Jakub Patočka: Babiš ve vládě bohatl o miliardu měsíčně a Lidovky řeší mě

Novinář Jakub Patočka má za sebou poměrně perné dny. Týdeník Respekt spolu s Lidovými novinami řeší financování Deníku Referendum, spolu se Zuzanou Vlasatou dostal pokutu kvůli knize Žlutý baron a byl také vyloučen z ČSSD. Deník FORUM 24 se jej ptal na vysvětlení onoho financování, ale i na to, jak vnímá mediální prostředí v České republice.

Podle týdeníku Respekt získal Deník Referendum grant mimo jiné od ministerstva vnitra i Nadace ČEZ nebo zakázku na propagaci od Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra. Hovoří se i o “fiktivním místě” pro redaktora u Jiřího Dienstbiera. Jak tyto věci vysvětlujete vy, jako novinář a šéfredaktor Deníku Referendum?

Docela mě šokovalo, že se Respekt do tažení Agrofertu proti nám zapojil. Svou karikaturu v uniformě pošťáka si založím hned vedle té, na níž zobrazili Milana Kunderu jako udavače. Za čtyři roky ČSSD ve vládě jsme dostali jeden větší grant z jednoho ministerstva. Upřímně řečeno: nezdá se vám to trochu málo, aby mohl někdo tvrdit, že se jedná o projev vlivu strany? A myslím, že v Respektu by byli překvapení, kdyby se přeptali ve svém inzertním oddělení, kolik dostává Economia z ČEZ či ČEPS a dalších státem kontrolovaných podniků.

Nebudu se vůbec zabývat tím, kdo Respekt vydává, protože nezpochybňuji jejich snahu psát poctivě. Ale vzpomněl jsem si na jeden památný moment. Před volbami, po nichž vznikla koalice ODS, TOP 09 a Věcí veřejných, obdaroval všechny tři strany Zdeněk Bakala mnohamilionovými částkami. Bylo by zajímavé podívat se, kolik prostředků v následujícím volebním období dostala Economia od firem se spoluúčastí státu či státem přímo kontrolovaných. Respekt tehdy byl vykřičeně provládní médium. Ale ani v tomto případě nepochybuji o tom, že tak psali z přesvědčení.

V naší dnešní a v jejich tehdejší situaci je samozřejmě rozdíl, v jejich případě mluvíme o desítkách milionů, v našem případě o stovkách tisíc, v úhrnu nanejvýš o jednotkách milionů. Všechno se navíc řádně plnilo, když se jeden grant z řady jiných nepodařilo zvládnout, prostě se vrátily peníze. Je neuvěřitelné, že Lidovky na titulní straně vydají zprávu o statisícovém grantu, který se vrátil. Má to prvky bezděčné satiry.

Žádné fiktivní místo u Dienstbiera samozřejmě nikdy nebylo, Respekt selhal, když si to neověřil na úřadu vlády a místo toho dal prostor redaktorovi, který od nás odešel, a podle všeho bohužel na rozdíl od nás nevzpomíná v dobrém, anebo prostě pod tlakem začal vyprávět věci, které neodpovídají skutečnosti… Média Agrofertu to od Respektu samozřejmě vděčně opsala. Tím, co o nás píšou u Babiše, se ale nemá smysl zabývat vůbec. Rozumíte, Andrej Babiš za čytři roky ve vládě každý měsíc zbohatl o jednu miliardu a Lidovky řeší mé poradenství na poště.

Faktem nicméně je, že osmnáct let, po které vedle své novinářské práce i produkčně zabezpečuji vydávání nekomerčních médií, jsem si velmi často musel přivydělávat nějak bokem, abych mohl svobodně psát. Dával jsem různým institucím konzultace, taky jsem třeba přednášel, asi nejoriginálnějším přivýdělkem byly přednášky o westernu pro zahraniční studenty na FAMU.

Přátelé vědí, že jsme všichni byli taky často velmi chudí, a byly roky, kdy jsem si půjčoval na zaplacení půjček, vytloukal klín klínem, abych noviny udržel. Přivydělává si i leckdo z kolegů v dalších nekomerčních médiích. Osobně znám třeba lidi, kteří pro to, aby mohli svobodně psát, si přivydělávají po večerech na baru. Předpokládám, že měsíční rozpočet mých novin je podstatně nižší než součet měsíčních platů pánů Plesla a Léko. Celkem si tedy užívám, jak moc jsou z nás nešťastní.

