Tereza Spencerová by prý byla šťastná jako blecha, kdyby byla Schwarzenberg

Tereza Spencerová se v Parlamentních listech (27. 9.) vyslovila k tomu, že se Karlu Schwarzenbergovi nezdá současné směřování postkomunistických států. Jí se toto směřování zřejmě zdá.

Bylo to tak: PL se dotázaly:

Karel Schwarzenberg vystoupil ve světovém médiu, aby dal najevo zklamání z toho, jak vypadá postkomunistická část Evropy, tedy i Česko. „Toto není, jak jsme si to představovali,“ sdělil Bloombergu k situaci států východní Evropy a kontextu výsledků německých parlamentních voleb Karel Schwarzenberg. „Domnívali jsme se, že si lidé vezmou z komunistické éry lepší lekci,“ uvedl. „Mnoho z naší temné minulosti v nás ale zůstalo,“ upřesnil své dojmy… Co dodat? Je, či není to to, co „jsme si představovali“?

Spencerová na to reagovala sdělením, že nechápe, za koho vlastně Schwarzenberg mluví“

„Četla jsem to na Bloombergu a přemýšlela především o tom, za koho že to pan Schwarzenberg vlastně mluví. Kdo jsou to ti „my“, kteří si něco představovali a o něčem se cosi domnívali… V rozhovoru se ho na to nezeptali, i když by asi měli. A když nevím, čím jménem vystupuje, tak to beru jen jako názor dnes už bývalého politika, který něco chtěl a nedostal. Takových lidí je mezi námi spousta – každý kluk možná chtěl být kosmonautem a holčička modelkou. A kolika z nich se to asi tak splnilo? Život je prostě jedno velké zklamání. Pan Schwarzenberg ale – coby šlechtic v republice, která šlechtu neuznává – i tak došel k miliardám. Zas až tolik by tedy zklamaný být neměl. Já na jeho místě jsem šťastná jak blecha.“

Nechme stranou, zda chtěla být T. S. kosmonautem a modelkou, byť by to bylo zajímavé. Když už je T. S. analytička, jak ji titulují, možná by si domyslela, že to „my“ se zřejmě vztahuje k lidem té politické orientace, mezi kterými se Schwarzenberg od počátku pohyboval, takže nejspíš jde o prozápadně orientované demokraty. Nikoli o autory píšící do proruských webů a jejich ne moc bystré čtenáře. Ne moc bystří čtenáři si ale rádi čtou různé spílání „havloidům“ a církvi a šlechtě, takže zase tvoří jiné „my“. Poznámka o tom, že je Schwarzenberg „šlechtic v republice, která šlechtu neuznává“ je zcela mimo, protože dotyčný tu svůj titul neužívá, ale navozuje to dojem, že se aristokracie zase někam sápe.

Abychom to ale zkrátili, Karel Schwarzenberg představuje celkem jasně demokratický hlas, což se o manipulátorce Spencerové říci nedá. Její pilně šířené výmysly, jak protektor Heydrich choval na kolenou malého Vašíka Havla, nestojí za komentář, stejně tak její náklonnost k východním autoritářům.

Nestála by za řeč, kdyby nepatřila do společnosti zvláštního ražení. Stačí se mkrnout. Tak třeba v roce 2014 přispěla do sborníku Rusko včera, dnes a zítra – sborník příspěvků k problematice. Nejde o nějaký sborník, ale jako pars pro toto to celkem vystihuje tu její sociální bublinu. Stejně tak bychom mohli vyjmenovat autory přispívající do různých prokremelských dezinformačních kanálů.

Přispěvatelé jsou celkem příznační.

Mojmír Grygar (1928), literární teoretik a historik. Patřil mezi ty ostré hochy a dívky, co v 50. letech šikanovali a vyhazovali ze škol nepokrokové elementy. Po únoru 1948 byl na FF UK předsedou celofakultní organizace KSČ. V Tvorbě útočil proti kosmopolitismu, surrealismu jakožto „úpadkovému buržoaznímu umění“. Podílel se na štvavé kampani proti Karlu Teigemu. V roce 1951 publikoval v Tvrobě článek Teigovština – trockistická agentura v naší kultuře. Po roce 1968 emigroval. Také on rozebral reakční osobnost Karla Schwarzenberga, když na Britských listech (4. 1. 2013) napsal: „Jeho schopnost spojit neústupné lpění na staleté trvalosti šlechtického majetku s tekutostí národnostních i politických pojmů je mu bezpochyby dána dědičnými instinkty.“ Bojoval také po boku Lenky Procházkové proti církevním restitucím.

