Někdy se říká: „Je to parchant, ale náš parchant.“ No ale pořád je to…

Výrok o parchantovi, který je náš, se připisuje mnoha americkým politikům, takže se zdá, že půjde nejspíš o větu, kterou takto, nebo jiných variantách, používalo více lidí. Nebo aspoň byli toho mínění. Linka tohoto citátu se táhne až do třicátých let k prezidentovi F. D. Rooseveltovi a měl být řečen o nějakém jihoamerickém diktátorovi. Připisoval se také řediteli CIA, který ji měl (ve variantě „son of bitch“) aplikovat v roce 1986 o diktátorovi Marcosovi. Těch parchantů bylo víc: Batista, Pinochet, Fujimori, Mobutu, íránský šáh, Savimbi, Suharto, Trujillo a Botha. Není divu, svět je plný takových.

Nadměrně často se teď v souvislosti s politikou zabydlel pojem „pragmatický politik“. Je to považováno za ctnost. Má se za to, že je tak trochu lump, který se dokáže dohodnout s každým, ale jinak je to vlastně člověk, který není zatížen ideologií a dokáže se dohodnout s každým. Slovo pragmatický vnucuje představu, že když je to člověk praktický, bude dělat rozumné věci a tak pomůže všem. Kdo by byl proti zdravému rozumu? Je to parchant, ale náš parchant.

Na každé nepravdě může být kus pravdy. Politika je také hra a vyvažování zájmů. Je to i umění kompromisu.

Problém je v tom, když se vlastnosti spojí, totiž když údajný pragmatik má tak vysokou míru bezcharakternosti, až to působí jisté problémy. Třeba když diktátor vraždí svých odpůrců příliš mnoho nebo když obyvatelé jeho země umírají hlady a další vady na kráse. Nebo když se spojí s Marťany a přehlédne se, že Marťané sice pomohou odhlasovat zákon o melioracích, ale budou každý týden vyžadovat rituální oběť mladé dívky předhozené zaživa drakovi.

Teď mnozí soudí, že Babiš je pragmatik nebo že jím byl Vojtěch Filip. Nepochybně. Když šlo o dohody, mohla jít ideologie stranou. Babiš ostatně žádnou nemá a Filip světovou revoluci nějak podezřele snadno odložil stranou. Svrhávejte si buržoazii, když se vám za její hrůzovlády tak dobře žije.

Problém vyjednávání s těmito lidmi je v tom, že získané výhody jsou jen krátkodobé. Až parchant dosáhne svého, služebníka nebo partnera odloží. Cílem je přece on a jeho zájmy, a ne nějaká charita. „Náš parchant“ totiž ve skutečnosti není náš, on je především svůj, a kdyby mohl přeběhnout, udělá to, aby byl zase parchant někoho jiného. Proto se do vlády s Babišem nikdo nehrne. Polibky mohou být krásné, ale když je kráska toxická, rozkoš se tím značně krátí.

Někteří jedinci mají takový magnetismus tvůrčí osobnosti, že po čase v jejich blízkosti dostane jeho protějšek nejspíš nemoc z ozáření a zahyne na chudokrevnost. Ono je všechno otázkou míry, že.

Není zde článek celý?