Přízrak pokrokového všeholidu

Byl jsem pobouřen. Jednak nám minulý režim v průběhu celého vzdělávacího procesu vtloukal do hlavy, že nikdy nelze jít proti vůli „lidu“ – ačkoliv to v praxi dělal téměř neustále. Jednak jsem tehdy ještě neztratil důvěru ve schopnost „lidu“ se na základě zkušeností v demokracii postupně sám politicky vzdělat, kterou jsem během dospívání načerpal hlavně ze sovětské publicistiky druhé poloviny 80. let a jí zdánlivě odpovídajících událostí čs. podzimu 1989.

Dnes už vím, že místo rozčilování jsem se měl raději věnovat studiu. Teorii pokroku předně fatálně rozvrátil z marxistických pozic Walter Benjamin v roce 1940, takže od té doby opravdu těžko kohokoliv označovat za „pokrokového“ z podstaty. Za druhé, „lidem“ se lze ohánět mnoha různými způsoby, ale ten, který je používán nejčastěji, tak či onak vychází z reakcionářského myslitele Jeana-Jacquesa Rousseaua. Jak by tedy vlastně mohly jít dohromady reakcionářské, anticivilizační  teorie s údajnou normativní pokrokovostí? Vždyť emocionální lpění na jednotě kolektivní vůle v „přirozeném stavu“ znamená teoretický předzpěv k dnešním kmenovým retroutopiím, nikoliv k představě pokrokovosti podle přímočaré kantovské normy prosazující zodpovědného jednotlivce.

Dlouhá léta jsem se stavěl za zavádění participativních prvků do českého politického systému. Představa této proměny byla však pojata jako postupný pedagogický proces: Poté, co se lidé naučí rozhodovat o svých záležitostech v místě bydliště, okresech, krajích atd., poté co se jako spoluvlastníci naučí rozumět řízení podniků, v nichž pracují, mohou také spolurozhodovat o věcech na celostátní úrovni.

Přímá demokracie hodná toho jména měla vyrůstat zdola, z reálného vlivu lidí na jejich každodenní život. Včetně toho, že na vlastní kůži nesou důsledky svých rozhodnutí – dobrých nebo špatných.

Naprostou karikaturou zmíněného je současný model, v němž si všemi možnými i nemožnými prostředky soudobé propagandy a PR zmanipulovaný všeholid ohánějící se údajnou volonté génerale zvolí do čela nejhorší exempláře zbohatlických mafiánů a jejich politických tvůrců – a poté, aniž by se sebeméně čemukoliv věcnému naučil, chce pod jejich vedením mluvit do toho, zda ústavodárce směl či nesměl zakázat trest smrti, zda tu smějí žít muslimové, zda máme mít inkluzivní vzdělávání, zda být členy EU nebo NATO. Ti, kdo ještě i ve své „svobodě“ zůstávají v podřízeném a závislém postavení na místních mafiánských kapitalistech, kdo se ze všestranné závislosti na nich nevysvobodili ani na půl vteřiny, touží rozhodovat o jiných, ještě bezbrannějších než oni sami.

Reakcionářský všeholid takto rozhodně není využíván poprvé. Všeholid se nadšeně účastnil pogromů. Všeholid hlasoval v plebiscitech Napoleona III. za likvidaci 2. francouzské republiky. Všeholid řval, že chce popravit toho zrádného žida Dreyfuse. Všeholid zvolil Schicklgrubera (Hitlera) říšským kancléřem. Všeholid v roce 1946 v české části Československa dobrovolně instaloval komunistický režim – a poté aklamativně žádal „psovi psí smrt“. Všeholid už je zkrátka takový. Neví co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Většinou plní vůli objednatele, ale neví o tom.

I ten nejméně inteligentní jednotlivý příslušník všeholidu se při nákupu svačiny či návštěvě restaurace, během sjednávání půjčky nebo vyřizování dovolené zachová mnohem racionálněji a dospěleji, než celek všeholidu omámený davovými náladami při zásadním politickém rozhodování.

Potřebujeme kolem sebe alespoň průměrné schopné lidi spolurozhodující každý sám za sebe o „velké politice“ na základě toho, že si sami postupně vyzkoušeli síly na menších věcech. Nikoliv všehoschopný všeholid zbuntovaný kobliháři a jejich aportujícími Prchaly, všeholid vzteklý a nevědomý, prahnoucí kolektivně po pomstě za své bezmocné podělané životy, poťouchle a zcela účelově k ní hecovaný.

Zlepšením materiálního postavení všeholidu problém rozhodně neodstraníte, ba nejspíše ho ani nijak nezmírníte. Peníze opravdu nejsou všechno. Jako cesta k naplnění potřeby uznání fungují jen u některých.

„Arogantní“ úředník ministerstva dopravy měl před jedenácti lety pravdu – kdežto já se mýlil. Pokrokový všeholid patří k fantasmagoriím komunistické propagandy, které přežily pád starého režimu. Pokrokový všeholid vytrval v našich hlavách bez ohledu na fakt, že ideologové, kteří ho stvořili, jej ani vteřinu nemysleli vážně – a ani zlomek sekundy se smyšlenou normativní představou nemínili řídit. To udělala až perestrojka a její „nové myšlení“. Se známým výsledkem.

Je paradoxní použít následující formulaci, ale činím tak zcela záměrně. 28 let po listopadových událostech z roku 1989 potřebuje česká společnost ještě zatraceně „odkomunizovat“. Nikoliv hledáním údajných agentů StB pomocí siderického kyvadla – ale definitivním odmítnutím nesmyslné ideologie pokrokového, ušlechtilého, ostudně vykořisťovaného všeholidu, která v tolika hlavách neoddělitelně srostla s představou demokracie.

Není zde článek celý?