Oskar Krejčí (1948), podle Ministerstva vnitra ČR spolupracovník StB pod krycími jmény Oskar a Kaláb. Od roku 1975 jako důvěrník, agent a jako rezident. Rezident byla nejvyšší kasta, protože organizoval práci dalších agentů.

Lenku Procházkovou netřeba podrobně představovat. Z disidentky se stala nakonec řečnicí na komunistických akcích.

Michal Reiman (1930) se narodil v Moskvě a studoval v Moskvě. Pak působil na Vysoké škole politické v Praze a protože upadl v nemilost kvůli postojům za Pražského jara, emigroval.

Marek Řezanka (1980), který vystudoval demografii a je básník a textař. S publikováním v Britských listech se rozloučil textem, kde mimo jiné píše, v čem nesouhlasí s jejich směřováním: „Bagatelizaci a relativizaci fašistů v kyjevské vládě považuji za zhoubnou. Pokud hodnotím důsledky jakékoli politiky, je třeba rozebírat její příčiny. Požadujme vyšetření střílení na Majdanu, požadujme vyšetření sestřelení civilního letadla. Jinak bychom nebyli konzistentní sami se sebou. Je pochopitelné, že Západ, který nevolenou – pučem dosazenou vládu – legitimizoval a podporuje ji jako svého spojence, bagatelizuje a relativizuje její fašistickou povahu. Já osobně toto pokrytectví tolerovat nehodlám. Ve „hře“ je totiž příliš. Nechtějme vyvolávat válku s Ruskem. Nechtějme svévolné přibližování paktu NATO k ruským hranicím – pod nejrůznějšími záminkami, které zní na první pohled nanejvýš ušlechtile.“

Ilona Švihlíková, (1977), ekonomka, byla v roce 2013 lídrem kandidátky Strany práv občanů – Zemanovci v předčasných parlamentních volbách 2013 v kraji Vysočina, ale zvolena nebyla. Do Deníku Referendum napsala 19. 11. 2012: „Žijeme v zemi, kde na výročí Bílé Hory byl schválen odporný balík, zahrnující i ‚dar‘ církvím, především katolické.“

Radim Valenčík (1953) v letech 1972-1977 vystudoval matematiku na Oděské státní univerzitě a pak působil v ČSSR. Člen KSČ a Lidových milicí. V letech 1991-1992 byl poradcem předsedy KSČM Jiřího Svobody. Ve volbách roku 1992 byl za KSČM, respektive za koalici Levý blok, zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V letech 1993-1995 pracoval jako redaktor deníku Špígl. (Kdo si pamatuje Špígl, pocítí nevolnost.) V roce 1997 vstoupil do ČSSD.

Petr Žantovský (1962) proslul v 80. letech, když nastoupil do hudebního časopisu Melodie, když se místa uvolnila po předchozí čistce. Hudební publicista Jiří Černý o něm před deseti lety v Hospodářských novinách napsal: „Těžko totiž najít v Česku publicistu tak úhořovitého, funkcíchtivého a demagogického, navíc notoricky spjatého s jedinou politickou stranou (ODS).“ Dnes se ovšem ohebný Žantovský vyskytuje všude možně a stále někam kandiduje.

Proč tady jmenovat tuto skupinku lidí, kteří se vyskytli v nějakém sborníku? Protože jsou to pořád ti samí, jací se třeba pohybují kolem obskurní novinářské Krameriovy ceny, které je Tereza Spencerová laureátkou a kteří se podílejí na dezinformacích a jsou aktivisté hybridní propagandistické války. My z mainstreamu bohužel ani nemůžeme přispět nějakým hoaxem, kolik let bylo Tereze Spencerové, když ji na kolenou houpal Leonid Brežněv, protože půlka jejího života je zahalena stejným tajemstvím, jako život Majky z Gurunu. (Pamětníci si vzpomenou.) Spadla z oblakov, prostě.

Není zde článek celý?