Tomáš Klus: Je čas vyjít do ulic. S hlavou otevřenou

To všeobecné rozčarování společnosti z voleb, ať už tím, že je někdo příjemně, jiný nepříjemně překvapen, že někdo cítí zadostiučinění, někdo beznaděj, že si v různém smyslu mažem přátelé podle toho, kdo byl pro Losnu a kdo pro Mažňáka, to, že se Stínadla bouří – má za vinu téměř nulová ochota jejich obyvatel naslouchat si, mluvit spolu a vytvářet tak společnost k obrazu svému.

Já sám ze své e-mailové schránky vyčítám buďto obraz hrdiny, který se má držet, nebo rozvračeče, kterej se montuje do něčeho o čem ví kulový a držet má hubu.

Pravda je někde uprostřed, tedy, že se držím a montuji. Ono totiž tohle montování je to, co obecně potřebuje každá společnost, aby držela pohromadě. Naše názory jsou stavebním kamenem demokracie a každý, kdo je má, má právo je použít. Dá se namítnout, že země, kde je montování se veřejnosti do věcí veřejných korigováno, držej taky pohromadě, ale pak se nabízí otázka za jakou cenu.. My ale máme to štěstí, že můžeme svobodně projevit svůj názor bez ohledu na profesi, postavení, pohlaví, vyznání i barvu. Mnohé instituce dokonce oněm hlasům jdou naproti a jak vidno i politici slyší a dělaj vstřícný kroky. Fakt, že se ona vstřícnost přetavila v politický populismus, už je jistým znakem doby, která je v jistém ohledu extrémní, což je přirozené, neboť lidstvo v cyklech prochází ode zdi ke zdi a bojovat proti tomu nelze, neb se tímto způsobem učíme poznávat prostor, pole působnosti..

Co chci říct, je, že tím kdo v nás vzbuzuje pocit nesvobody, agrese a neochoty spolupracovat, jsme my sami. Nejrůznější výpady bez smysluplné argumentace jedny povyšují nad druhé, kteří zastrašeni, uchylují se k nejrůznějším konspiračním teoriím, které v tichém protestu podporují ze svých pokojíčků v matečném prostředí internetu. Vzniká tak pocit odcizení a nemožnosti se jakkoli ubránit zlému světu. Mlčením, či naopak překřikováním vzniká strach a ten, jak známo, je skvělým nástrojem manipulace. Je to začarovaný kruh z jehož temnoty vede jediná cesta – slovo, co dá slovo.

Myslím, že je čas vyjít do ulic, ale ne do průvodu skandovat hesla s těmi, s nimiž jsme na stejné vlně, neboť nás, přes sebešlechetnější motivaci, pojí vždy především nenávist k druhé straně. Taková vlna je dřív nebo později tlaková a někoho chtě nechtě pošle k zemi, čímž zaseje semínko pro odvetu a to se pak zase děje furt dokola, dokola, dokola..

Je čas vyjít do ulic s hlavou otevřenou, páč otevřený dialog, respektive ochota člověka mluvit s člověkem bez ohledu na to, že je nutné prosadit si vlastní pravdu, to je dle mého cesta k posunu společnosti k sebeuvědomění, k národnímu sebevědomí bez tendence tíhnout k přehnanému patriotismu od nějž je už jen krůček k nacionalismu, k extrému, který jak dějiny učí nefunguje, jen ve výsledku hodně bolí.

Pravdu má totiž každej. Naše pravda je subjektivní vidění světa a na to má každej právo. Jak ten kdo věří, že Losna vyndá ježka z klece, stejně jako ten, kdo si totéž myslí o Mažňákovi. Podstatnější motivace se skrývá za mocenským boji o objektivní pravdu. Je to naše touha po štěstí, prosperitě a bezpečí, na tom se, myslím, shodneme všichni. To je ta vyšší pravda, pravda vlastní nám všem.

Vytáhneme-li proto tyto hodnoty před barvu svých triček, může se naše společnost stát skutečnou tvůrčí silou a stát, kultura, cokoli..našim společným dílem. Nutno se však podílet, rovnoměrně, jedinečně a s ohledem na vlastní pravdu, čili bez tendencí k uniformitě, která je jen dobře maskovaný vězením ducha.

Naše rozdílnost, fyzická, názorová..je naším největším darem a je na čase z ní začít těžit. Rozdíly nemají rozdělovat, naopak rozšiřovat možnosti lidské mysli a umění jejím prostřednictvím utvářet svět okolo sebe. Prostředkem onoho jest diskuze, konstruktivní postoj k ní a otevřenost jako protipól xenofobie. Vše prochází neustálou změnou a jenom díky tomu jsme tady, proto je dobré nedogmatizovat a učit se jeden od druhého sdílením úhlů pohledu.

Umět dát za pravdu ( a ne do držky ), nebo alespoň uznat jejích sedm miliard variací může být malým krokem pro člověka, ale obrovským skokem pro lidstvo.

Tou bílou vlajkou budiž tři T; trpělivost, tolerance a takt; Kéž nemíříme na sebe, ale k sobě.

Vyšlo na facebookovém profilu Tomáše Kluse.

Není zde článek celý?