Volba „nespokojených“ poskytuje Moskvě a Praze naději. Názor

Celý den 21. října strávila ředitelka Institutu slovanských strategických studií, politoložka Radmila Zemanová-Kopecká ve volebních štábech SPD a KSČM.

Ve volebním štábu KSČM panovalo zcela přirozeně zklamání, protože poté, co úspěšně iniciovali spolu s poslanci SPD mimořádnou schůzi sněmovny, která zabránila, aby ložiska lithia nebyla minulou vládou předána k těžbě zahraničním firmám, leccos nasvědčovalo o zvýšené podpoře veřejnosti této straně, řekla pro Sputnik pani Zemanová-Kopecká.

Proto bylo nejen pro poslance KSČM, ale i pro část veřejnosti překvapením, že Komunistická strana Čech a Moravy přišla o 18 mandátů z původních 33. Ve štábu Strany přímé demokracie (SPD) Tomia Okamury by se nálada dala nazvat «umírněný optimismus». Rozhodně k němu měla SPD důvod. Jako nováček v této podobě získala 22 mandáty a skončila na 4. místě, přičemž rozdíl mezi SPD a třetími Piráty je 0,15%. Člen prezidia SPD poslanec Jaroslav Holík k tomu poznamenal, že je s výsledkem spokojen. «Uděláme vše pro to, abychom dodrželi program, s nímž jsme do voleb šli. Naší prioritou samozřejmě zůstává zákon o referendu, protože jsme přesvědčeni, že občané mají právo se vyjadřovat k důležitým věcem, které se jich bezprostředně dotýkají. To je ta přímá demokracie, kterou prosazujeme od počátku».

Sputnik: V programu SPD Tomia Okamury je přímo zaznamenán záměr — usilovat o přijetí zákona o celorepublikovém referendu, na kterém by jeho strana nastolila otázku členství ČR v Evropské unii. Mnozí pozorovatelé psali, že během kampaně se v podstatě rozhodovalo o tom, zda má být Česká republika v EU a NATO. Byla to podle vás skutečně hlavní intrika lidového plebiscitu?

Zemanová-Kopecká: Není-li to hlavní téma, pak rozhodně jedno z hlavních. Zákon o celorepublikovém referendu chce ostatně jak SPD, tak i komunisté. A ten zákon se setrváním či odchodem České republiky z NATO a EU bezprostředně souvisí. Hodně občanů je už unaveno z bruselského imperativního jednání, které, řekněme upřímně, zdaleka není vždy v zájmu České republiky. V ČR už lidé dlouhodobě poukazují na skutečnost, že s nimi Brusel jedná jako s druhořadými občany. Vládní strany to však neustále ignorovaly. Strana přímé demokracie je proto rozhodnuta usilovat o přijetí zákona o referendu, v němž by se mohli občané vyjádřit i k členství České republiky v NATO nebo v Evropské unii.

Tomio Okamura už dlouhodobě upozorňuje na to, že Česká republika de facto není suverénním státem, protože je podřízena diktátu Evropské unie. Toto jeho přesvědčení potvrzuje dokonce Ústava ČR, v níž je zakotveno, že mezinárodní smlouvy jsou nadřazeny národním zákonům. A tato formulace v ústavě je typická pro řadu «nových» členských zemí EU. „Evropská unie rozhoduje například o držení zbraní, o výrobě potravin nebo energie. Už se v EU rozhodlo o prosazování volebního práva cizinců nebo o přijetí eura“, varuje SPD ve svém programu. To samozřejmě oslovuje občany dlouhodobě poukazující na nekorektní jednání EU, například na kvalitu potravin, která je rozdílná v západní Evropě a v zemích střední a východní Evropy, kam se dodávají potraviny sice za stejnou nebo i vyšší cenu, ale v podstatně nižší kvalitě. A samozřejmě, jsou velkým důvodem k nespokojenosti občanů nelegální migranti, kteří přijíždějí «na pozvání Evropské unie», i když občanů zemí střední a východní Evropy se nikdo na souhlas či jen názor neptal. Referendum, které by bylo závazné pro vládu i parlament, je tak možnost pro občany, aby rozhodli o důležitých věcech při správě svého vlastního státu. To je také důvod, proč SPD hned při svém vstupu do parlamentních voleb získala přes 10 % hlasů.