Když mi kamarádi z byznysu dohodili nějaké konzultace k společenské odpovědnosti firem, dost mi to pomohlo. Osobně bych se dnes jako konzultant mohl velmi výnosně a bez problémů živit. Ale smysl by mi to nedávalo, vidím své poslání v práci novináře. Kdyby navíc Agrofert vypátral, kolik jsem na České poště bral… Lidé z branže už mi říkali, že dostanu za uši, jak jsem to dělal lacino, že kazím ceny.

Nechci se vás dotknout, ale dávalo mi smysl dělat nekomerční svobodná média už předtím, než Mafru koupil Babiš, protože už tehdy jsme měli jako novináři z mého hlediska mnohem větší prostor svobody. Je velmi těžké peníze shánět, pracuje se s malými rozpočty, ale můžeme si psát co chceme. Třeba, že by se měl vyvlastnit Bakala nebo zestátnit Agrofert. Anebo, což jsem dělal celé poslední čtyři roky, že pokud Sobotka povede ČSSD a vládu tak, jak je vede, špatně to skončí.

V článku se také píše o tom, že z DR odcházeli redaktoři. Jak je to s vašimi spory se Sašou Uhlovou?

Se Sašou jsme pracovali sedm skvělých let. Postupem času jsme některé věci začali vidět odlišně. I když vidím v její současné práci z novinářského hlediska spoustu formálních i etických problémů, chápu, že její motivace je dobrá, snažila se pomoct dobré věci, přeju jí štěstí a nemám žádný důvod ji veřejně napadat.

Vysvětlili jste si někdy se Sašou Uhlovou neshody?

Ne. Odešla bez rozloučení. Nadto jsem opravdu vždycky zastával názor, že redakce není psychoterapeutická skupina – v tom mě Respekt citoval přesně.

Řekl vám někdy někdo z redaktorů, že odchází kvůli politice?

Ne. Především odchody v redakcích jsou přece normální věc. Nejsme sekta, ze které lze odejít jen nohama napřed, jsme noviny. Velká většina lidí z DR odešla v dobrém, dál pro nás píše nebo spolupracuje. Někdo třeba dostal nabídku, které jsme nemohli konkurovat. Někdo jiný zase třeba nestačil našemu tempu práce nebo nárokům. Jeden kolega mi řekl otevřeně, že by neměl na to pracovat v novinách, po kterých půjde Babiš.

Pokud někomu z odcházejících mohlo snad vadit, že jsme nastavili kurz tak ostře proti Babišovi, zapomněl nám to v redakci říct. Paradoxně kolega, který takový názor jako jediný vždy zřetelně formuloval, v redakci zůstává. Velice si ho vážím. Jsme ostatně pluralitní médium, každého povzbuzuju, aby řekl, co si myslí.

Všem svým minulým kolegům přeju štěstí, z pozice šéfredaktora mohu dnes ale říct, že jsem nikdy v životě nevedl tak schopnou, ambiciózní a cílevědomou redakci. Pokud jde o politickou orientaci novin, zvlášť po Žlutém baronovi stojí naše priority zcela jasně. Celý svět chápe, že Andrej Babiš představuje fatální ohrožení české demokracie. Spíš by tedy měli v Respektu či někteří na levici vysvětlit, co je pro ně tak obtížné na tom pochopit.

Zakázal jste někdy nějaký text či téma? A pokud ano, bylo tomu tak někdy kvůli politickému propojení?

Nevydal jsem v poslední době nějaké texty našich sloupkařů, kteří mě na našich stránkách chtěli brát v ochranu před tím, co se jim jeví jako nespravedlivá štvanice ze strany médií Agrofertu. Nepřipadalo by mi to vkusné, byť takto laděný článek Ondřeje Vaculíka vyjde. Píše v něm, že jsem mu nikdy žádný text nezastavil, a tak si to nechci pokazit.

O dalších textech se jinak běžně debatuje, dávají se k přepracování, některá rozdělaná témata se opustí, protože by stálo příliš mnoho času je zpracovat kvalitně. Stalo se to i s některými texty k tématu Babiš, nikdy bychom nad ním nechtěli jenom povrchně lamentovat, dáváme si záležet na tom, aby o něm mluvila fakta. Neříkejte mi, že jste se sama nesetkala s tím, že by vám některé téma váš šéfredaktor rozmluvil nebo podstatně modifikoval. Říká se tomu editoriální politika.

