Retro: Tři sociální světy profesora Kellera III – Kasta vyvolených

4. 11. 2010

Jan Keller, enviromentalista a profesor sociologie na Ostravské univerzitě, je autorem řady knih, zabývajících se především sociologií a společenskými souvislostmi ekologických problémů. V posledních deseti letech uveřejnil na 500 komentářů a delších textů v deníku Právo, Britských listech, Deníku Referendum a dalších klasických i elektronických médiích, včetně Outsider Media. Pochází z Frýdku-Místku, přemýšlí a hovoří jasně a přímočaře, jeho přednášky pro studenty i veřejnost jsou nabity nejen pádnými argumenty, ale i zemitým humorem.

Ve své knize Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti Jan Keller pojednává o proměnách sociální struktury dnešní společnosti. Na mnoha příkladech dokládá, jak se industriální společnost spojitě a jemně odstupňované nerovnosti v postindustriální sféře mění na společnost nesouměřitelnosti, a hledá příčiny, které tento jev způsobují. Kritizuje přístup těch sociologů, kteří celý tento proces neobjasňují, ale naopak zamlžují. Charakterizuje elity, střední vrstvy a třídu deklasovaných, i jejich oddělené sociální světy, z nichž každý má svoji logiku a všechny se od sebe stále rychleji vzdaluj. Ukazuje, jakou hrozbou se tyto procesy stávají pro demokracii a otevřenou společnost.

V kapitole Kasta vyvolených dokládá Jan Keller na číslech i konkrétních příkladech, jak společnost přechází od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti. Současně s tím se elity v sociálním i prostorovém smyslu segregují od zbytku společnosti. Kriticky hodnotí některé teorie elit. Vysvětluje rozdíl mezi elitami diskrétními a pomocnými. Členové diskrétní elity disponují kromě obrovského kapitálu ekonomického též značným kapitálem kulturním, sociálním a symbolickým. Veškerý svůj čas věnují navazování, udržování a prohlubování styků se sobě rovnými. Kolektivní charakter jejich pozice a kolektivní vzorce jejich jednání pro ně představují významnou komparativní výhodu. Zatímco těm uprostřed i těm úplně dole ve společnosti jsou vštěpovány zásady individuálního soupeření mezi jednotlivci a celými skupinami, příslušníci diskrétní elity postupují zásadně společně. Členové pomocné elity z řad horních manažerů, finančních expertů, politiků celoevropského i jen národního významu usilují o to, přiblížit se úrovni diskrétní elity. Zaklínají se hesly jako je novost, inovace, iniciativa, reforma, modernizace. Přitom neusilují o nic jiného, než se co nejvíce připodobnit těm, kdo svá privilegia opírají o tradici a starodávnost.

Dnešní ukázka je z podkapitoly Opevňování úspěšných:

Součástí přeměny obyčejné nerovnosti v naprostou nesouměřitelnost je prostorové oddělování jednotlivých skupin populace. V prostředí elity a části středních vrstev má podobu prostorového vyčleňování, ohrazování a opevňování ve vybraných čtvrtích a komunitách.

Na evropském kontinentu začalo ohrazování bohatých v rámci měst v první třetině 19. století. Takzvané parcely podílníků fungovaly tak, že část ohrazeného prostoru soukromě vlastnily jednotlivé rodiny, část byla vlastněna kolektivně všemi spoluvlastníky. Na tomto principu dnes fungují opevněné obce (gated communities) na všech kontinentech.

Dodnes existuje v západní části Paříže rozsáhlá čtvrť zřízená roku 1830 bankéřem Jacquesem Lafittem. Ve finanční tísni rozdělil část parku u svého zámku a rozsáhlé parcely prodal zájemcům s přísnými podmínkami, jak smí být tento prostor zastavěn. Ve čtvrti Maisons-Lafitte platí dodnes zákaz výstavby dílen i obchodů, nový dům může být postaven jen zcela výjimečně, jezdci na koních zde mají přednost před řidiči automobilů. [1]

Jako součást běžné stavební politiky jsou ovšem ve Francii chráněné komunity realitou teprve od počátku devadesátých let 20. století.

S jejich výstavbou se začalo v Toulouse a pokračovalo směrem na sever (Dijon, Paříž, Lille) i na jih (Aix-en-Provence, Montpellier). V současné době nabízí téměř polovina developerů ve Francii ve svých projektech alespoň jednu lokalitu v podobě chráněné komunity.

Ve Spojených státech se budují první chráněné komunity ojediněle od třicátých let 20. století, ve velkém počtu začínají vznikat teprve v letech šedesátých a sedmdesátých jako reakce na oslabení sociálně homogenizující tendence, v USA se bohatí začínají uzavírat kvůli tomu, že chudé a nebělošské obyvatelstvo vychází z ghett. [2]

Pozvolný nástup chráněných komunit zažila již od šedesátých a sedmdesátých let 20. století také Latinská Amerika. Prudce se v ní šíří teprve od let devadesátých, a to v blízkosti velkých i malých měst.

Týká se zde menšího počtu lidí než v Severní Americe, ohrazené prostory jsou však výrazně rozsáhlejší a jejich obyvatelé žijí ve větším luxusu. Také zde však existují i menší chráněné prostory evropského typu s relativně skromným kolektivním vybavením.

