Pravicová sněmovna musí být poražena

<!–

Volby přinesly bezprecedentní převahu pravice v Poslanecké sněmovně. Stalo se tak díky naprostému selhání parlamentní levice. Přesto bychom neměli podléhat depresi, ale naopak se připravit na protesty proti asociálním opatřením, které můžeme v následujících letech očekávat.

Ilustrace: Alexey Kluykov

Vznik nejpravicovější sněmovny od revoluce v roce 1989 je fakt. Mainstreamová média a většina etablovaných politiků sice zatím hraje mediální hry nad „šokem“ z Babišova vítězství. Tato pěna dní by nás ale neměla odvádět od skutečnosti, že v konkrétních případech návrhů zákonů budou procházet spíše návrhy na omezení sociálního státu a privatizaci než na zvýšení výdajů na sociální služby, kulturu a ochranu pracujících. To naprosto vyhovuje hnutí ANO a Babišovi, který se už před loňskými volbami prezentoval jako pravicový politik a nyní po volbách řekl, že nejblíže má programově k ODS. Zkrátka pravice má nezpochybnitelnou většinu. Nadějí je snad jen ultraideologická pozice reprezentovaná TOP09, která by mohla programovou jednotu narušovat – ale Miroslav Kalousek je příliš protřelý na to, aby nevěděl, kdy je čas bušit se v prsa před televizními kamerami, a kdy je čas domluvit se na výhodném umístění svých lidí do výborů, dozorčích rad atd.

Abychom výsledkům voleb dobře porozuměli, musíme se podívat, co zapříčinilo tak katastrofální výsledek levice.

Sociální demokracie: součást systému

Sociální demokracie je chycena ve dvojí pasti. Tou první je její strukturální zakořeněnost v institucích současného systému a tomu odpovídající ideologické a teoretické vybavení. Není žádnou novinkou, že sociálně demokratické strany se podílely na budování západního poválečného kapitalismu. Ten jim umožnil realizovat vizi, kterou sociální demokracie považovala za alternativu k marxistickému revolučnímu svržení kapitalismu. Poválečný boom, ona pověstná zlatá léta, vytvořil podmínky pro to, co dnes známe jako evropský sociální model. Příznivou roli hrála také potřeba nabídnout politickou alternativu tzv. východnímu bloku, jehož největší část tvořil tzv. „Svaz sovětských socialistických republik“, ačkoliv neměl se skutečným socialismem nic společného.

Konec zlatého věku a počátek neoliberálního obratu 70. let zasáhly levici drtivě. Poraženy byly radikální alternativy v podobě dělnických a studentských bouří. Logice kapitalismu už se nedokázala bránit ani sociální demokracie a ustoupila do opozice, kde se místo rozvíjení alternativ postupně přizpůsobuje nastupujícímu neoliberalismu. V různých zemích různě, nicméně nakonec v souladu s neoliberální globalizací počátku nultých let přijme neoliberalismus za svůj, a to v politice tzv. třetí cesty. Sociální demokracie se tím úplně vzdala ambice změnit zásadně společenský systém. Byly pro ni možné jen drobné úpravy, ale posilování soukromého sektoru proti veřejnému, privatizace hospodářství a posilování moci nadnárodních korporací byly považovány za nutnost – navíc měly vést k bohatství a prosperitě pro všechny.

Rostoucí nerovnosti však prokázaly, že tato vize byla úplně falešná. Mezitím se však sociální demokracie stala politickým hnutím, které se podílelo na budování a fungování řady institucí prosazujících neoliberální politiku, zejména řady institucí Evropské unie.

ČSSD: bez vize

Výše popsané platí pro sociální demokracii obecně. ČSSD po čtyřech letech ve vládě získala jeden z nejhorších volebních výsledků. Její čelní představitelé našli jen jedinou chybu: Andrej Babiš. Lubomír Zaorálek v bezprostřední povolební debatě řekl, že Babiš lépe prodával úspěchy vlády.