Jiří Pehe jednou řekl ještě o mých Literárkách, že jsou nejsvobodnějším a nejpluralitnějším tištěným médiem u nás. Myslím si neskromně, že to je pravda a že to platí také o Deníku Referendum. Jedině u nás může vyjít vedle sebe Jiří Dolejš a Pavel Šafr, Tomáš Klvaňa a Matěj Stropnický, tak, aby vše zapadalo do promyšleného celku. Naši čtenáři přitom o jejich textech debatují ve vzájemném respektu – s malým r.

Dovedete říci, zda by k těmto problémům došlo, kdyby mediální prostředí v České republice bylo jiné?

Nevím úplně přesně, nač se ptáte. Pokud máte na mysli, zda by proti nám Agrofert rozjel současnou palbu, kdybychom nevydali se Zuzanou Vlasatou Žlutého barona a neobjeli s ním republiku, nechám to s dovolením na posouzení vašeho čtenáře. Pokud máte na mysli, zda by vznikl fenomén Andrej Babiš, kdyby mediální prostředí v éře před jeho vzestupem fungovalo jinak a lépe, pak při všem vděku, který k Pavlovi Šafrovi cítím za jeho současné projevy nezištné a šlechetné solidarity, musím říct, že média a jejich selhání ve způsobu, jakým zacházela po listopadu s levicí, občanskou společností a sociálními tématy, mohou podle mého mínění za zrod Babiše v úplně stejné míře jako česká politická pravice v čele s ODS a TOP 09.

Během několika dní jste byl vyloučen z ČSSD a objevily se tyto informace o financování DR. Jak se na to díváte? A překvapuje vás, že Respekt navázal na téma Lidových novin?

Nemyslím, že to přímo souvisí. Snad jen v tom smyslu, že – jak mi řekl jeden z mých synů – se „tomu Onderkovi s Haškem snad ještě podaří udělat z tebe sympaťáka i v očích lidí, které by si to o tobě nikdy nenapadlo myslet“. Možná v Agrofertu cítili, že je ta pravá chvíle proti nám vystartovat. Možná prostě dostali zadání doložit vylhanou bossovu větu, že Žlutý baron vznikl na objednávku ČSSD za peníze vytahané ze státních podniků. No a že se k tomu připojil Respekt… Co k tomu říct, zvlášť když teď roní krokodýlí slzy nad útoky na novináře. Kdybych parafrázoval svého oblíbence Ferdinanda Peroutku, asi bych poznamenal, že o tom jednou Erik Tabery pojedná ve svých pamětech v kapitole Můj charakter.

Na vaši hlavu se sneslo mnoho kritiky. Během několika dní jste spolu se Zuzanou Vlasatou dostali také pokutu za knihu Žlutý baron, která kritizuje Andreje Babiše. Vidíte v tom souvislost? A zaznamenal jste naopak vlnu solidarity?

Mezi pokutou a útoky Agrofertu přímou souvislost nevidím, byť nevylučuju, že úřad prostě oportunisticky počkal, jak dopadnou volby, a pak se rozhodoval tak, aby především obhájil sám sebe v rámci nového režimu. Vinou Husákova výcviku patříme my Češi v téhle normalizační sebedisciplinaci určitě mezi nejzdatnější na světě.

Zuzana Vlasatá, vedoucí našeho reportážního oddělení a možná vůbec největší novinářský talent, s jakým jsem v životě pracoval, dostala díky Žlutému baronovi stipendium na Světovou konferenci investigativních novinářů, která se konala před týdnem v Johannesburgu. Bylo mimořádně poučné poslechnout si její zpětnou vazbu k tomu, jak svět vidí projekty, které se tady pokládají za nějaký etalon investigativní žurnalistiky. A poučné taky bylo, že ani kolegové z Afriky, Latinské Ameriky či Asie nedokázali pochopit, že tu může existovat instituce, která smí novináře pokutovat za propagaci jejich vlastní práce. Hodláme se starat o to, aby mezinárodní ostuda byla co největší.

Solidarity se nám dostává mnoho a z míst, od nichž bychom to často ani nečekali a velmi si toho vážíme.  naopak překvapivě lhostejně se k naší situaci staví mnozí, kteří se tak často rádi zaklínají tím, že solidarita je jejich zbraní. Velkou radost máme čerstvě z toho, že Nadační fond nezávislé žurnalistiky nám udělil zvláštní dotaci osmadvacet tisíc korun na zaplacení oné absurdní pokuty, kterou samozřejmě budeme i soudně napadat.

