Proč lidé volí tak, jak volí?

Můžeme
samozřejmě souhlasit s tvrzením, že občanská společnost v České
republice ani po 27 letech polistopadového vývoje nezapustila kořeny. Avšak jak
je možné, že v zámoří, kde občanská společnost navzdory nevoli politického
establishmentu prožívala nebývalý rozkvět již v 60. letech minulého století,
mohl zvítězit arcipopulista Donald Trump? Důvody, proč Demokratická strana
ztratila přízeň voličů ve svých tradičních baštách, jsou přitom nabíledni:
nesplněné sliby Obamova kabinetu a naprosto nepřijatelná kandidátka na
prezidentský úřad, jež nabízela pouze prohloubení dosavadního politického kurzu.
Přitom typickými voliči Donalda Trumpa byli bělošští představitelé vyšší
střední třídy
, kteří se v první řadě obávali o ztrátu své identity, a
nikoliv o svůj ekonomický status. Jinými slovy, ve hře bylo vícero faktorů,
tedy jak ekonomická nejistota mnoha voličů, tak obavy o „ztrátu privilegií“ ve
prospěch údajně protežovaných menšin a koneckonců oprávněná představa řady Američanů, že
se nepodílejí na chodu své země.

Ačkoli
existuje spousta rozdílů mezi americkou a českou společností, neměli bychom
podceňovat ekonomické pohnutky a pocit, že nemůžeme ovlivnit správu věcí
veřejných. Zcela logicky se tak otevřely netušené prostory pro populistické politické
subjekty, které by ale nemohly vzniknout bez klíčové finanční podpory.

Tyto
politické projekty dokázaly vytěžit maximum z neschopnosti tradičních
stran odpovědět na palčivé otázky trápící běžného českého voliče. Klíčovou roli
při tom sehrál politický marketing, respektive marketingová iluze stojící na
jednoduchých, až prostoduchých heslech.

Ti, kdo odevzdali hlas hnutí ANO a SPD,
tedy budou zákonitě podvedeni, neboť politický marketing je jen obyčejný podfuk
zabalený v úhledném balíčku. Dovedeno až do extrému, obdobně, byť ne tak vynalézavě, dokázal podvést
znepokojené a frustrované masy už jistý Adolf Hitler. Otázkou zůstává, zda narazí i idealističtí
Piráti; příliš šancí jim ale nedávám s ohledem na zákeřná tenata
politického systému (jenž víceméně drží pohromadě díky klientelistickým vazbám,
nepotismu a korupci) a afrodiziakální účinky politické moci. 

Podle
strohých makroenomických ukazatelů si Česká republika vede dobře, avšak ekonomická
situace neopomenutelné části Čechů je nezáviděníhodná, což dokládá žalostná
výše minimální mzdy, fenomén prekarizované práce, zvyšující se počet osob žijících
v dluhové pasti
či skutečnost, že jeden z deseti Čechů žije pod
hranicí chudoby
(statisíce lidí se potácejí ve značných potížích, žijí ve stresu,
z hodiny na hodinu, a často nemají ani na jídlo).

Tento populační segment
přitom představuje nezanedbatelný voličský potenciál; tito lidé nemají co
ztratit, a proto se jim nemůžeme divit, když podlehnou marketingové iluzi nebo
se volební frašky raději vůbec nezúčastní, protože „ať je tam ten či onen,
stejně se nic nezmění“. Navíc střední vrstva v ČR
je ve srovnání se západními zeměmi stále slabá.

Tradiční
politické strany těmto voličům přirozeně nabízejí jen pokračování téhož:
ODS po krušných letech neoliberální ortodoxie silnou pravici, ČSSD je
rozpolcená a naprosto odtržená od původních sociálnědemokratických idejí, TOP09
šla do volebního klání v čele s proponentem asociálních škrtů a komunisté,
ač se kdovíproč tváří jako nesystémová strana, se chtěli zalíbit s novým
hnědým nátěrem. Neokoukaná SPD však KSČM vzala vítr z plachet.

Téměř
třetina voličů tak snáze uvěřila báchorce o miliardářském spasiteli, proti
němuž se spikli zdiskreditovaní politici a média a který prý nemá důvod krást (ač
Andrej Babiš během svého působení v politice své jmění podstatně rozmnožil).

Jeho příznivce nechává chladné obvinění z padesátimilionového dotačního
podvodu, vždyť z České republiky každý rok v daňových rájích
mizí desítky miliard korun
, aniž by tomu tradiční politici
učinili přítrž – a tak bychom mohli pokračovat dále.

Jenže vrtoch pohádkově
bohatého muže se spasitelským komplexem, jehož dosavadní kroky svědčí o zálusku
na klíčové segmenty státního aparátu, který by autokraticky řídil jako firmu,
představuje značné nebezpečí. K tomu, aby lidé tuto hrozbu neviděli, má Babiš (všeho)schopného
marketingového guru Marka Prchala.

Jestliže
má spousta Čechů pocit, že nemohou ovlivnit domácí politické dění a viní z toho
jak tuzemskou politickou reprezentaci, tak Brusel, nelze jej šmahem odbýt. Ti
pozornější vědí, jak macešsky se Evropská unie zachovala k Řecku a jak
jednostranně nyní přistupuje ke krizi v Katalánsku. Třebaže by případný
czexit nepochybně poškodil domácí ekonomickou situaci a postavení České
republiky na mezinárodní scéně, dojem, že o mnohých věcech nemohou lidé
rozhodovat sami, má reálné opodstatnění.

Pokud
chceme, aby v České republice existovala lepší politická kultura, je třeba
si uvědomit několik zásadních věcí. Stávající politický systém, jak jsem načrtl
výše, je neudržitelný, vzdělávání na všech úrovních potlačuje kritické myšlení
a naopak akcentuje status pochybných autorit, mediální gramotnost je chatrná –
ať již mluvíme o systematických selháváních tradičních sdělovacích prostředků,
nebo o nedostatcích progresivních médií, o existenci manipulativních webů
nemluvě. I když budeme usilovně pracovat na odstranění těchto nešvarů,
nemůžeme očekávat, že se vše rázem změní k lepšímu, nicméně není důvod,
abychom se o to alespoň nepokusili.               

Není zde článek celý?