Dan Přibáň: Komunisty volí blbci, Okamuru zabedněnci. Babišovy voliče nechápu

Dana Přibáně jsme zastavili v běhu, jak to u cestovatelů bývá. Nacházel se v malé pauze mezi nakládáním Malucha na valník opraváře a odjezdem na přednáškovou sérii na Moravu. „Zrovna jsem řešil zklamané fanoušky z Krnova. Chtějí, abychom přijeli přednášet přímo k nim, nechce se jim jezdit dvacet kilometrů do Opavy,“ říkal pro nulté číslo Revue FORUM, které jsme vydali před volbami, s telefonem v jedné ruce a bagetou ve druhé. A tady je ukázka.

Máte zajímavé zkušenosti z cest a různých režimů. Co si z toho berete pro sebe? Máte nějaké moudro, které můžete předat?

Moudro je, že člověk neobjeví bílá místa na mapách, ale objevuje sebe. Pořád se něco učí. To je na cestách nejlepší. Třeba když jsme byli v Turkmenistánu. Bylo to tři měsíce, co zemřel Turkmenbaši, místní diktátor a bývalý sovětský funkcionář, který zemi ovládl a zavedl tam totální kult osobnosti. Do té země byl problém se dostat a ještě složitější bylo pro místní dostat se ven. Nám se povedlo vyřídit tranzitní vízum, takže jsme tam nemuseli mít policistu, aby nás hlídal.

Jezdili jsme celkem volně a najednou jsem si uvědomil, že my se na ty lidi díváme tak nějak divně. Jako: no to je divné, že tady mají další policejní checkpoint, to je divné, že tu nemají mobilní signál, to je divné, že tu nemají internet, to je komické, jak tu mají všude zvláštní sochy. A najednou mi došlo, že takové zoo jsme byli my pro lidi ze západu. V podstatě celou polovinu minulého století. Do roku 1989 k nám mohl víceméně kdokoliv přicestovat. Vyřídit vízum nebyl velký problém, ale abychom se my dostali ven, to v podstatě nešlo.

Díky tomu, že jsme měli dolary, jsme si připadali na turkmenské poměry bohatí. V Turkmenistánu jsou také veksláci, jen to jsou tetičky v barevných šatech. Bylo to totéž, jako u nás před rokem 1989. Vůbec jsem dříve nevnímal, že v Československu byl nějaký paralelní svět vytvořený pro cizince.

Když jsme byli v Austrálii, tak jsme při čekání na náhradní díly narazili na National Geographic z osmdesátých let, kde byl článek o Slovensku. A bylo to psané dobrodružným stylem, jak se někdo vydal z Ameriky až (!) na to Slovensko a vyprávěl o Jánošíkovi a o panelácích. A tohle je zajímavé si uvědomit. Znal jsem, co to je být za zdí, ale být tím, kdo přes tu zeď může tam a zpátky, jsem si zažil až v Turkmenistánu.

To nejdůležitější, co člověk na cestách najde, je uvědomění si, že všichni lidé mají něco do sebe. Třeba obyvatelé Afriky jsou občas hrozné lemry. Jsou nespolehliví, dělají věci křivě, je to někdy děsivé. Na základně Člověka v tísni v Etiopii jsem se naučil nejlepší africký vtip: „Jaký je v Africe rozdíl mezi turistou a rasistou? Tři týdny“. Tři týdny je snášíte, potom je začnete nenávidět. Jenže pak přijde další fáze, kdy vám dojde, že je to vlastně jejich země, a že ty naše pravidla nejsou automaticky správná. Na druhou stranu mají spoustu pozitivních vlastností. Jsou obětaví, pomáhají, nejsou to studení čumáci, jsou hodně jazykově nadaní, jsou humanitně talentovaní. Člověk si uvědomí, že i to jejich kruhové vnímání času má něco do sebe. My máme čas na přímce, když něco prošvihneme, je to katastrofa. Když se jim něco nepovede, počkají hodinu, den, týden, měsíc a potom to udělají. Nestresují se. To by nám také někdy pomohlo. Třeba Poláci a Slováci už to trochu umí. Člověk si uvědomí, že to tam není špatně. Jen jinak.

A co je podle váš dobrého a špatného na nás?

Myslím si, že jsme zbytečně negativní a otrávení. Nebo třeba neumíme vyndat vlajku, protože jsme na ni hrdí. My vyndáme vlajku, protože chceme mávat s Okamurou nebo když hrajeme hokej. V Čechách je to tak, že když je někde vlajka, tak za tím člověk hledá nějakou pitomost. A bohužel má většinou pravdu. Buď jí má nácíček vzhůru nohama, nebo ji mají jako rukojmí majitelé billboardů hyzdících výhled do krajiny. Američan si vlajku pověsí na jeřáb, jen tak. Švýcaři to mají podobně. Na zahradě mají stožár a na něm vlajku. Ale nic za tím není. Žádný divný nacionalizmus. Myslím, že nám chybí taková ta zdravá hrdost. Stále řešíme, co je kde špatně a co se kde podělá, což je na jednu stranu dobře. Protože když vyrazíme na cestu, tak máme mapu, peníze a itinerář, což se o Polácích říci nedá. Myslím, že je u nás důležité uvědomit si, že něco umím, ale nebýt namyšlený. Nám to chybí jako národu. Jsme zbytečně negativní, přitom máme skvělé výsledky. Stále hledáme někoho, kdo za nás něco vyřeší. On už to říkal Masaryk. Říkal, že Češi nesnášejí stát, jdou proti státu a pak chtějí, aby stát vše vyřešil. Aby se postaral o žebračku, aby postavil železnici a tak dále. Podle mě je vše spojené s tím, že nejsme sami na sebe dost pyšní.

Zmínil jste Tomia Okamuru. Myslíte si, že je to v České republice opravdu tak hrozné, jak hlásá? Že nás negativně ovlivňuje EU, že nás brzy povraždí uprchlíci a tak podobně?

Tak Okamura žvaní, protože nemá co nabídnout. Smutné je, že to nevidí ani někteří chytří lidé. Okamura si musí vytvořit problém, před kterým nás pak bude bránit. Islamizace v Česku je stejně pravděpodobná jako zombie apokalypsa v Česku. Vždyť k nám chtějí jen Ukrajinci a Slováci. Nikdo jiný sem nechce. Smutné je, že od něj převzal rétoriku třeba Babiš, Realisté nebo ODS.

Andrej Babiš je horkým favoritem na post premiéra. Současně je také nejkontroverznějším z kandidátů. Jak jeho pozici v tuzemské politice vnímáte? 

Babiš je něco, co nechápu. Třeba Okamuru musí volit někdo, kdo je zabedněný, ale má strach, který sám Okamura pomáhá vytvářet. Chápu, proč jej volí a je mi ho líto, že se nechá takhle zblbnout. U Babiše ne. Je to asi kombinace zabedněnosti s naivitou. Už je o něm známo tolik z jeho podivné minulosti a současnosti, ale po lidech kloužou všechny jeho průsery, jako by se nic nedělo. Nevím, co si myslí. Jediné moje vysvětlení je, že jeho voliči nesledují, co se děje. Vše vnímají povrchně. Prostě uvěřili tomu, že všichni kradou a on jediný ne. To je ten největší omyl. On byl vždycky spojený s politikou. Všechny peníze, které má, vydělal díky vazbám na politiky.

Celý rozhovor vyšel v Revue FORUM, které vyšlo jako speciál k volbám 2017. Můžete si jej digitálně přečíst ZDE.

Abyste už nikdy o žádný výtisk nepřišli, ZDE si můžete koupit předplatné.

Není zde článek celý?