Jak vnímáte kritiku, kterou samozřejmě zná i deník FORUM 24, že se jedná o tzv. monotéma Antibabiš?

Předně chci říct, že je to v našem případě zkreslené. Máme řadu jiných téma, jimž se důkladně věnujeme, teď třeba vydáváme myslím vcelku unikátní cyklus textů o kolapsu české politiky bydlení. A Saša Uhlová se tu třeba podobně systematicky věnovala mimo jiné Bakalovi. Máme ale malou redakci a nejde zvládat vše. Ať nám dá někdo peníze na rozvoj, a uvidíte, o čem všem a jak dokážeme psát.

Pokud jde o systematické psaní o Babišovi, ještě jednou se vrátím k Zuzanině cestě do Johannesburgu. Dostala se tam právě díky naší práci na Žlutém baronovi. Každý soudný člověk ve světě chápe, že tady není dnes nic podstatnějšího. Znovu s dovolením ocituju Peroutku. Když mu vytýkali, že píše pořád proti komunistům v Praze, odpověděl něco ve smyslu: „To je vkusová námitka, ve prospěch rozmanitosti. Až budou jiné závažnější problémy, budeme psát o nich.“

Musím se smát bojovníkům proti abstraktní představě autoritářství či kapitalismu, kteří nejsou schopni pochopit, že v Babišovi tu máme jejich konkrétní zhmotnění. Jedná se přece o esenci nejhoršího typu extrakčního kapitalisty, který se tu pokouší nastolit nějakou středoevropskou variantu čínského modelu – Čína je totiž stát, který má dnes nejblíže k systému řízení „jako firma“.

Podobně nepochopitelná je bagatelizace problému Babiš ze strany Respektu či některých dalších liberálních médií. Atak Respektu mě mrzí o to víc, že ač k němu mohu mít nespočet výhrad, tak jako třeba k vašemu deníku, musím přece vidět, že i Respekt tak jako Forum 24, Hospodářky, Aktuálně, Reportér či Hlídací Pes patří k institucím, na nichž lze dnes stavět naději, že by tu vše nemuselo dopadnout úplně nejhůř.

Můj velký učitel Jaroslav Šabata říkával krásnou průpovídku: „Býk se chytá za rohy.“ Tím býkem je dneska přece Babiš, nejen proto, že sám sebe charakterizuje jako „urputné hovado“. Vždyť se v něm zosobňuje vše nejnechutnější z polistopadového vývoje. Je potřeba ho porazit, je to základní téma, kolem nějž je možné i nutné budovat ve společnosti široký prostor shody i vůle k obrodě. I když se to tak nemusí hned jevit, on nám totiž přinesl i příležitost stát se lepšími, jakou jsme tu velmi dlouho neměli.

Poslední otázka se týká aktuální smutné události, zemřel Jan Boček, bývalý šéf Kosteleckých uzenin. Jak na něj vzpomínáte?

Napsal jsem v reakci na jeho smrt, že to byl vzácný případ v životě novináře, kdy se musíte s někým nejprve spřátelit, aby vám o sobě dovolil napsat. Jezdili jsme za ním se Zuzanou přes rok, sehrál jsem s ním několik desítek šachových partií – hrál mimochodem velmi dobře – a Zuzana uvařila snad hektolitr kafe, než v nás získal důvěru a uvěřil, že dokážeme příběh o tom, jak tamější řezníky Andrej Babiš připravil o Kostelecké uzeniny popsat věrně se všemi mimořádně spletitými souvislostmi. Je to jeden z nejčtenějších a nejdůležitějších textů, jaký jsme kdy u nás vydali.

Boček je pro mě hlavní kladná postava knihy Žlutý baron. Říkal jsem o něm během turné na besedách, že kdyby se u nás věci po listopadu 89 vyvinuly tak, jak jsme si je tehdy představovali, byl by oslavován jako vzor a všichni ministři hospodářství by se ucházeli o jeho rady. Byl ztělesním nejlepších podnikatelských ctností, které o sobě Andrej Babiš za strašné peníze a skrze Prchalovu černou magii může leda tak předstírat. Mimochodem teď už to snad můžu říct, Boček vyhrál jednou nad Babišem v šachu měsíční plat. Babiš mu ty peníze ale nikdy nedal. Možná by nám je tedy dneska mohl poslat na noviny. Nepochybuju, že by to Bočka potěšilo.

Není zde článek celý?