Čechie politická aneb až opadá listí z dubu

Je to už trochu obehraná písnička. Nemáme problém pojmenovat problémy a dokonce najít jejich řešení. Máme ale velký problém taková řešení prosadit, respektive prosadit je tak, aby naplnila očekávání. Přes dvě dekády se vedou diskuse o tom, co by bylo třeba udělat ve vzdělávacím systému, přes dvě dekády se upozorňuje na to, že takové změny jsou podmíněny alespoň důstojnou investicí a celkovou pozorností věnovanou vzdělávání. Neděje se ale nic zásadního. Stejně tak se – až na kosmetické změny a změny vysloveně škodlivého charakteru – neděje nic ve zdravotnictví, obraně, dopravě. Všude vidíme nějaký dluh, který narůstá a projevuje se tu nedostatkem lékařů, tu kolapsem páteřní dopravní komunikace, tu impotencí k jakékoliv obraně, ať už navenek či – zejména – dovnitř. 

No bodejť. Ono totiž všechny tyhle problémy mají stejný kořen, který přesahuje od sebe resortně dobře izolované systémy. Ten problém tkví v sociálně psychologickém paradoxu, v němž se česká společnost (jako společnost posttotalitní) ocitá: politika stále není politikou v pravém slova smyslu, protože zde žije jen málo politických živočichů. Zoon politikon je v české společnosti druh relativně vzácný, převažuje tvor, který společensky neuvažuje. Necítí se být součástí společnosti, ve které má svůj hlas. Cítí se být jednotkou, která vstupuje do hry v panteonu mocných jen nepatrným, jednotlivě neviditelným a neslyšitelným způsobem, bez reálné zkušenosti z toho, že jeho hlas vzbudí nějakou rezonanci. 

Z toho důvodu spousta lidí v ĆR jedná doslova apoliticky: volí a podporují politickou reprezentaci, která jejich zájmy nezastupuje, nýbrž ve značně odcizeném prostředí vede mocenské hry, do nichž běžný člověk může vstoupit pouze tehdy, stane-li se součástí příslušného fanklubu a přidá se k určité mase, jež dokáže změnit podmínky hry. Vůbec nejde o volbu ve vlastní prospěch, natož ve prospěch společenský. Jde o volbu protestní, která neslibuje řešení skutečných problémů, ale pouze identifikuje voliče s mnoha dalšími lidmi, kteří v beznaději přistupují na pravidla a chtějí se změnou podmínek hry alespoň pomstít, když už nic jiného nejsou podle vlastních zkušeností schopni.

Politika předpokládá, že existuje něco jako veřejný zájem. Ten je sice jednak složen ze zájmů jednotlivých skupin, ale zároveň vytváří také určitou dimenzi mezi nimi, dimenzi, která je přesahuje, ať už jde o současnost, nebo budoucnost. 

Penzijní systém pochopitelně nemůže fungovat bez toho, aniž by současná generace produktivních platila do jeho fondu a vytvářela tak důstojné životní podmínky pro lidi, kteří už sami na sebe pracovat nemohou, neboť jsou příliš staří.

Totéž platí pro zdravotnictví, v němž je třeba vytvářet dostatečné fondy, z nějž budou kryty náklady na léčbu všech, kteří takovou péči potřebují a vzhledem k její nákladnosti nejsou schopni ji uhradit sami. 

Vedle toho musíme myslet na rozvoj dopravní infrastruktury, protože na ní závisí jak ekonomická současnost, tak budoucnost této země. Se selhávající jednou páteřní dálnicí a bez rychlostního železničního koridoru se nám žije špatně dnes a bude se nám žít špatně i v budoucnosti. 

Můžeme ignorovat vzdělávání, protože dosavadním ekonomickým zájmům vyhovuje status quo, jen by bylo třeba ho posílit. Za deset let nebudou ani příslovečným prachem, zato budeme hledět do minulosti a ptát se, kde se stala chyba. A zjišťovat totéž, co zjišťujeme už nyní, že chyba je v naprosté devalvaci veřejného zájmu, v neochotě ho definovat a přizpůsobit tomu jakoukoliv politiku.

Řekněme si upřímně, že tento stav věci nelze jednoduše a rychle řešit. Je-li politická reprezentace odrazem společnosti, což nutně platí, neboť v ČR jsou volby stále svobodné a založené na vědomí a svědomí voliče, těžko hledat únikovou cestu. Buď bychom museli přistoupit na určitá autoritativní řešení (k nimž ostatně část společnosti, z hlediska výsledků voleb minimálně polovina, inklinuje), nebo se prostě smířit s limity a jejich nepřekonatelností a hrát nadále hru na demokracii, v níž lze sice občas hodit kostkami, ale táhnou vždy jiní, dle svých vlastních pravidel.

Češi jednoduše nevěří na budoucnost, protože pro většinu je důležité teď a tady, protože budoucnost může být podle jejich životní zkušenosti nevyzpytatelná a velmi překvapivá. Ideje už nemáme, protože jakákoliv předchozí generace je vždy po čase ztratila tváří v tvář skutečnosti. Proč je tedy vůbec nastolovat, když dříve či později selžou? Co jiného dělat, než se starat o své vlastní zájmy a potřeby, jak nejlépe dovedeme? Teď a tady, za daných podmínek, včetně jejich děr a slabostí?

To přece udělá jen beznadějný sluníčkář, dobroser, archetyp společenské naivity, navíc zkorumpovaný nějakými cizáckými zájmy a penězi… 

Jakákoliv politika s delším horizontem dopadu předpokládá, že se vzdáme části okamžitého zisku ve prospěch těch, kdo přijdou po nás. Nejen v české, a nejen v posttotalitních společnostech vidíme tendence rezignovat na tento princip, který je politice vlastní. Nejsem tu jen sami pro sebe a nemáme právo jednat sobecky, protože jsme součástí určité kontinua a v určitém okamžiku nutně přebíráme odpovědnost za to, co tu po nás zbude. V části společnosti už tento princip odumřel, v mnoha se vůbec neprobudil, pročež politika v ČR neměla reálnou šanci stát se politikou. Až opadá listí z dubu…

Není zde článek celý?