Je cílem sankcí vyvolat v KLDR revoluci? Bez internetu, armády a Číny to asi nepůjde

S ohledem na alternativy se hospodářské sankce zdají být nejbezpečnější metodou jak zacházet se Severní Koreou. Ale je to opravdu jediná možná alternativa?

Severní Korea je jednou z nejvíce zbídačených zemí na světě. Zdá se však, že její ekonomika stále drží krok a Kim Jong-un nezaznamenal žádné zpomalení programu raketového a jaderného rozvoje země. Stále tvrdší finanční sankce mají zdánlivě malý dopad, částečně proto, že povzbudily nárůst neformálního přeshraničního obchodu s Čínou.

Tématem možné revoluci proti režimu Kim Čong-una se zabývá na serveru Nationalinterest.org Andrew David Jackson z Monash University v Melbourne. Cituje odborníka na korejské záležitosti Andreje Lankova, který tvrdí, že skutečným cílem sankcí – a cílem, který nikdy není otevřeně připuštěn – je zmáčknout severokorejské obyvatelstvo natolik silně, aby se postavilo proti svým politickým pánům. Je-li to pravda, znamená to, že jak vítězové tak odpůrci ekonomických sankcí sdílejí společný pohled na věc, totiž že sankce vyvolají dostatečnou zlobu potřebnou k zahájení revoluce. Spojení mezi rozzlobeným obyvatelstvem a revolucemi však výzkumníci dlouhodobě zpochybňují. Hněv, hlad a deprivace mohou být rysy revolucí, ale nejsou jejich jediným důvodem. Kdyby byly, revoluce by byly mnohem předvídatelnější. Paradox revoluce spočívá v tom, že revoluce se zdá být nevyhnutelná, ale vůbec nemusí přijít.

Severokorejští občané mohou být hodně naštvaní, ale není důvod se domnívat, že revoluce je na spadnutí. K tomu by byly třeba ještě další nutné proměnné. Jak funguje roznětka revoluce je dobře známo. Například během arabského jara začala vzpoura ve venkovském městě v Tunisku a tím začal požár, který svrhl režimy v Káhiře a Tripolisu. Sociální média, která byla autokratickými režimy na Blízkém východě považována za neškodná, hrála zásadní roli při šíření zpráv o revolučních událostech nejen uvnitř těchto zemí, ale i přes hranice států.  V KLDR je ale jiná situace. S omezeným přístupem k internetu a menším počtem mobilních telefonů je tok informací v Severní Koreji mnohem méně předvídatelný. To dost omezuje potenciál místních protestů přejít do celonárodního hnutí.

Důležité také je, na čí stranu se postaví armáda, která se ale sama k povstání nikdy neodhodlá. Armáda se připojila k povstání na Filipínách a v Rumunsku koncem osmdesátých let a v Egyptě v roce 2011, ale rozdrtila demonstranty na náměstí Tian-an-men v roce 1989, v Barmě v roce 2007 a v Bahrajnu v roce 2011.

Ačkoliv ve vedení KLDR mohou vládnout pocity znechucení, můžeme podle autora s jistotou bezpečně předpokládat, že navzdory důkazům o znechucení v rámci vedení budou severokorejské elity bránit režim, aby si zachránily vlastní kůži.
Nečetné zprávy o nepokojích v Severní Koreji za posledních 40 let nesvědčí o tom, že by mohlo dojít ke kolapsu ústřední moci, jako se to stalo v Rumunsku v roce 1989 a v Egyptě a Tunisku v roce 2011. Pokud by k tomu ale došlo, mohlo by to mít mnohem krvavější průběh.

Nepokoje probíhaly v nejsevernějších oblastech země a tam také skončily. Přerůst do dalších částí země by mohly jen za nějakého posunu na mezinárodní scéně. To se stalo v Libyi, kde se západní státy odvrátily od Kaddáfího.

Jedním z klíčových cílů Pekingu se zdá být udržení rozdělené Koreje za každou cenu a vyhnout se náhlému zhroucení režimu v Pchjongjangu. Stejně tak by se bránil uprchlické krizi, ke které by došlo v pohraničních oblastech severovýchodní Číny. Povstalci by nedostali žádnou podporu ze strany čínského režimu.

Autor uzavírá svou úvahu poněkud odevzdaně citátem odpůrce otroctví z 19. století Wendella Philipse, který řekl, že „revoluce nejsou uskutečněny, ale přicházejí“ „Revoluce vyrůstá stejně přirozeně jako dub.“

Pokud dojde v Severní Koreji k revoluci, bude tedy lepší ji nechat prostě přijít.

Není zde článek celý?