Osmadvacet let po 17. listopadu je svoboda terčem zesměšňování a zpochybňování

Moje máma mi odmalička říká, že ten nejdůležitější den jejího života (samozřejmě kromě toho, kdy se jí narodily děti) byl 17. listopad.

„Protože tehdy přišla svoboda.“ To mě naučila.

To bylo to, na co moji rodiče celý život čekali. A čtyřicet let čekali na svobodu také moji prarodiče, kteří přišli o rodinnou firmu, statek a hlavně o možnost svobodně mluvit, cestovat a žít. U nás doma se nikdy žádné řeči o tom, že za komunistů bylo líp, nevedly. U nás doma byli vedoucí komunisté vždycky jen zloději a vrazi. A běžní členové KSČ byli pro nás kolaboranti.

A tak jsem (nejen díky tomu) mohla velkou část vlastního života prožít v době plné optimismu. Oslavovali jsme vstup do NATO, do Evropské unie, sledovali všechny volby. Velmi dlouho jsem žila v domnění, že mám obrovské štěstí, že jsem vyrůstala a dospívala ve svobodné zemi, která se stále více otvírala západu. A měla jsem pocit, že takhle to bude napořád.

Když se v roce 2013 stal prezidentem Miloš Zeman, poprvé v životě jsem cítila absolutní bezmoc a smutek z toho, že tu po delší době zase vítězí lež a nenávist, když budeme parafrázovat slova Václava Havla. Zeman se už před pěti lety choval jako opovrženíhodný hulvát, který zneužil témata, která vůbec nebyla relevantní, lhal, kdykoli mohl, a neférově napadal své protivníky, což vyvrcholilo nezapomenutelným inzerátem v deníku Blesk. Kterému doteď někteří lidé věří.

Když poté přišel teatrální policejní zásah na úřadu vlády a padl kabinet premiéra Petra Nečase, začalo se zdát, že se situace poněkud vymyká z kloubů. Slovák Andrej Babiš, kterému jsme se do té chvíle jen smáli, koupil vydavatelství Mafra, jehož součástí byly zejména Lidové noviny, které se u nás četly, co si pamatuju. Jen pár týdnů poté jsem zrušila předplatné, protože žádní estébáci u nás doma nikdy místo neměli. A to ani kdyby vlastnili celou republiku a bojovali proti všem druhům korupce, které vás napadnou.

Prezident Zeman v té době v rozporu s ústavními pořádky jmenoval vládu svých přátel, bezmocně jsme tu frašku sledovali dál, až Andrej Babiš skončil v následujících volbách na druhém místě.

O několik let později

Od té doby uběhly čtyři roky. Čtyřikrát jsme prožili 17. listopad, kdy právě ten zmiňovaný spolupracovník StB chodil pokládat květiny na Národní třídu, Zeman vystupoval na jednom pódiu s extremistou Martinem Konvičkou a lůza začala pomalu získávat v roce 1989 ztracenou sílu.

V roce 2015, když Marek Černoch a Konvička se Zemanem pod patronátem proruské aktivistky Jeleny Vičanové zpívali na Albertově hymnu, byla jsem se tam podívat. Na místě byli lidé, kteří sprostě řvali, hajlovali, mezi nimi byli obskurní skupinky zástupců Bloku proti islámu nebo Československých vojáků v záloze. Někteří hajlovali.

Bylo mi smutno.

Nyní tu máme 17. listopad 2017. Když jsme před lety doma debatovali o tom, jak se Česká republika bude stále více přibližovat Německu, představovala jsem si, že v tomto roce tam už dávno budeme. A místo toho jsme se vrátili zpátky. Ale ne – návrat není ten správný výraz. Uhnuli jsme ze započaté cesty a odbočili úplně jinam. Do neznáma.

Premiérem naší země se stane ten pán, kvůli kterému jsme přestali domů kupovat Lidové noviny – estébák, největší podnikatel v zemi, politik. Stane se jím za podpory Komunistické strany Čech a Moravy, nástupkyně KSČ, která tady zařídila čtyřicet let nesvobody za železnou oponou, stovek mrtvých, statisíců zavřených a vyhnaných nevinných lidí.

A za podpory hnutí Svoboda a přímá demokracie, kterou ti lidé, jež jsem v roce 2015 potkala na Albertově a jejichž rasismus neprávem omlouvaný strachem legitimizoval prezident naší země. Jeho předchůdce Václav Klaus, ten, který byl u utváření našich dějin a nápomocen zařazení naší země do struktur západní civilizace a tvořil u nás systém politických stran, vzývá Rusko, kterým se dost možná nechává platit, miluje konspirační teorie a podílí se na shazování všech výdobytků, kterých jsme doposud dosáhli.

Jen pár dní před 17. listopadem u nás máme nejen zjevně nedostatečně odsouzené zástupy rasistů, kteří chtějí házet granáty na prvňáčky jiné barvy pleti, někteří napadají Afričany v tramvaji a jsou i tací, kteří byli zvoleni do poslanecké sněmovny a tam pak vykřikují, že Židé, homosexuálové a Romové by měli jít do plynu.

Pár dní před 17. listopadem téměř nemáme normálně fungující svobodná média. Českou televizi brzy zničí trojice Babiš-Zeman-Okamura. Téměř žádný novinář se otevřeně nestaví proti vydavatelství Mafra, přestože ti, kdo tam pracují, jsou vlastněni budoucím premiérem a svojí účastí slouží jeho propagandě. Tím premiérem, který zároveň prodává maso, biopaliva nebo umožňuje neplodným párům, aby si na jeho klinice nechali udělat děti.

Moje máma prožila nejkrásnější den svého života, protože se do naší země vrátila svoboda. Spadla jí do klína, ona ji chytila a dokázala ji využít pro šťastnější život, který zařídila i svým dětem. Svoboda byla pro nás jediným myslitelným a správným stavem věcí – a měla by být. Což samozřejmě nemění nic na tom, že bychom si jí měli vážit jako té nejzásadnější hodnoty v našich životech.

Jenže tentokrát v den výročí 17. listopadu už tomu tak není. Naše svobodná společnost již není tak docela svobodná, protože znormalizovaná média zničila svobodnou politickou soutěž a manipulativní propaganda, která neustále a sprostě útočí na hodnoty tohoto výročí, obsazuje stále širší část veřejného prostoru. Stává se normou říkat, že za komunistů bylo líp. Že svobody se klidně máme vzdát pro nějaké pochybné bezpečí. A že vůbec nezáleží na tom, jaká byla minulost nebo jaká je pravda, protože nově máme prý každý svoji. Takže pravda už vlastně žádná není.

Osmadvacet let po Sametové revoluci se svobodě a demokracii, která přišla 17. listopadu 1989, my Češi smějeme a zpochybňujeme ji.  Výrazná část Čechů žádnou svobodu nepotřebuje a nechce ji. A my ostatní jim neumíme vysvětlit, že je to nejvyšší hodnota našeho společného života.

Stejně jako v letech 1946 a 1948 náš národ selhává a leze znovu do chomoutu. A kvůli tomuto našemu velkému společnému selhání můžeme o svobodu znovu přijít.

Vy, já i moje máma.

Není zde článek celý?