Soros si hraje na Gándhího. Proč Rusko nepotřebuje „Evropu stovky Katalánsk“. Názor

Katalánský prezident nejvíce zklamal radikální přívržence katalánské nezávislosti, když podepsal úmluvu o nezávislosti, která nabude platnosti až po jednání s Evropskou unií a Španělskem.

Z hlediska emocionálních Katalánců prezident Puigdemont „spláchl“ nezávislost pod nátlakem španělských ozbrojených sil, ačkoliv existují hlasy, které tvrdí, že Puigdemont ve skutečnosti přijal moudré rozhodnutí, které umožní postupně „zmáčknout“ Madrid a přinutit ho, aby uznal katalánskou samostatnost. Ve skutečnosti Puigdemont nejspíše žádné rozhodnutí nepřijímal, ale prostě jednal podle předem promyšleného plánu, v němž jsou jasně vidět prvky místní oranžové revoluce. V Katalánsku vidíme jednu z etap transformace Evropské unie do takzvané Evropské unie regionů, v níž budou národní státy s definitivní platností rozdrobeny na části a centrum síly bude pouze jedno a nacházet se bude přímo v Bruselu.

Právě pod křídlo Bruselu chtějí katalánští separatisté, kteří z nějakých důvodů trvají především na své „evropské“ a ne národní nebo katalánské identitě. Jestliže z katalánských demonstrací setřeme povlak revoluční romantiky, uvidíme pod ním mechanismus typické, velmi sorosovské „barevné revoluce“, tím spíše, že samotného Sorose už chytali za ruku v procesu financování katalonských nacionalistů.

Jak uvedly v roce 2016 jedny z nejstarších španělských novin La Vanguardia, Soros financoval Radu veřejné diplomacie Katalánska (Consell per la Diplomàcia Pública de Catalunya) — organizaci, která ve skutečnosti plní funkci katalánského „ministerstva zahraničních věcí“ a je nástrojem lobování katalánských zájmů na úrovni EU, a také podporoval materiálně CIDOB-HKO, které hraje roli „mozkového centra“, pracujícího na katalánské politiky-separatisty.

Sorosovy vklady nejsou značné, ale je třeba brát v úvahu, že je to pouze to, co se španělským médiím podařilo zjistit a dokázat. A ještě je důležité samo symbolické heslo — v konfliktu Barcelony a Madridu jsou sympatie amerického oligarchy jasně na straně „proevropských separatistů“.

Podívejte se ještě na několik znaků. Po teroristických útocích v Barceloně, které měly vést k požadavkům, týkajícím se omezení nekontrolovatelné migrace do Evropské unie, ministr zahraničních věcí Katalánska Raul Romeva řekl, že „problém není v migraci“, ale v tom, že „někteří lidé to vidí jako problém“ a vyzval k boji proti xenofobii, čímž vyvolal bouři nadšení v amerických a britských médiích.

„Odpověď Katalánska na terorismus ukazuje, že je připraveno k nezávislosti,“ napsaly tehdy britské Gardian.

Co bude dál? Dál bude realizace v praxi typické strategie „ve stylu Gándhí“, která předpokládá pečlivou konstrukci obrazu oběti a přitom vytváří podmínky, při nichž každé násilí nebo potrestání politických aktivistů znamená pro vládu vážnou ztrátu image. Kdyby prezident Puigdemont vyhlásil okamžitou nezávislost „tady a teď“, okamžitě by ho zatkli a v očích veřejnosti a mezinárodního společenství by to vypadalo jako zcela adekvátní reakce. A teď to vypadá, že nezávislost jakoby je, což je zjevnou urážkou na adresu Madridu, ale zároveň jakoby není, a jakékoliv násilí nebo trestní operace ze strany španělské vlády bude vypadat jako akt bezdůvodné krutosti. Tak krok za krokem katalánští separatisté budou „tlačit“ na Madrid až k dosažení vytyčeného cíle — zásahu Evropské komise jako mediátora a dále až ke skutečnému rozpadu Španělska a ke spuštění řetězové reakce v dalších evropských zemích — pouze několik kroků, které nebude tak těžké udělat. V tomto kontextu začíná být naprosto jasná logika, kterou se řídí Kreml, když oficiálně hovoří o tom, že situace v Katalánsku je „vnitřní záležitostí Španělska“. Španělska, a ne Evropské unie!

A nejde tady o nějaké zvláštní sympatie vůči Madridu, ty nejsou a být nemohou, ale o to, že pro Rusko bude značně nevýhodný scénář, podle něhož dojde k „centralizaci přes regionalizaci“ Evropské unie a podle všech otázek, od konvenčního Severního proudu 2 až po stavbu další atomové elektrárny, bude nutné se domlouvat s Bruselem a rusofobními byrokraty Evropské komise a ne s vládami relativně nezávislých evropských států, majícími možnost v případě nutnosti postupovat proti postoji evropských komisařů. A „nezávislé regiony“ typu Katalánska vůbec nebudou schopni vést nějakou zahraniční politiku.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce


Není zde článek celý?