Ačkoli je pravda, že mašinerie Andreje Babiše profesionálně pracovala na úspěchu hnutí ANO, byly to především chyby sociálně demokratického vládnutí, a ideologická vyprázdněnost, které mohou za tristní volební výsledek. Zaprvé, ČSSD se stala obětí stejné logiky jako německá sesterská strana SPD, která po dlouholetém vládnutí s konzervativci z CDU/CSU, odešla do opozice. Stejně jako ANO i CDU/CSU dokázala prezentovat svou politiku jako politiku úspěšnou, jako politiku, kterou zajistí stabilitu a odbornost vládnutí. Babiš říká něco podobného, když opakovaně útočí na „blábolení“ politiků. Velká společenská vize, která by se mohla stát alternativou „řízení státu jako rodinné firmy“ chyběla. Neměl ji kdo formulovat, ani kdo být jejím nositelem. Sobotkova vláda udělala několik významných chyb. Tou první byla samozřejmě snaha vládnout s ANO. To totiž znamenalo legitimizovat a posilovat postavení tohoto podnikatelského projektu. Alternativou samozřejmě byla menšinová vláda s podporou ad hoc. Byla by to náročná a komplikovaná varianta, ale ČSSD mohla prezentovat svou politickou činnost bez nároku na výmluvy.

Druhou zásadní chybou bylo vzdání se revize církevních restitucí. Jeden z největších majetkových přesunů od dob kuponové privatizace za podmínek, které byly na hony vzdáleny transparentnosti, a s kampaní, kterou ČSSD proti církevním restitucím vedla, to byla jasná priorita. Zahodit ji znamenalo zradit řadu nadějí, které lidé v sociální demokraty, kteří tolik mluvili ve prospěch ochrany státu, měli.
Další chybou bylo spoléhání pouze na kampaň odborů. Mluvit o konci levné práce půl roku před volbami pak opravdu vypadá jako laciné kopírování snahy těch, kteří už několik let kampaň vedou. Sobotkova vláda sice byla velice vstřícná odborovým požadavkům, ale nějakou širší vizi a rozhodné prosazování boje proti ekonomické nerovnosti jsme od sociální demokracie neviděli. Selhání přijetí zákona o sociálním bydlení, a naopak přijetí zákona o veřejné službě to jenom podtrhují. Posledním hřebíčkem do pomyslné rakve byl souhlas se smlouvou CETA.

Prvním varovným signálem, že je něco v nepořádku, musí být pro každého politického aktivistu či politika zpráva, že vás váš oponent chválí. „Sobotka dělá sociálně demokratickou politiku relativně velmi slušně, a dokonce i pro lidi jako já představuje to menší zlo z toho, co dneska v rámci levicového populismu a bezbřehého populismu představuje,“ řekl Mirek Topolánek, bývalý premiér a předseda ODS v pořadu Otázky Václava Moravce. V tu chvíli měl v Lidovém domě vypuknout poplach.

Jenže ČSSD do vlády a do úřadů nasála po volbách 2014 spoustu lidí, kteří se z mladých protestujících studentů nebo začínajících politických organizátorů stali vysokými státními úředníky. Neschopnost přenést duch protestu a revolty do myšlení o politice v těchto funkcích je vedl k oportunismu, pragmatismu a rezignaci na změnu. Ti lepší z nich odváděli drobnou, poctivou práci podle daného zadání. Ti horší pochlebovali dominantním silám. Kritický impuls a novou energii, kterou mohli ČSSD obohatit, položili na oltář vládnutí bez sebemenšího úsilí. Marxismus poukazuje právě na strukturální tlaky na přizpůsobení, které vedou ke kapitulaci i těch nejodhodlanějších. Nikdo z nových lidí v ČSSD ale takovouto strategii neměl.

Dokonce ani platforma Idealiste.cz uvnitř ČSSD nedokázala stranu nijak posunout. Její představitelé byli loajálními státními úředníky přesně ve chvíli, kdy ČSSD potřebovala vnitrostranickou opozici, která by prosazovala solidaritu s uprchlíky, razantnější navyšování mezd a třeba témata jako je dostupné bydlení pro všechny. Místo toho se zabývali tématem digitalizace, ve kterém se ale nedokázali zbavit bývalého státního tajemníka Prouzy, který byl v oblasti digitalizace de facto lobbistou platformových kapitalistických firem. To vše se dělo za premiéra Sobotky, kterého Idealiste.cz a jejich sympatizanti považovali za jim nakloněného.

