Hele, miláčku, padá íránská raketa, něco si přej. Ale přej si to zatraceně rychle…

Jak se dalo čekat, Írán své rakety nevyvíjí proto, aby vynášely meteorologické družice, ale je to pro něj způsob argumentace. Teherán teď vyhlašuje: „Jestliže jsme omezili dolet našich raket na 2000 kilometrů, nebylo kvůli absenci technologií.“ Tak to prohlásil Husajn Salámí, generál Islámských revolučních gard. „Až dosud jsme mysleli, že Evropa pro nás hrozbu nepředstavuje, a dolet našich střel jsme nezvyšovali. Pokud se ale Evropa chce stát hrozbou, uděláme to.“

Íránský prezident Hasan Rúhání prohlásil: „Sestrojili jsme rakety, vyrábíme je a hodláme v tom pokračovat. Toto rozhodnutí žádné mezinárodní úmluvy neporušuje“ řekl v projevu k parlamentu.

Dnes může Írán zasáhnout značnou část Blízkého východu a ti včetně Saúdské Arábie a Izraele.

Názorně teď vidíme, k čemu vedou plány všech různých „mírových“ aktivistů, hnutí Ne základnám a podobných spolků. Tažení proti americkému radaru v Brdech bylo vedeno na několika argumentačních frontách. Jednou to bylo tvrzení, že takové zařízení je zbytečné. Za druhé, že stejně nebude fungovat. Za třetí, že je namířeno proti Rusku. Za čtvrté, že v případě umístění obranného radaru na našem území budeme prvním terčem útoku, protože nepřítel bude chtít oslepit protiraketovou obranu.

Propagandě, která byla mocná a zřejmě i financována z proruských zdrojů, nakonec podlehly celé dvě třetiny obyvatel a již podepsanou smlouvu se nikdo pro jistotu ani neodvážil předložit parlamentu. Výsledkem bylo, že si to Američané rozmysleli a sdělili nám to poněkud ponižujícím půlnočním telefonátem prezidenta Obamy. Za to jsme si ale dost mohli sami.

Pokud jde o argument ruské strany, že radar byl namířen proti nim, dá se na to odpovědět, že radar na nikoho nemůže zaútočit a pokud má někdo čisté úmysly, nemá se čeho obávat. Ruská představa, ať už hraná nebo myšlená vážně, že by snad někoho Evropě napadlo jít do války s Ruskem, je naprosto nesmyslná, protože na kontinentu mají všichni svých starostí dost. K útoku na Rusko není sebemenší důvod a nikoho kromě blázna by to vůbec nenapadlo. Spíše jde o taktiku vytvářet pocit ohrožení a obležení, což je signál vysílaný spíše dovnitř země, která sama zápasí se svými potížemi, které tradičně neumí vyřešit.

Hrozba ze strany Íránu ale nepolevila. Uzavřená jaderná dohoda z roku 2015 je velmi křehká a kdyby ji Írán vypověděl, může velmi rychle své aktivity ve vývoji jaderných zbraní obnovit. Íran také prokazuje značné ambice a společně s Ruskem už své zájmy posunul až na Blízký východ, jak ukazuje íránské angažmá v Sýrii.

Íránský režim vedený náboženskými vůdci by se sotva jen tak pustil do války s Evropou, ale pokud jde o rakety a jaderné zbraně, víme, že neslouží ani tak k válčení, jako spíše pomáhají k budování dojmu a posílení vyjednávací pozice. Jedná se o diplomacii strachu, která, jak vidíme, kvůli značné ustrašenost a slabosti Západu může vést k dílčím výsledkům. Těmto režimům to nakonec bohatě stačí. Všichni jsou rádi, že se aspoň „nic neděje“.

Tváří v tvář íránským raketovým výhrůžkám bychom se mohli zeptat lidí, kteří si o sobě myslí, že jsou míroví aktivisté, jak se jim tato situace líbí. Nejspíš bychom se však dozvěděli, že všechno je výsledkem americké imperialistické politiky a neschopnosti dostatečně se „vžívat“ do takzvaných partnerů v dialogu a že je třeba k mezinárodní politice přistupovat s otevřenou myslí.

Pokud tomu tedy někdo chce věřit, ať tomu věří dál a my můžeme čekat na další zkoušky íránských balistických raket a triumfální hlášky, jak daleko takový mírotvorce a ohnivý argument už může doletět. Severní Korea, ačkoliv je to zaostalý stát připomínající spíše starověké despocie, už si získala jistou relativní vážnost, protože zatímco její ekonomiku a společenský systém nebere vážně nikdo, jaderné zbraně berou vážně všichni a to tamním vládcům stačí.

Možná se dočkáme dne, kdy budou milenci hledět na vlahou jarní oblohu a říkat si: „Hele, miláčku, padá íránská raketa, něco si přej. Ale přej si to zatraceně rychle…“

Není zde článek celý?