Horáček není spasitel, Česku zmoženému blbou náladou ale nabízí důstojnou terapii

S ohlášením kandidatury Mirka Topolánka na prezidenta upřela tento týden všechna média pozornost na bývalého předsedu vlády. Není divu. Topolánek byl mnoha komentátory správně označen za kandidáta, který má šanci zatuchlý rybník české politiky rozvířit a v případě, že by vyhrál, by také mohl blokovat mocenské choutky Andreje Babiše efektivněji než politikou neprotřelý zbytek fronty na Hrad.

Průzkumy veřejného mínění zatím na vstup Topolánka do hry nestihly zareagovat, a tak se za Zemanovými třiceti procenty stále uculuje Jiří Drahoš. Od toho jsme se poprvé za měsíce kampaně dočkali po nečekaném Topolánkově oznámení prvního opravdu naštvaného statusu na Facebooku.

Vypadá to tedy, že i v příštích týdnech povede preference trio Zeman, Topolánek, Drahoš a mediální pokrytí tématu bude tomuto žebříčku odpovídat. Nemělo by se ale zapomínat ani na čtvrtého v pořadí. Michala Horáčka.

Od ohlášení jeho kandidatury uběhl před několik dny rok a od té doby ušel zakladatel Fortuny, básník a antropolog v jedné osobě dlouhou cestu. Na začátku stála rozpačitá tisková konference a chování ne zcela odpovídající člověku dostatečně sebevědomému na to, aby se ucházel o prezidentskou funkci. Od té doby objel Horáček velkou část republiky a v posledních měsících se mimo jiné soustředil na pořádání debat o palčivých problémech české společnosti v pražském kině Atlas.

Témata setkání i místo, na které Horáček občany zve, napovídají, že se nejedná o lacinou snahu zasáhnout co největší publikum. Stejně tak ukazuje formát akcí, že je Horáček schopný upozadit svou vlastní osobu za účelem mediování debaty o tématech zásadně zasahujících českou společnost.

Ve středu se v Atlasu sešlo okolo čtyřiceti lidí, aby si poslechlo debatu o budoucnosti českého důchodového systému a o důstojném stáří. Kandidát na prezidenta do bezmála dvouhodinové debaty vstoupil pouze několika dotazy a závěrečným slovem, v jehož rámci vyzdvihl účastnici panelu a svou poradkyni Moniku Markovou, která provozuje Hospic sv. Štěpána v Litoměřicích.

Na rozdíl od debat ze začátku podzimu, kdy působil Horáček stále ještě nejistě, jako by nyní už cítil, že jde do tuhého a že na váhání už není čas. Jako klíčové sdělení prezentuje svůj pohled na Čechy jako talentované lidi, hranice jejichž potenciálu existují jen v jejich hlavách. Zní to trochu jako klišé, ale zároveň to po měsících útoky prostoupené předvolební kampaně a Zemanových facek, o kterých si nikdy nemůžete být jistí, odkud a kdy přijdou (s čestnou výjimkou 28. října), působí tak trochu jako lék na duši. A že Česko potřebuje pořádnou terapii, o tom není pochyb.

Michal Horáček není žádný spasitel. Má řadu nedostatků a nevýhod. U spousty lidí mu škodí především dřívější podnikání v oblasti sázkařství. Zvážit je třeba ale jeho profil bezvýhradně solidního člověka s řečnickým talentem, a jak se ukazuje i s vysoce vyvinutým smyslem pro empatii. To se samo o sobě nezdá jako kvalifikace pro prezidenta nepodstatná. Z boje o Hrad by vyřazován být neměl.

Není zde článek celý?