Jaké nálady v české společnosti se odrazily ve výsledcích těchto voleb?

Nelze říct, že by tyto volby byly přímým odrazem nálad v české společnosti. Důvody jsou dva. Tím prvním je nízká volební účast, i když byla o něco málo vyšší než při volbách minulých. První den voleb to vypadalo, že bude účast vyšší než jindy, ovšem druhý den byl zaznamenán citelný pokles. Volební účast se proto stala třetí nejnižší od roku 1989 — přes 60% občanů s právem volit. Tím druhým důvodem je mimořádně vysoký počet politických stran a hnutí. K volbám do Poslanecké sněmovny se přihlásilo jedenatřicet stran, což je nejvíce v historii samostatné České republiky. Hodně stran mělo velmi podobné body zejména s programem SPD Tomia Okamury. Přes veškerá varování se tyto politické subjekty odmítaly spojit. Příčinou byla zejména přehnaná sebejistota a vidina peněz ze státní pokladny. Kdyby se tyto strany dokázaly spojit, pětiprocentní hranici, potřebnou pro vstup do sněmovny by nejspíš překonaly. A to jsou ty hlasy, které «protestnímu» spektru výrazně chyběly. Většina těchto malých stran byla volena právě lidmi, nespokojenými se stávající situací — ať už jde o diktát Bruselu, obavy z nekontrolovaných vln agresivních migrantů a islamizace společnosti nebo potřeba uchránit tradiční kulturní i duchovní hodnoty, které se po staletí vyvíjely na tomto území. Hlasy voličů se ale roztříštily do tak velkého počtu stran, že nakonec z toho neměl prospěch nikdo, a především Česká republika.

Jak vidíte budoucí koalici v parlamentu, a novou vládu? Teď bych chtěla znovu zopakovat otázku, kterou jsem vám položila před volbami, protože už známe jejich výsledky: Jak ovlivní výsledky voleb zahraniční politiku České republiky, její vztahy s Moskvou, postoj k protiruským sankcím?

Jaké vzniknou koalice? Většinou se v takových případech říká, že to ví snad jen Bůh. Obávám se však, že i ten je tentokrát mimo hru. Poněkud jasnější může být situace s osobou premiéra, kterým prezident velmi pravděpodobně jmenuje lídra hnutí ANO Andreje Babiše. Mít premiéra ale ještě neznamená mít vládu, zejména požehnanou důvěrou sněmovny. Zatím to vypadá takřka totožně, jako při snaze spojit protestní strany, nebo na imaginárním dětském písečku. Ten nechce kamarádit s tím a ten zase s jiným. Při stávajícím rozložení sil ve sněmovně může proto vzniknout až 18 (!) možných vládních koalic, z nichž dvě mají omezenou funkci, vzhledem k tomu, že dají dohromady jen 100 hlasů. Právě vzhledem k tomu, jak je nejasná možnost vytvoření vládní koalice, budeme si muset zřejmě počkat na vládní finále, abychom mohli vůbec uvažovat o možnosti zlepšení vztahů s Ruskou federací. Důvod je prostý. Byť s malými procenty, ale zato ve větším počtu se dostaly do Poslanecké sněmovny rusofobní subjekty. Ať už jde o STAN (Starostové a nezávislí), Sociální demokracie, KDU-ČSL, Piráti nebo TOP 09. V případě jejich vládního angažmá můžeme na rozumný přístup ke vztahům s RF prostě zapomenout.

Stačí si poslechnout slova Miroslava Kalouska, předsedy TOP 09, strany, která se jen tak prosoukala přes hranici 5%, k čemuž jí velmi pravděpodobně pomohly hlasy našich krajanů v zahraničí. «Veřejnost se rozhodla, že strany dvou agentů StB (Andrej Babiš [ANO] a Vojtěch Filip [KSČM] — pozn. autora) a jednoho extrémisty (Tomio Okamura — pozn. autora), mají téměř ústavní většinu v Poslanecké sněmovně. O to větší povinnost je pro nás demokraty, se s tím ne smířit». Tak či onak, ale věřím tomu, že s prezidentem Zemanem a (snad) předsedou vlády Babišem stále existuje naděje na sblížení s Ruskem».


Není zde článek celý?