Volby jako návrat vytěsněného, aneb Hit me, baby, one more time


Nehledě na cokoliv, co Babiš udělal, co aktuálně činí  a ještě případně v budoucnosti provede, podpora je masivní a neprůstřelná. V diskusích s jeho fanoušky zpravidla zjistíte, že mají ke svému vůdci silný osobní vztah a chovají vůči němu prakticky neotřesitelnou, nekritickou důvěru. 

Jak je něco takového vůbec možné, ptáte se? Kde je jaké „osobní charisma“ člověka, který tolik dávno dospělých lidí fascinuje způsobem nikoliv nepodobným šílení adolescentních fanynek po Richardu Krajčovi? 

Ptát se na takovou věc přímo nemusí být nejlepší způsob, jak se zorientovat. Pokud totiž někdo v kohosi věří po vzoru spoléhání na vůdce sekty, nejen že si zpravidla není vědom svých motivů, ale dokonce především rozhořčeně popře, že se chová jako naivní důchodce vylákaný na prodejní zájezd se šmejdy. Na povrchu je vždycky koblížek. Dokonce možná na másle smažený…

Osobně mám za to, že narážíme na fenomén, který se krátce objevil již během úřadování Jiřího Paroubka. Když se tehdejší premiér rozhodl vyslat na technaře policejní helmuty s obušky a vodními děly, v generaci mé a mladších (i mezi lidmi, kteří nutně s technaři zvlášť nesympatizují) se zvedla vlna rozhořčeného odporu vůči autoritáři, který coby atribut moci hodlá předvádět brachiální násilí. Paroubek se rázem stal symbolem toho nejodpornějšího, co se v politice vůbec může vyskytnout – a ještě relativně nedávno bylo možno v některých pražských hospodách najít pozůstatky protiparoubkovského hněvu. 

Mnohem méně viditelná přitom zůstala skutečnost, že mezi staršími lidmi si naopak Paroubek v řadě případů viditelně „šplhnul“. Zatímco mladší ročníky se vztekle ptaly „Jak vůbec mohl?“, starší často úlevně vydechly „Konečně!“. Paroubkova minulost zloděje salámu v podniku Restaurace a jídelny, ani kontakty s mafiánem Kočkou, přitom nebyly vůbec na překážku. Pro tyto lidi se premiér nasazující helmuty i tak stal spásnou figurou obnovující pořádek. 

Nepříliš v těchto končinách zažitý kapitalistický řád je neosobní, skládá se z abstraktních pravidel a jeho typičtí představitelé hrají spíše formální roli, protože skutečná moc je  rozdělena a rozptýlena – tím spíše v politickém systému liberální demokracie. Není snadné vytvořit si k takovému řádu vlastní, osobní vztah. Nikdy a nikde nešlo o jednoduchý úkol; ale pokud jste navíc vyrostli a základní životní postoje si vytvořili v úplně jiných podmínkách, v jiném – řekněme – řádu, který v této zemi kapitalismu předcházel, věc se ještě náramně komplikuje.  

V tradiční rodině reprezentovala společenský řád otcovská figura. Tradiční fotr přitom býval také často sebestředný, svévolný  a  náramně prchlivý – pro nějaký ten „lepanec“či ránu opaskem nešel příliš daleko. Přesto na něj potomstvo, přinejmenším v rámci pozdní poslušnosti, vzpomínalo s obdivem. 

Tak jako kdysi Václav Klaus a po něm Miloš Zeman, dnes i Andrej Babiš hraje v české politice roli náhradní otcovské figury přemístěné na úroveň, kde před listopadem 1989 sídlila jediná skutečná „autorita“. Ti kteří nedokáží sami najít vztah k pravidlům zoufale potřebují mít před sebou konkrétní tvář českého kapitalismu, která v Paroubkových stopách konečně „udělá pořádek v tom neskutečném bordelu“. Že takový člověk bez přestání lže, podvádí a z veřejných peněz přikrádá do vlastní kapsy není podstatné. Konečně přece přichází někdo „silný a úspěšný“, kdo si opět pěstuje osobní vztah i s civilizačně nejméně pokročilou vrstvou voličstva – ne jako „slabí“ a „odtržení“ Špidlové či Sobotkové. 

