Dopis některým evropským kolegům

V poslední době jsem dostal mnoho emotivních zpráv od mnohých z vás kvůli situaci vytvořené ve Španělsku katalánským separatismem. Některé z těchto zpráv vyjadřují podporu pro „republiku“ tváří v tvář „frankistické“ represi vlády premiéra Mariana Rajoye. Děkuji vám. Vím, že v kolektivní vzpomínce evropské levice dosud existuje pocit viny a hanby kvůli faktu, že zbytek Evropy opustil mou zemi během útoku fašismu v roce 1936. Chápu to. Ale jak říkával Albert Camus, „válka ve Španělsku nás naučila, že dějiny nerozlišují mezi spravedlivou a nespravedlivou věcí, a že se podřizují hrubé síle, pokud ne pouhé náhodě“. Možná že z morálního hlediska byla taková vlažnost chybou; ale není možné dějiny změnit, protože jak říkal Aristoteles, ani bohové nemohou způsobit, aby se nestalo, co se již stalo (ačkoliv je pravda, že později přišli hněvivější bohové, kteří si zajistili moc měnit minulost). Jen bych vám chtěl prostě připomenout, že vaše podpora přichází se zpožděním osmdesáti let, pokud se pokoušíte porazit Franca; nebo čtyřiceti let, pokud to co byste chtěli je odsoudit jeho diktaturu.

Je docela možné, že jste to nezaznamenali, ale od roku 1978 je Španělsko decentralizovanou konstituční monarchií, která zaručuje občanům stejná občanská práva jako kterákoliv jiná parlamentní demokracie v EU. S mnoha chybami, to nepochybně. Ale obnovení Francovy diktatury k nim nepatří, bez ohledu na to, jak moc některé z vás tato krutá skutečnost zklame.

Stále si pamatuji, jak jste přednedávnem posílali zprávy podporující „osvobození baskického lidu“, v jehož jméně teroristická organizace ETA rutinně vraždila nevinné občany. ETA byla nejvážnější hrozbou nastupující španělské demokracii, ale stále jste ještě nezjistili, že Španělsko už přestalo být diktaturou, nebo že Baskicko je jedním z regionů s největšími samosprávnými pravomocemi mezi pokročilými demokraciemi světa.

Rozumím tomu, že heroický a romantický obraz radostné a bojovné Druhé španělské republiky (a také poněkud zaostalé a venkovské, ale to ji činí ještě autentičtější) pozvedající zbraně proti fašismu se obtiskl do vašich sítnic jako fetiš, který vás chrání proti následujícím historickým porážkám levice a zajišťuje vám pohodlnou morální nadřazenost v dobách, kdy volební vítězství není ve vaší moci.

Dokonce i chápu, že stejně jako pro jistého atletického řeckého ekonoma, který přivedl svou zemi k extrémně vysoké úrovni blahobytu, je i pro vás mnohem snazší bojovat proti frankismu se čtyřicetiletým zpožděním po jeho zániku, protože vím z osobní zkušenosti, že bojovat s ním, dokud byl Franco ještě živ, nebylo ani dost málo příjemné. A chápu váš postoj, protože to nejste jen vy, kdo žije v zahraničí a může se omluvit nedostatkem přímých informací o této věci, ale i dost mých krajanů.

To oč jde je, že nejste jediní, kdo oživil frankismus, aby z něj získal politicko-emocionální uspokojení. Totéž udělali populisté zde ve Španělsku (paralelně s podobnými trendy v jiných částech Evropy), stejní populisté, kteří předtím tak úspěšně rozhazovali sítě mezi nespokojené voliče ve vodách zkalených ekonomickou krizí. Brzy se k nim přidali katalánští nacionalisté (nepřekvapí vás, že mezi nacionalismem a populismem existují hluboké vazby), kteří po mnoho let – ale jen v rámci diskrétních hranic své územní hegemonie – udržovali tutéž anachronickou rétoriku ohledně „boje proti frankistickému Španělsku“. A to proto, že antifrankismus (mnohem spíš předstíraný než reálný) je jediným progresivním prvkem, s jakým může taková neprogresívní ideologie přijít.

Pak vypukl ve Španělsku konflikt, který můžeme ve skutečnosti považovat za konflikt „narativů“ (protože se bojovalo víc v říši slov a obrazů než v říši věcí) a který proti sobě postavil dvě neslučitelné perspektivy: Jedna je pohledem menšiny, ale je velmi hlasitá a podporovaná heroicko-romantickým fetišem španělské občanské války z roku 1936, jenž je pro mnohé z vás tak uspokojivý; podle tohoto příběhu vše, co se ve Španělsku od roku 1978 stalo, nebylo ničím než skrytým pokračováním fašismu. A pak je tu většinový pohled, který je vesměs velice tichý, založený na prozaických faktech a suché formálnosti zákona; podle tohoto narativu Francova diktatura zemřela spolu s ním v roce 1975 a otevřela cestu demokratickému státu blahobytu řízenému vládou práva, stejně jako všechny ostatní země EU.

Komunikace mezi těmito dvěma narativy je zcela nemožná (zvýraznila red. BL), protože je k ničemu obviňovat ty, kdo popírají realitu, za to, že realitě protiřečí; protože je to právě realita – historická, politická, sociální a ekonomická realita španělského státu – co napadají, a proto konfrontace, nejen v Katalánsku, vytvořila stav neklidu rozdělující rodiny, školy, firmy, univerzity a přátele.

Dokonce i když ti kdo vytrubují nacionálně-populistický narativ jsou necitliví vůči jeho rozporu s realitou, falešnost jejich tvrzení je odhalena ještě větším rozporem, a to se sebou samými. Protože kdyby měli ohledně fašismu ve Španělsku pravdu, tak proč se účastní voleb, drží se veřejných funkcí a mezd, odvolávají se k soudům a k EU (o níž tvrdí, že je kontaminována triumfujícím frankismem), místo aby odešli do ilegality, pozvedli zbraně proti tyranii a rekrutovali mezi sebou mezinárodní brigády na podporu skutečné republiky, což, jsem si jist, byste udělali s mimořádným nadšením?

Někteří z vás mi tvrdí, že nemůžeme kapitulovat před pravicí. S tím také souhlasím a nic by se mi nelíbilo víc než návrat k tradičním levo-pravým politickým bojům. Ale víte velmi dobře, že tento typ souboje je možný jen mezi hráči, kteří přijímají společný rámec vlády práva. Naneštěstí dnes čelíme na všech stranách hnutím, která samotný tento rámec zpochybňují, hnutím, která bojují proti pluralismu a prosperitě, která pohrdají přerozdělováním příjmů a která se odvolávají na vyšší spravedlnost než pouhé demokratické zákony.

Takže mi dovolte, abych vám předložil návrh: Pokud opravdu chcete bojovat proti sklouzávání k totalitarismu a fanatickým kultům osobnosti, pak si všichni zopakujme, že nacionalismus a populismus, jak oba připouštějí, nejsou ani levicové, ani pravicové, ale ve skutečnosti chtějí zrušit demokratický pluralismus a rozdíl mezi levicí a pravicí – a nahradit je „jednotným národem“ (národem, který, to vás ujišťuji, není můj). Pokud tak učiníte, budu vám za vaši pomoc nesmírně vděčný.

Podrobnosti ve španělštině: ZDE

Není zde článek celý?