omezit to, co vyprazdňuje pokladnu státu, tedy korupci.

A domnívám se, že dnes je nejvyšší část přejít v obou těchto bodech do protiofenzivy. Protože když to hodně zjednodušíme, tak v podstatě pravice postupuje ve dvou fázích. Nejprve se v devadesátých letech zprivatizovaly velké majetky často neprůhledným způsobem a lidi to ponechalo, upřímně řečeno, docela chladnými, protože koneckonců nikdo neměl pocit, že by se jednalo o jeho majetek. Ale v té druhé fázi už přešla pravice k něčemu jinému, privatizací už se tady bohatnout nedá, tedy ona bude stále okatěji nakukovat do peněženek zaměstnanců, bude se jim v nich hrabat a bude se pokoušet z nich vzít maximum.

V této situaci by se sociální demokracie měla jasně vyhranit jako strana ohrožených středních vrstev. Protože mezi ty ohrožené střední vrstvy patří i skupiny obyvatel, které běžně považujeme – sociologicky řečeno – spíše už za vrstvy nižší. Česká republika je v evropském kontextu zemí chudých středních vrstev. My jsme letos dělali výzkumy v Ostravě a zjistili jsme, že nejspecifičtější je to, že naše střední vrstvy sice existují, ale jsou vyloženě chudé. Tyto chudé střední vrstvy mají podle toho pravicového scénáře jednak sponzorovat zbytky sociálního státu a mají ze své kapsy jednak hradit ziskové příležitosti pro ty, kteří si zprivatizují služby veřejného sektoru.

V této situaci se domnívám to téma korupce získává velice ostrý význam. Totiž, pravice se to snaží všemožně zakrýt, ale boj proti korupci je v zásadě bojem za rehabilitaci veřejného sektoru. Co je korupce? Korupce je podnikání se svěřeným úřadem, z ekonomického hlediska je to nejefektivnější forma podnikání, protože korupční úředník si může maximalizovat své soukromé zisky a na veřejnost rozkládá náklady za fungování té své firmy. To znamená, že korupce je vlastně velice účinná, velice rychlá a v našich podmínkách navíc velice bezpečná forma privatizace. Je to způsob, jak přesunovat veřejné prostředky do soukromých rukou. Myslím si, že je třeba lidem ukazovat, že privatizace veřejného sektoru, o kterou pravice usiluje, je vlastně určitou formou organizované a legalizované korupce. Protože stát sám má dohlížet na to – tady se nejedná pouze o Bezděkovu penzijní reformu – stát sám má dohlížet na to, aby lidé měli povinnost skládat se soukromníkům na jejich zisky. Pokud nebude nastolena rovnováha mezi soukromým a veřejným, tak není možno nijak zásadně korupci čelit. A já se domnívám, že pravice přímo ze své povahy nemůže bojovat proti korupci mimo jiné proto, že neuznává potřebu nastolit rovnováhu mezi soukromým a veřejným.

Všichni víme, že totalita znamená narušení této rovnováhy. Z 20. století jsou známy ty formy totality, kdy se veřejné pokusilo spolknout celou soukromou oblast. To nám dnes rozhodně nehrozí, hrozí nám opačný extrém, že soukromé se bude snažit spolknout celou oblast veřejnost. Korupce je významným krokem právě na této cestě. Kdybych se na závěr vrátil ke středním vrstvám, ony jsou dnes objektem velice silné manipulace. Jsou přesvědčovány, že za všechny dnešní problémy mohou jednou etnické minority, jednou nezaměstnaní, jednou zaměstnanci veřejného sektoru. Pravice už za tři měsíce stihla do role škůdců postavit právě tak bezdomovce jako policisty, právě tak nezaměstnané Romy jako úředníky Úřadu práce, právě tak lékaře jako školníky. Pravice se snaží těžit z toho, že poštve každého proti každému a že ten finanční deficit doplní ještě v deficit důvěry ve společnosti. V takové situaci potom dovede celou společnost ovládat nepatrné procento lidí, jestliže se dobře znají a jestli jsou jejich zájmy úzce provázány.

Myslím si, že sociální demokracie by v tomto rozeštvávání neměla pravici napodobovat, protože ji – marná sláva – nikdy nedožene, pravice jde na to profesionálně. Sociální demokracie by se měla snažit hledat, co je společné všem částem těch krajně roztříštěných středních vrstev a domnívám se, že všechny tyto segmenty jsou ohroženy právě tím, že patří k posledním, kdo ještě plní státní kasu, a také tím, že až korupce, která tu kasu vyprázdní, otevře cestu korupci legalizované, po útlumu veřejného sektoru, tak na to opět doplatí především chudé střední vrstvy. Abych to zakončil nějak optimisticky, já jsem bytostný optimista, myslím si, že pokud bude sociální demokracie trpělivě tyto souvislosti lidem vysvětlovat, tak to nakonec pochopí i vysokoškolsky vzdělaní voliči.

Není zde článek celý?