Zájemco o tento typ výstavby pocházejí převážně z nejbohatších a středně bohatých vrstev. Z více než deseti milionů osob, které dnes jen ve Spojených státech žijí v uzavřených a chráněných rezidenčních čtvrtích s kolektivním vybavením, patří třetina k nejbohatším vrstvám, téměř polovina ke středním a horním středním, zbylá necelá pětina je složena ze skromnější klientely asijské, hispánské nebo černošské (Paquot, 2009). [3]

Do strážených komunit se stěhují především příslušníci vyšších a středních vrstev, kteří se chtějí chránit před kontaktem s vrstvami nižšími. Budovat si ochranu individuálně by pro ně bylo příliš nákladné. Uzavírání zaručuje rezidentům možnost exkluzivně využívat prostor vně vlastního domu. Tím připojuje k hodnotě investice do nemovitosti ještě přidanou hodnotu plynoucí z výhradního užívání pláže, golfového hřiště, přilehlého parku, anebo širší krajiny (Paquot, 2009).

Opevněné komunity tedy nejsou veřejným statkem, nejsou ale ani výlučně soukromým prostorem. Mají typicky klubový charakter. Jejich rezidenti tvrdí, že tento typ výstavby je pro společnost přínosem, neboť například šetří veřejné správě výdaje na údržbu a provoz cest, osvětlení, svoz odpadů a podobně, které si společně hradí rezidenti chráněných komunit.

Kritici naopak upozorňují na řadu negativních dopadů, jež z této formy odtržení zámožných vrstev od zbytku společnosti plynou. Ti, kdo se od druhých dobrovolně segregují, tak podle nich činí proto, že je to tak pro ně lacinější, než kdyby se podle svých možností podíleli na financování chodu společnosti.

V každém případě je zřejmé, že pravidla spoluvlastnictví, jež zvýhodňují ty uvnitř komunity, v mnoha ohledech omezují nečleny: cizí návštěvníci jsou policejně kontrolováni, sousedé, kteří nejsou členy společenství, nemají přístup na pláž, do parku apod. Rezidenti jsou sice chráněni před kriminalitou, o to zranitelnější se však stávají všichni ostatní. Další negativní externality plodí odchod zámožných a úspěšných z měst, což urychluje proces chátrání bytového fondu i veřejných prostranství. Stahování se do chráněných čtvrtí je reakcí na krizi veřejného prostoru a současně tuto krizi dále posiluje.

Rozvoj oddělených a chráněných komunit je sice vydáván ze strany investorů a developerů za nejmodernější trendy v bydlení, nápadné však je, že tento „moderní trend“ nastupuje zvláště dynamicky v chudých a rozvojových zemích, v nichž výrazně chybí pocit bezpečí. Rozvíjí se přednostně v oblastech, kde se místní orgány i stát stáhly z účasti na územním plánování. Jedná se vesměs o země, v nichž absentuje veřejná urbánní politika, a na velkých rozlohách nedotčené půdy probíhají rozsáhlé spekulace s nemovitostmi. Jde například o země Latinské Ameriky, které byly destabilizovány neoliberálními reformami natolik, že v nich prudce vzrostla bída a kriminalita, takže se „vítězové“ nového ekonomického řádu uzavírají před zbytkem společnosti a pěstují „sociabilitu za zavřenými dveřmi“ (Paquot, 2009).

Jak konstatují opět manželé Pinçonovi, vysoké zdi pro vysokou společnost symbolizují jeden z hlavních paradoxů neoliberalismu: Ve všech zemích, kde individuální převládlo nad kolektivním, soukromý podnik nad státem, konkurence nad sociální ochranou a trh nad regulací, je zajímavé sledovat, v jakém stupni velká buržoazie – v teorii přesvědčený stoupenec individualismu – praktikuje sama pro sebe kolektivismus. Ti nejzapálenější stoupenci ekonomického liberalismu a individuální iniciativy se stahují do kolektivních forem bydlení, které jsou navenek uzavřeny, čímž symbolizují, že společnost svobodné konkurence má své limity. Když jde o její společné zájmy, buržoazie neváhá porušovat logiku trhu ve svůj prospěch. Rozvíjí urbánní protekcionismus, který jí umožňuje kolektivně chránit získané výhody. (Pinçon, Pinçon-Charlot, 2003)

[1] Noví obyvatelé v této prostorné čtvrti nesmějí dodnes nic stavět. Velká buržoazie tedy neváhá jít proti pravidlům trhu, aby uchránila své teritorium a výhody situační renty (Pinçon, Pinçon-Charlot, 2006)

[2] Historie architektury bránitelného prostrou není prosta paradoxů. Oscar Newman, jeden z konstruktérů takového prostoru a autor knihy Defensible Space (1972), byl motivován snahou snížit míru kriminality v prostředí velkoměst. Jeho záměrem bylo utvářet veřejné prostory měst tak, aby byly přehledné a kontrolované obyvatelstvem, jež v nich žije. Chtěl dosáhnout poklesu kriminality, uchránit střední vrstvy před degradací životních podmínek a zároveň udržet blízké sousedství vrstev více a méně úspěšných. Nešlo mu o to, oddělit chudé od bohatých, nýbrž upravit prostor tak, aby mohli žít spolu bez obav z kriminality. Vývoj však šel jiným směrem, směrem ke vzniku sociálně homogenních strážených či opevněných komunit.

[3] Zcela ojediněle se stává „defenzivní urbanismus“ významnou nabídkou i na úrovni sociálního bydlení. Např. v Mexiku postavili od roku 2000 několik desítek tisíc chráněných bytů. Jde o domky s plochou 30 m2 na parcelách o velikosti 46 m2 určené pro populaci pobírající příjem v rozsahu od jednoho do tří minimálních platů (Paquot, 2009)

Jan Keller, Tři sociální světy: Sociální struktura postindustriální společnosti, Praha, Sociologické nakladatelství (SLON), 2010, 211 stran, ISBN 978-807419-031-5

Tři sociální světy si můžete objednat v knihkupectví Kosmas nebo přímo u nakladatele.

Není zde článek celý?