Svou nespokojenost tak hlasitě vyjadřovalo a vyjadřuje jen konzervativní křídlo strany, nejviditelněji reprezentované Jaroslavem Foldynou. Poslanec Foldyna rozhodně není lídr radikální levice, jak o tom sebe a své fanoušky na Facebooku přesvědčuje. Když totiž došlo na hlasování o výše zmíněné smlouvě CETA, Foldyna se zdržel. Boj proti nadnárodním korporacím hlásá očividně jen v příspěvcích na sociálních sítích.

Foldyna však zastupuje relativně silný proud, který by se dal nazvat sociálními konzervativci. Ti jsou pro všechny formy podpory pracujících a jejich práv, odbory, dostupné bydlení atd., ale zároveň mají silně zakořeněnou etiku práce, kterou ve zkratce vyjadřuje heslo „kdo nepracuje, ať nejí“. Toto heslo využívali v předlistopadovém režimu pro šikanu režimu nevyhovujících občanů, v dobách současného globálního kapitalismu šikanuje ty, které systém nejvíce vykořisťuje, tedy lidi v životní nouzi, sociálním vyloučení, etnicky nebo jinak znevýhodněné oproti majoritě. Z ní se pak odvíjí všechny ty nesprávné názory na ty, co „si udělali hromadu dětí a žijí ze sociálních dávek“. V tom jsou sociální konzervativci podobní konzervativní pravici. Ta také hlásá boj proti těm, co „žijí z dávek“. Pokud se podíváme na český systém, tak ten zná několik druhů sociální podpory. Příspěvek na dítě je podle jeho věku od 500 do 700 korun. Stejně tak výše životního minima je pro dospělého těsně nad třemi tisíci. Podpora v nezaměstnanosti trvá od pěti do jedenácti měsíců a dostane se na první dva měsíce maximálně lehce nad 15 000 Kč, pokud předtím příjemci dostávali nadprůměrný plat. Tvrzení o „žití si ze sociálních dávek“ se tak úplně míjí s realitou sociálního systému. Slouží vlastně jako falešný ukazatel viníků. Těmi mohou být Romové nebo neexistující uprchlíci. Pravé příčiny problému sociální konzervativci nevidí: je to neexistence naděje, že by díky zaměstnání mohlo být lépe. Proč se pak plahočit například v třísměnném provozu za minimální mzdu?

Právě tyto směry ale znovu nabývají v ČSSD na síle. Kromě Foldyny mluvil v souvislosti se špatnou volební kampaní i nově zvolený předseda Krajského výkonného výboru ČSSD v Moravskoslezském kraji a primátor Karviné Tomáš Hanzel o parazitech na sociálním systému, jejichž úlohu prý sociální demokracie moc nezdůrazňovala. Dalšími jsou se Karel Novotný, bývalý náměstek ministra průmyslu a obchodu, který přirovnal Romy k medúzám, které jsou otravné a k ničemu, nebo předseda místní ČSSD v Bohunicích Milan Hrdlička. Ten se rozepsal o hrozící „slimácké“ invazi. Slovo slimák je schovávačkou pro muslima.

Iniciativa některých členů za reformu ČSSD, která občas probleskne na sociálních sítích, zatím nemá žádné programové vytyčení. Heslo, že chceme českého Corbyna, je sice sympatické, ale nikdo zatím nedokáže říct, co přesně to znamená. Dosavadní aktivita těchto reformátorů ČSSD je směřována na „demokratizaci“ strany, aby byla v budoucnu nějaká „corbynizace“ možná. O takovou demokratizaci, ale usilují různí lidé už léta. Jenže zatím se nic neděje, nic se nemění.

KSČM: tápání

Čeští komunisté byli mezi západní evropskou levicí považováni dlouhou dobu za zázrak. Ze všech stran nalevo od sociální demokracie jsou jediní v Evropském parlamentu a měli léta dvouciferný výsledek. „Jak to jen dělají?“ ptali se i představitelé na Západě respektované a vůdčí strany Die Linke. KSČM ale měla jako oficiální opozice, která nikdy nebyla od roku 1989 ve vládě, jednu hlavní politickou linii: kdo nic nedělá, nic nezkazí. To dlouhou dobu fungovalo, ačkoli hlasy pro stranu dlouhodobě klesaly.