Babiš to brzy po volbách spočítá „tradičním stranám“ i živnostníkům, kteří podle převládajícího názoru jeho voličů „léta dělali bordel“ a nedokázali se stát kýženými náhradními otcovskými figurami ztělesňujícími „duch českého kapitalismu“ na způsob restaurace minulého režimu. Figurami s komunistickou minulostí vysoce postaveného manažera PZO, u jakých byly blízké vazby na StB v zásadě pravidlem. „Tradiční“ politik nebo podnikatel, který začínal ve svém oboru teprve po „revoluci“, se nemohl stát postavou, která konečně symbolicky propojí minulý i současný režim, protože v obou si vedla náramně zdatně, ať už tím myslíme cokoliv. 

Svědci Babišovi se opravdu těší a věří, že jejich idol „udělá pořádek“. Že přitom padne sem tam nějaká facka nebo kopanec, to se ovšem rozumí samo sebou. 

Ale jedné věci si myslím budoucí voliči ANO nejsou vědomi ani dost málo. A tou je stesk po vlastním postavení v onom typu řádu, jaký se jim usadil pod kůží během formativních let a nikdy se jej vlastně už nezbavili, o čemž výmluvně hovoří kulturní preference setrvale se ohlížející nazpět. Nostalgie po řádu, který jim neustále stál za zadkem s kádrovými materiály, domovními důvěrníky, uličními výbory, zástupci strany na pracovišti i s tajnou policií. Intimně se s ním v době dospívání sžili, udělali s ním mimořádně bolestné kompromisy a v roce 1989 k němu už nechtěli nic navíc než možnost cestovat a konzumovat. Chybí jim. Už dávno je zachvátil stesk po „otcovských fackách“, které se, aniž to věděli, nakonec naučili sadomasochisticky si užívat. 

O sekundárních významech svých politických postojů typický volič Andreje Babiše – starší člověk z venkova bez maturity – nikterak nedumá, protože úvahy „o nesmrtelnosti chrousta“ zásadně nepěstuje. Jeho vědomí plní účelové racionalizace. Může mu to snad někdo vysvětlit alespoň mimoděk v okruhu, který vůbec sleduje? Přivést ho na stopu?

„Hit me, baby, one more time,“ zpívala v sólové prvotině nepříliš zajímavá, leč slavná americká zpěvačka Britney Spears. Producent Max Martin ve zmučeně působící skladbě interpretce, již „samota zabíjí“, vložil do úst ne zcela typickou frázi dožadující se telefonátu bývalého partnera. Jistě, „Call Me“ zpívala už Blondie v roce 1980 a bylo z obchodních důvodů nezbytně nutné se odlišit. Jenže Spears se pak také po léta rozčilovala, že lidé v písni slyší přesně to, co zpívá, přikládají frázi význam, který je nabíledni: Že v „Hit me, baby, one more time“ zkrátka dekódují poníženou výzvu k ráně prorážející nesnesitelný krunýř neosobnosti a nezájmu. 

Babišovi voliči ovšem vesměs poslouchají a za „naprosto českou“ považují hudbu Michala Davida – který odstartoval kariéru vykradením hitu Umberta Tozziho Stella Stai a od té doby píše jednu bezduchou českou kopii italského popu za druhou – nebo „českou“ country, která originálními tvůrci také zrovna neoplývá (Robert Křesťan promine). 

Ani v populární kultuře, k níž se voliči ANO upínají namísto jakékoliv kultury „vysoké“, zkrátka nenajdou klíč ke svým podivným, zdánlivě nesrozumitelným politickým postojům. 

Až za zvukovou kulisou Zvonků štěstí konečně pochopí, co vlastně udělali, bude už všechno v holdingu. 

Není zde článek celý?