Touhu po katalánské nezávislosti nelze zlikvidovat silou

Jenže Madrid – za pomoci Bruselu – se zdá být rozhodnut rozdmychat separatistické emoce namísto toho, aby usiloval o diplomatické řešení krize. Referendum o nezávislosti uspořádané 1. října bylo technicky vzato ilegální, jak rozhodl španělský ústavní soud, ale brutální reakce policie proti hlasujícím Kataláncům vyvolala vážnou otázku: „Jak jsou takovéto scény možné na ulicích moderní liberální demokracie?“

Rajoyova strategie je děsivým způsobem hrubá. Neustále vyjadřuje pohrdání vůči hnutí za nezávislost, které považuje za „spiknutí s cílem zlikvidovat naši ústavu“, za „zločinecké“ spiknutí a za „jasné porušení zákonů, demokracie, práva všech“. Španělský král Felipe VI arogantně poučuje Katalánce, že se snaží „rozbít jednotu Španělska“. Se stejnou necitlivostí prohlásil Jean-Claude Juncker v sobotu: „V Evropě není místo pro další praskliny – už jsme jich měli dost.“ Brusel dělá stále častější chyby.

V důsledku historie Španělska má integrita státu zvlášť velký význam. Hrozba rozkladu a chaosu je zvlášť silná.

Ale v hektickém věku, jako je náš, musí dostat historie hlas, nikoliv právo veta. Ukázalo se, že Rajoy na situaci nestačí. Neustále tvrdit, že byly porušeny předpisy a budou násilím vynuceny, je trapný přístup vůči složitému kulturnímu dilematu.

Jestliže má začátek 21. století nějaké jednotící téma, je to, že pořádek, založený na pravidlech, který se zdál triumfovat v roce 1989, čelí celé řadě zásadních výzev. Hlavní mezi nimi je růst secesionismu, kmenového chování a populistického odporu vůči vzdáleným elitám.  V této éře dezintegrace, nomádismu a technologické revoluce se  navrátila atraktivita místa a prostoru. V některých případech, jako v Charlottesville, to přijímá formu odporného nativismu založeného na krvi a půdě. Avšak ten instinkt není vždy jen odporný. Není nic špatného na tom, že Katalánci chtějí být vlastním národem, jakkoliv je to nepohodlné a nepraktické.

Ti z nás, kteří stále podporují internacionalismus založený na systému hodnot, musejí přiznat, že ne všichni přijímají rychlost vývoje modernosti. To dokázalo britské referendum o brexitu i zvolení Donalda Trumpa. Představa, že politika je prostě jen odvětvím ekonomiky, už není udržitelná (nikdy nebyla). Otázka totožnosti má nyní nově silný význam a budeme ji ignorovat jen na vlastní nebezpečí.

Přijímá patologickou formu ošklivých „indentitářských“ hnutí evropské ultrapravice. Ale také proniká do mainstreamové politiky – ať jde o katalánský separatismus či rozhodnutí britské Dolní sněmovny podrobně zkoumat zákon o brexitu.

Mám velké podezření vůči populismu, který nabízí lehká řešení pro složité otázky – nezávislost, stejně jako nepřátelství vůči imigraci, zjevně nemůže být stoprocentním řešením všech problémů, jak jejich stoupenci tvrdí. Stále ještě věřím v liberální pořádek, funkční národní státy a nadnárodní dohody, které umožňují globální spolupráci mezi nimi. Avšak je pošetilé předstírat v roce 2016, že tento pořádek je v dobrém stavu.

Jsme na začátku složité debaty o jeho budoucnosti, o tom, jak by měl být tento pořádek pozměněn, aby řešil nespravedlnosti globalizace, a jak by mohl rozptýlit obavy nejrůznějších komunit, které se obávají, že je smete hurikán změn. Pokud existuje nějaké poučení z katalánské krize, je jím, že represivní konstitucionalismus Madridu žádným řešením vůbec není. Opakovat pořád totéž, jen hlasitěji, to nezachová integritu Španělska ani ničeho jiného.

Jak sledujeme vývoj historie, největší chybou je si myslet, že existuje pevný scénář.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

Není zde článek celý?