Poslední dva volební cykly byly pro KSČM úspěšné. Důvod můžeme najít v tom, že svou politiku a svou opoziční roli mohla formulovat a prezentovat na pozadí dvou významných sociálních hnutí, které v letech 2006 – 2010 zvedlo vlnu protestů proti záměru USA zřídit v České republice vojenskou základu a 2010 – 2013, kdy lidé protestovali proti asociální vládě ODS, TOP09 a KDU-ČSL. V obou případech mohla KSČM tvořit politická stanoviska s vědomím, že jde s širokým hnutím, a že společenská poptávka a podpora hnutí jim může jen prospět. KSČM tak nemusela formulovat a prosazovat nic nad rámec těchto hnutí. Stačilo se v parlamentu postavit za řečnický pultík a útočit na vládu.

Letošní propad na něco přes 7% voličské podpory je opravdovou ledovou sprchou. Tato strana má nejdelší mandát svého vedení a svých orgánů. Jsou to čtyři roky. Na jednání svého Ústředního výboru se však strana rozhodla tváří v tvář volebním výsledkům k svolání mimořádného sjezdu na duben roku 2018. Jenže co se dá od této strany čekat? Kam se může posunout? Dosavadní veřejná prohlášení politiků KSČM moc nadějí nedávají. Poslankyně Vostrá vyzývá ke klidu. Straníci se nemají hádat, protože to odvádí od skutečných problémů a skutečné práce. Bohužel v textu už se nedovíme, co jsou skutečné problémy a na čem by se mělo skutečně pracovat. Stejně tak další z poslanců, Leo Luzar, ve svém textu píše o dlouho odkládané organizační přeměně strany a o zapšklosti základních a okresních organizacích. Program přeměny ale chybí. Jediné, co nabízí, je nutnost být aktivnější.

Hlubší debatu o charakteru KSČM strana veřejně vůbec nevede. Pokud se něco na veřejnost dostane, dočteme se jen o autorech, kteří se skrývají za pseudonymy. Tak bylo stranické vedení kritizováno za výsledek voleb od tzv. Kladeňáka, který vyzýval předsedu Filipa k rezignaci.

Podobnou, obsáhlejší a v mnoho ohledech prorockou kritiku napsal už v roce 2009 autor, který se ukryl pod pseudonymem Jan Roháč z Dubé. O KSČM tehdy napsal „Prvním stigmatem (polistopadového vývoje KSČM – pozn. JM) byla převážně seniorská většina členské základny s tendencí dále stárnout a vymírat, ztrácet flexibilitu, schopnost přijímat a zpracovávat informace a být manipulovatelnější a manipulovatelnější a poznamenávat celý život strany svým konzervatismem i nacionalismem.“

Navíc podle autora docházelo k silnému působení různých stalinistických skupin a proudů, které přijaly „mentalitu obležení“ a vše z minulosti hájili jako poslední baštu toho pravého socialismu. K tomu si autor všímá ještě jednoho směřování: „Ještě rizikovější se z pohledu dneška ukazuje stigma třetí – vše překonávající úloha většinového pragmatického proudu, jehož politiky zásadní ideologické otázky vůbec nevzrušovaly. Tito politikové se v dalších letech snažili smířit nesmiřitelné, udržet křehkou rovnováhu moci z obav před masovým odlivem členů z řad seniorů a marginalizací strany a ve jménu tohoto cíle i svého vlastního politického přežití a osobních zájmů neřešit zásadní problémy strategické orientace strany a omezit se na tzv. politiku všedního dne.“

Odpor ke stalinismu byl tak umlčován pragmatickou potřebou soustředit se na bezprostřední politický provoz. Stalinisté si žili ve svém chráněném stranickém ghettu, odkud je média vždy na chvíli vytáhla, když bylo potřeba potvrdit, že KSČM je pořád stejná jako KSČ. Naprostá neschopnost tomu zabránit poškozovala a poškozuje KSČM dál. Posledním případem je vystoupení místopředsedy Josefa Skály v DVTV, kde odmítl odsoudit vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa jako invazi.

Problém s neexistencí pozitivního programu nad rámec sociálně-demokratického sociálního státu shrnuje jeden z členů odborného zázemí strany Josef Heller: „Z druhého konce bylo ovšem slabinou (dlouhodobého) programu konstatování, že socialismus si představujeme jako společnost ekonomicko-vlastnicky pluralitní.“ Podle Hellera by mělo být strategickým cílem KSČM usilovat o samosprávný socialismus, tedy o společnost, jejímž dominantní výrobním vztahem, bude ekonomická demokracie, samospráva. Tento směr je ale dlouhodobě v menšině a zatím není nikdo z výrazných politických představitelů KSČM, kdo by se k němu přihlásil. Dubnový sjezd v roce 2018 tak bude opravdu klíčový v tom, zda se tato strana pokusí najít novou cestu pro své působení v politice, nebo za skončí jako nepotřebná organizace, která se s ubývajícími penězi ze státního rozpočtu zhroutí.

Jak se zbavit SPD?

Chybějící protestní hlasy se alespoň podle předběžných odhadů přesunuli od KSČM k novému, radikálně vystupujícímu Tomiu Okamurovi a jeho straně se sympatickým názvem Strana přímé demokracie. Proč byl Okamura úspěšný, jsem se pokusil ukázat jinde. Nyní může s relativně velkou silou propagovat svůj rasismus a islamofobii dál. Jde však o to, zda to bude stačit. Pokud bude vyloučen z vládnutí, má Okamura dvě možnosti. Buď bude jako v minulé poslanecké sněmovně udržovat svou komunitu příznivců komentáři na Facebooku a objížděním regionů, nebo se může pokusit o organizování protestů. Tím by se samozřejmě od populistické pravice přesunul blíže k extrémní pravici fašistického typu. Pro svou podporu by začal využívat pouliční mobilizaci, což naposledy dělali Sládkovi republikáni.

První varianta by se mu mohla vymstít, protože řada rozhněvaných voličů bude chtít vidět výsledky. Co se změnilo, co Okamura dokázal? Pokud se projeví jako „žvanil“, který sliboval před volbami, ale nic z toho nesplnil, mohlo by to znamenat jeho konec nebo alespoň výrazné oslabení.

Druhou variantou je, že by se pokusil stanout včele protivládního hnutí jako jediný spravedlivý. Levice se musí jasně postavit proti všem asociálním opatřením, které bude vláda a poslanecká sněmovna prosazovat tak, aby co nejvíce omezila prostor, který si bude chtít Okamura přisvojit. Tento zásadový postoj je nutný v každém případě a jen obnova skutečné, radikální levice, která půjde ke kořenům problémů, tedy nízké mzdy, nedostatek bytů, soukromí exekutoři a zprivatizované klíčové statky jako je voda a energie.

Odpor

Zatím víme jen to, že máme nepravicovější sněmovnu od roku 1989. Pokud si to všichni představitelé pravice uvědomí, mohou získat to, co se jim doposud nikdy nesnilo. Reforma zákoníku práce směrem k omezení ochrany práv pracujících, důchodová reforma směrem k privatizaci a individualizaci ochrany, zavedení školného na vysokých školách, snížení a zpřísnění výplat sociálních dávek. Faktorem, který dosud této pravicové frontě brání je ideologie antibabišismu. Kdo vymyslí lepší příběh, proč nakonec s Babišem do vlády jít, může být vítěz. Bývalý premiér za ODS Topolánek dokonce nabízel, že by „čtyřkoalice“ ODS, TOP09, KDU-ČSL a STAN vstoupila do vlády s Babišem jako jednotný blok. Garantovala by tak demokratické uspořádání a stabilitu. Topolánkův instinkt je v tomto správný. Z pohledu politické pravice by mohli jen získat.

Andrej Babiš se ale podle všeho nechce dohadovat s koaličními partnery a volí vládu menšinovou s podporou napříč, resp. ad hoc. Předseda KSČM se dal slyšet, že by důvěru takovéto vládě mohl tolerovat, možná se přidají i další, např. lidovci. Babiš by pak měl jednobarevný kabinet a mohl by začít manažerské řízení, o kterém tolik snil.

Nové vlády a jejího programového prohlášení, které ukáže konkrétní směr, jakým se bude ubírat ve svém vládnutí, se dočkáme pravděpodobně až v prosinci. Do té doby bychom se měli snažit připravovat se na protesty v ulicích, které budou jedinou zárukou, že korporátní logika nezničí i ty poslední zbytky sociálního státu. Navíc se díky krizi etablované parlamentní levice otevírá prostor pro novou volební alternativu, která může z odporu vzejít. ČSSD, ani KSČM nám ji podle všeho nenabídnou. Proto bychom neměli truchlit, ale organizovat se.

Není zde článek celý?